Článek
V práci si k lepšímu výkonu pomáhám sladkými limonádami. V létě jsem si občas dopřála vychlazenou plechovku o obsahu cca 200 ml. a bylo mi skvěle. Omlouvala jsem si to tím, že mi to pomáhá se soustředit a radši dám pár korun za limonádu, než bych se spletla a doplácela třeba tisícovku. Jenomže v ty dny kolem státního svátku vzali lidi obchody útokem a práce bylo najednou mnohem víc. Přistihla jsem se, že po skončení práce vyhazuju čím dál časteji litrovou pet lahev od té nejsladší coly. Mňam. Miluju sladkou chuť. Kávu ale piju černou. Bez cukru.
Když mám volno, mohla bych si dát od kofeinu pauzu. Vím, že by po malé přestávce v pondělí fungoval asi líp. Koupila jsem čekankovou kávu. Mám ji docela ráda, večer si ji občas u seriálu dopřeju.
Těžší bude si nekoupit pivo, které mi pomáhá se uvolnit. Ráno se budím s bolestí všech končetin i zad. Když jsem kdysi zjistila, že děda pije pivo hned po snídani, dost mě to udivilo. Řekl mi tenkrát, že kdyby si ho dal večer, špatně by spal a ráno by nebyl k ničemu. Zatímco takhle se hned ráno krásně uvolní a může pracovat třeba na zahradě úplně v pohodě.
Dokud jsem to nevyzkoušela, neměla jsem pro jeho každodenní popíjení moc pochopení. Jenomže jsem to jednou v sobotu zkusila. A rychle jsem se to naučila. Auto nemám, nehrozí mi, že bych musela někam náhle vyjet. Potřebuju se uvolnit, uklidnit a začít uklízet.
Je mi přes padesát. Byla jsem odhodlaná takhle život přežívat. Na procházku sama nevyrazím, do tělocvičny taky ne. Navíc ta věčná bolest a únava. Práci změnit nemůžu, protože mě nikde nechtějí. Potřebuju se v ní vyrovnat mladším kolegyním a ani doplňky stravy mi v tom výrazně nepomáhají.
O nějakém důchodu vůbec nepřemýšlím, doba se prostě změnila a jestli neumíte pořádně vydělávat a investovat tak, aby peníze pracovaly pro vás, spokojené stáří, kdy vám nebude nic chybět si asi ani nepředstavujte. Spíš trénujte odříkání a život v chudobě. Není to lákavá představa. Ráda jsem na ni pomocí piva zapomněla. Nejdřív jen občas. Později jsem se pozorovala, že kdykoliv mám před sebou volný víkend, automaticky skládám lahve do nákupního vozíku. Dvě, tři, pět.
Jenomže pak jsem jela hlídat dvouletého vnoučka. Kluk byl neuvěřitelně zdatný a rychlý. Bavilo ho se s babičkou honit sem a tam, běhat po parku. Když se trochu unavil, vnucoval se mi do náruče zvednutýma ručkama a slovy: „Hají, babi!“ Babi si pomyslela něco o tom, že „hají“ u nějakého pěkného seriálu by sama ocenila, ale na víc nebyl čas, popadla vnoučka do náruče a utíkala z kopce, aby se smál.
Celou dobu jsem toho malého pozorovala. Čím míň mám sama energie, tím raději se dívám na nejrůznější sporty a žasnu, kde se v těch lidech ta energie bere. Jemu jsou dva a v tom malinkém tělíčku je snad celá elektrárna.
Bydlí daleko, ale rozhodla jsem se, že k nim budu jezdit častěji. Budu chodit dřív spát. Alkohol vynechám na tak dlouho, jak to dokážu. I když to bude bolet. A bolí. Dneska jsem začala fungovat až někdy kolem poledne. Kafe za čekankové se mi ještě vyměnit nepovedlo. Ale zítra to už možná dokážu. A možná i další neděli.
