Článek
Najednou je to jinak.
Změnilo se to tiše a plíživě. Vlastně jsem posledních pár let nosila jen pracovní oblečení. Den za dnem. Sedělo mi. Nikde netlačilo. Pořád jsem se cítila přitažlivá. Hubená, štíhlá, s dokonalou postavou… tak o mně dřív mluvili. Oblečení? Mohla jsem nosit cokoliv. Vypadalo to, že ztloustnout ani nedokážu. Ani když mi bylo hodně přes čtyřicet.
Potřebovala bych novou podprsenku. Hodně jsem si oblíbila nakupování v e-shopech. I když spodní prádlo si vybrat podle obrázku… No, zkusila jsem to. Tabulku velikostí jsem úplně minula. Krejčovský metr mám někde ve vedlejším pokoji. Ale nepotřebuju se měřit, svou velikost znám. Vybrala jsem tři podprsenky, on -line zaplatila a začala se těšit.
Miluju, když přijde balíček. Těším se jako malé dítě.
Jenomže podprsenky, které přišly… Mi neseděly. Ani jedna! To snad nemyslí vážně? Poslali špatnou velikost u všech tří vybraných produktů? Rozhodla jsem se je všechny vrátit a nechat si poslat správnou velikost. Moje 85 C mi nesedí? Co to mají za číslování? Došla jsem si pro krejčovský metr. Ať jsem naměřené hodnoty zadávala do tabulky, jak jsem chtěla, vycházelo 90 D. NIKDY! Já přece nemám DÉČKA! Déčka přece mívala moje sestřenice, dobře stavěná venkovská holka… A byly obrovský! Viděla jsem ji naposledy, když jsme byly děti. Babička mi přidávala knedlíky a jí je z talíře brala, že bude tlustá. „Podívej se na Evičku. Mohla by se převlíkat za bičem. Kdo tě bude chtít?“ (Upřímně mi takové řeči lezly vždycky na nervy, nikdy jsem pro svou postavu nic nedělala, měla jsem ji od přírody. Nikdy jsem ale ani nehodnotila lidi podle toho, kolik vážili spíš, jestli byli sympatičtí.)
Ustoupila jsem a podprdy objednala podle té tabulky. S vědomím, že je to chyba, že i příští týden poběžím odeslat zboží zpátky. Pak si ale nechám vrátit peníze! Než jsem odklepla objednávku, okoukla jsem ještě aspoň legíny. Potřebuju něco do práce. Mají blbé číslování, tak si vezmu XL.V normálním obchodě by mi stačilo určitě L. Možná jsem mohla vzít legíny ve dvou barvách. Měla bych šetřit. Ale s penězi za podprsenky už skoro můžu počítat…
Znovu přišel balíček. Legíny uchňapila pubertální (štíhlá!) dcera. Já je nepřetáhla ani přes lýtka a ona … jako gazela! Sakra, už jsem asi vážně stará. Ty déčkové podprsenky… seděly mi všechny jako.. sedinka na hrnec.
Navíc jsem zjistila, že potřebuju džíny. V obchodě (raději v kamenném obchodě!) jsem si nabrala pět kusů v mé velikosti a zamířila ke kabinkám. Nebyly mi ani jedny!
„Nejste tlustá. Jste vysoká, můžete být i silnější. Vždyť máte BMI pětadvacet, co blázníte?“ uklidňovala mě lékařka při prohlídce. Hned poté, co váha ukázala neuvěřitelných 84 kg. Myslela jsem, že přes 75 se nikdy nedostanu, vždyť jsem celý dospělý život měla problém se dostat přes 65 kg. Platilo to i po dětech. Doma jsem koukla do papíru, který mi dala pro odborného lékaře. BMI 25,9 stálo tam. Všechno, co jsem měla doma, na mě praskalo, padaly knoflíky. Cokoliv jsem na sebe nasoukala v obchodě, jen ukázalo krutou realitu: Jsem tlustá. Ani nebyl důvod nebýt. V mém věku obě babičky - z tátovy i máminy strany - vypadaly jako já teď. Genetika mi pomáhat přestala.
Bloudila jsem po obchodech a vzteklá odcházela s prázdnýma rukama. Anebo jsem domů nosila obrovské pytle zvané šaty. Neslušely mi. A neseděly. Prostě jsem přestala umět na sebe nakupovat.
Vykašlala jsem se na to. Pracovního oblečení mám dost a dvoje džíny mi sedí dobře. Doma chodím v teplákách a svetru. Uklidňuju se háčkováním.
Horké léto jsem strávila v háčkované tunice z kombinace bavlny a lnu. Přírodní příze. A netvrdím, že háčkovat umím. Natrápila jsem se u videonávodu celé dny jako blázen. navíc vůbec nebyla dokonalá. Měla chyby a byly vidět. Ale nikdy jsem na sobě neměla nic pohodlnějšího, v čem by mi nebylo na umření v pětatřiceti stupních. Minulý týden jsem ji vypárala a zkusila jiný model.
A povedl se mi! Mám tuniku do žhavých letních dní. A nejen to, všechny kamarádky, co ji viděly, tvrdí, že mi sluší. (Vymyslela jsem ozdobný límec a vsadila na barvu, o které vím, že je „moje“.) Když přikoupím trochu příze, můžu k ní udělat sukni. Nebo jednoduše navázat a prodloužit ji na šaty. Přidělat na ni ozdoby. A na zimu ji zkrátit do kalhot. Když zhubnu (nebo ztloustnu, dobře, no), vypářu ji a předělám.
Tohle je, podle mého názoru, udržitelná móda. Když si vyberu správnou přízi, která se dobře páře a dá se použít víckrát za sebou (nejsou všechny stejné), můžu to mít i deset let. Možná i víc. Navíc ten pocit, že jsem si to vytvořila sama… Byla jsem v nemocnici v Praze a tam se sestřičky rozplývaly, že háčkuju. A že jsem si tohle dokázala vyrobit.
Když vám život dá citrony… Však to znáte, jak je to dál. A když vám najednou dá kila navíc, nezoufejte. I to si dokážete užít. Ten pocit, když vás lidi potkávají v krásné tunice a komentují, co musela dát práce, nebo se ptají, kde jste ji koupila, že vám moc sluší, ten si opravdu nikde nekoupíte. Hlavně si kupte správné spodní prádlo a přírodní přízi. (Já mám i japonský háček.)
Prostě se nedejte. Dělejte, co vás baví. Ono to nějak dopadne.
