Článek
Jako dítě z toxického prostředí jsem nebyla zrovna odolná a připravená na život. Když jsem později někde vyprávěla, čím vším jsem si prošla, kroutili lidé udiveně hlavou, jak je možné, že jsem nepropadla drogové ani jiné závislosti.
Nespočítám, kolik jsem přečetla psychologických a seberozvojových knih. Nechtěla jsem dopadnout jako naši. Byli manželé a měli děti, ale žili tak nějak vedle sebe. Nesnažili se o žádnou kariéru nebo vzdělávání, jen chodili do práce, máma se starala o domácnost, táta o výcvik svého psa. Nic víc. Hlavně jsem nechtěla, aby i v budoucnu mě někdo mlátil nebo na mě řval.
Nejen, že na dětství nerada vzpomínám a do míst, kde jsme bydleli, nikdy nejezdím, ale mám problém si nějaké vzpomínky vůbec vybavit.
Neuměla jsem být partnerka ani matka, nezapadala jsem do žádného kolektivu. Tím spíš jsem se snažila poznat sama sebe, najít někoho, kdo mi bude rozumět, kdo mě vyslechne bez toho, že by mě soudil. Někoho, kdo mě uvnitř opraví, abych byla normální. Celé svoje dětství, dospívání a mládí jsem chtěla být jako ostatní a moct k nim patřit. Doma jsem patřila do ložnice rodičů, kde jsem trávila celé dny. Hlavně potichu. Hlavně tak, aby se maminka nerozčílila a nepřišel trest. Táta doma spíš nebyl, trávil čas venku se psem nebo na cvičáku.
Vždycky, když u někoho nastane zkrat, který vyústí v hromadné neštěstí jako teď nedávno v Polsku, chvíli přemýšlím, jak moc se život toho „hodného tichého dítěte“ podobal mému. Kolik to sebou nese někdy bolesti, se kterou si člověk sám neporadí. A v někom se to jednoho dne zlomí a je malér.
Lidé potřebují druhé lidi, potřebují lásku, přátelství. Potřebují se vypovídat. Někdy poradit, nasměrovat. Někdy potřebují odborníka. Chvíli trvá, než najdete takového, který vám „sedne.“
Dneska už toho mám hodně za sebou. Pro obě svoje dcery se vždycky snažím být tím, komu můžou všechno říct. Kdo je vyslechne a někdy mateřsky poradí. Jindy si ale jen nechá vyprávět, co se děje. Vím, jak těžké to teď má ta starší, která čeká moje druhé vnouče, dává do pořádku domácnost, zatímco vnouček se ji snaží převrátit vzhůru nohama. ( Tu domácnost. Jsou mu teprve dva roky.) Tahle dcera by moc chtěla partnera, kterému se bude svěřovat, budou spolu trávit čas společnou aktivitou a věnovat se dětem. Její muž má dvě práce, aby děti uživil, trvalý spánkový deficit a jedinou touhu: mít chvíli klid. Tak jí naslouchám já. Stejně jako té mladší, která si užívá studentský život a někdy se trošku trápí vztahy s kamarádkami, povrchností současného světa a podobně. Ale v začátcích puberty mluvila i o tom, že její život nemá smysl a podobně. To už jsem řešila s odborníky na Lince bezpečí.
V práci se mi svoje problémy snaží svěřovat kdejaká babička. Chápu je, jsou samy. Ale já už na to kapacitu nemám a povaha mojí práce nedovoluje se jednou stařenkou zabývat déle než pár minut. Se stařečky je to jiné, ti se moc nesvěřují.
Překvapilo mě, jak velký je převis poptávky nad nabídkou právě u studia psychologie. Na stránkách Vysokeskoly.cz se uvádí konkrétní počty:
„Loni se na obor Psychologie na Karlově univerzitě hlásilo 976 lidí. Přijato bylo pouhých 67 z nich. Na Masarykově univerzitě se loni hlásilo 1003 lidí, přijato bylo 102. Ostravská univerzita, která nabízí obor psychologie se zaměřením na vzdělávání, letos plánuje přijmout maximálně 30 studentů. Na Univerzitě Palackého v Olomouci loni z 535 uchazečů přijímací zkoušky úspěšně složilo 60 zájemců o studium. “
Nepřipadá vám to málo? Tedy málo těch přijatých.
V Deníku Referendum jsem o tom našla článek Jakuba Čecha, který vysvětluje, proč tomu tak je:
„Citelný nedostatek psychologů by mohl vyřešit vyšší počet absolventů oboru — jenže na přijetí více uchazečů nemají univerzity finanční prostředky. Je třeba změnit systém,“ píše se v něm.
„Principy rozdělování příspěvků a dotací na Univerzitě Karlově stanoví, že financovatelný počet studentů fakulty nesmí překročit desetiprocentní nárůst oproti předchozímu období.
Jinými slovy — i když fakulta přijme více studentů a reálně má vyšší náklady na výuku, dostane finance pouze na počet studentů odpovídající maximálně desetiprocentnímu nárůstu," píše Jakub Čech.
Dále v článku zmiňuje nároky na prostory k výuce a také na mzdy vyučujících a na konci apeluje:
„Je nejvyšší čas, aby Univerzita Karlova jako největší a nejprestižnější vysoká škola v zemi převzala odpovědnost za řešení tohoto palčivého společenského problému. Jde o budoucnost našeho zdravotnictví, školství i sociálních služeb, kde jsou psychologové nenahraditelní.
Pokud totiž budeme tento problém dále ignorovat, zaplatíme za to všichni vysokou cenou v podobě zhoršujícího se duševního zdraví celé populace."
Myslím, že zhoršené duševní zdraví populace se už ukazuje.
Co se ještě musí stát, abychom to brali opravdu vážně a pochopili, že prevence je to nejdůležitější a nejlevnější ? Velké požáry často začínají malou jiskřičkou.
V MF Dnes uvedli, že by situaci s nedostatkem terapeutů mohlo vyřešit kratší studium. Odborníci jsou ale proti.
Komu o svých problémech povídáte Vy?
Zdroj: https://www.respekt.cz/zahranici/a-ja-ziju-a-oni-ne-nad-cim-premysli-babicka-muze-ktery-zabijel-v-krakove?srsltid=AYCX9vLpsLnR9HGe7MujhqY4NYHa9×a55DTOHE5vadq2ufYg3o1O7ips
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/v-cesku-chybi-1500-psychologu-nedostatek-ma-resit-rychle-vzdelavani.A261104_204842_domaci_kton
Zdroj: https://www.vysokeskoly.cz/clanek/psychologie-kde-se-na-ni-hlasit-a-jaka-je-sance-na-prijeti
Zdroj: https://denikreferendum.cz/clanek/237518-tisice-uchazecu-desitky-prijatych-jak-sicr-sama-vytvari-krizi-psychologu
