Článek
Loni jsem dost marodila a vánoční odměny za můj přínos firmě se mě tudíž netýkaly. Letos je situace jiná a já se už nemůžu dočkat, až korunky navíc utratím za dárečky pro malého vnoučka. Teď je tolik krásných a zajímavých hraček! Rozvíjejících, hudebních - to ho ohromně baví, překrásných hebkých plyšáčků.
Těšila jsem se marně. Odměny už všichni dostali. Tedy téměř všichni. Já ne. Opatrně jsem se po nich ptala. Vedoucí mi k tomu řekla, že pokud jsem splnila podmínky pro jejich získání, dostanu je. Když nepřišly ani další den, napsala jsem na HR. Odpověď jsem si přečetla až večer: Řešte se svým přímým nadřízeným/ nadřízenou.
Zeptám se hned, jak dorazím do práce. Přinejmenším chci vědět proč odměna nepřišla.
Teď se tím ale zabývat nehodlám. Konečně mám pár dní volna. Vydávám se na návštěvu za dcerou a vnoučkem.
Když se na chvíli zastavíte, ten advent je docela fajn období. Po procházce na vánoční trhy sedíme v útulném bytečku, kolem se batolí malinký chlapeček, srdce mi jihne pokaždé, když se na mě otočí.„ Ba!", sdělí mi důležitě a já se na něj směju, i když nemám ani trochu představu, co mi tím chce říct.
Dcera přinese kávu a překvapí: „Vracím se do práce na částečný úvazek. Chci aspoň občas trávit čas i s dospělými lidmi. Potřebuju to jako sůl.“
Chlapečkovi je teprve rok. Není to brzy? Táhne mi hlavou.„ Jak to budete dělat s hlídáním, vždyť tvůj muž má dvě práce?", zajímá mě. „Bude se víc věnovat malému a míň pracovat. Uvidíme, jak to půjde“, krčí dcera rameny. Mladí to dnes nemají vůbec jednoduché, uvažuji a pohladím sametově hebkou hlavičku chlapečka, který mi přinesl ukázat plastového sobíka.
Zvoní mi telefon. Práce. Nezvednu to. Není těžké uhodnout, co mi chtějí. Vzápětí přichází SMS. Nejsou lidi. Nestíhají. Hodí se každá ruka. Ptají se, jestli místo zítřejšího volna nemůžu přijít. Vyprsknu smíchy, až se na mě oba, dcera i vnuk, tázavě ohlídnou. Mlčky podám dceři mobil, ať si zprávu přečte sama. „Půjdeš?“, ptá se. V žádném případě. Zavrtím hlavou a ukážu prázdnou skleničku. Vaječný likér, který sama vyrobila, je neuvěřitelně jemný, delikátní, lahodný. Něco takového jsem v puse snad ještě nikdy neměla. Ta holka by si mohla z fleku otevřít cukrárnu. I linecké, kterého mi dala jen tři kousky a rychle ho zas zavřela do plastové krabičky - ještě nejsou vánoce! - chutná skvěle.
Sotva se dočkám plné skleničky a trošku si líznu, jí svou odpověď vysvětlím. Nemůžu do práce jít ve svém volném čase. Chybí mi to nejdůležitější. Motivace.
Budu tady spát a užiju si ten čas s nimi. Pozítří půjdu do práce a hned ráno se zastavím za šéfovou. Mezi řečí se zeptám na svou vánoční odměnu. A hned nato na zkrácení úvazku. A časem, kdoví, třeba narazím na lepší práci.
Milovaný chlapeček možná dostane o pár dárečků míň. Smutný kvůli tomu nebude, on zatím chápe život úplně jinak než my. Dám mu víc svého času. Bude to dárek pro nás oba. Pro mě ten nejlepší za poslední roky. A mladým to, myslím, taky pomůže.
Čas je nejdražší komodita, pamatujte si. Dejte si pozor na to, komu a za co ho prodáváte.
A rodina je nejvíc!
Krásný advent.
