Článek
Před cca dvaceti lety si kamarádka koupila barevné obrázky, které jsme si předtím mohly půjčit v naší oblíbené kavárně a "věštit si jimi budoucnost": tarotové karty. Byly k nim dobře napsané vysvětlivky, odhalování budoucnosti tedy nebylo nic těžkého. Bavilo nás to, byla to legrace a trávily jsme v kavárně spoustu času a nechávaly tam tolik peněz, že se kamarádka rozhodla si karty pořídit domů. Ušetřila tak čas za cestu i peníze za kávu. Často nám věštba vyšla až překvapivě dobře. Pak se naše cesty na čas rozešly. Odstěhovala jsem se desítky kilometrů daleko a stala se matkou.
Kamarádka se přijela podívat na miminko a našla mě v příšerné depresi. Nikoho jsem v novém bydlišti neznala, můj život se točil jen kolem dítěte, partnerský život se nevyvíjel tak, jak bych si představovala. „Vím, co tě rozveselí,“ mrkla na mě jedním okem kamarádka “ Pojď ke kartářce. Stojí to pár korun a je to legrace. Mně předpověděla, že budu bohatá podnikatelka. Že prý mám pro obchod obrovský talent,“ smála se. V té době byla šťastná za práci v kanceláři. Podnikání jí připadalo příliš dobrodružné. Zkrátka, předpověď u té paní ji spíš pobavila, než aby ji brala opravdu vážně. Opravdu si myslela, že mě to rozveselí. Souhlasila jsem, že se tam objednám, neměla jsem co ztratit.
Tedy kromě pár stokorun, které sezení stálo. Doufala jsem alespoň v malou jiskřičku naděje, že můj život bude v pohodě. Nechtěla jsem víc než klid, šťastnou rodinu. Byla jsem ochotná tomu obětovat víc než nějakou tu stovku z rodičovského příspěvku. Navíc to vypadalo na hezký výlet, paní bydlela v chatce na kraji města, sníh jiskřil a lednové sluníčko se opatrně usmívalo.
Po zazvonění z nevzhledné chalupy vyšla starší žena: „No?!“ zeptala se, co chceme jednou slabikou. Kamarádka jí vysvětlila, proč jsme přišly. Já jsem vší silou mačkala madlo kočárku a přemlouvala sama sebe, abych nezdrhla z toho místa, které se nejevilo vůbec přátelsky , natož vtipně.„ Jo aha, tak pojďte dál!“ mávla na mě ženská rukou a já předala kočárek se spícím miminkem kamarádce.
Čekala jsem nějaký úvod. Třeba dotaz, jestli si nedám něco k pití. Třeba kávu. Já mám moc ráda kávu a je u mě projevem pohostinnosti. Ale nic z toho se nekonalo, babizna mě usadila u stolu a sedla si naproti. Domek vypadal jako obyčejná chatka, žádné křišťálové koule, žádní černí kocouři, žádné kulisy. Jen stůl, dvě židle a balíček karet.
„Zeptejte se, na co chcete a sejměte levou rukou,“ přikázala kartářka. Chtěla jsem vědět, jestli se moje rodinná krize zase zlepší. „Ne, nejste pro sebe určení. Von s váma nezůstane. Nakonec budete ráda,“ dozvěděla jsem se přesně to, co o otci svého malého dítěte slyšet nechcete. Pobídla mě, abych sejmula znovu a oznámila mi: „Vy vůbec nejste dítě štěstěny, holka. No, neplačte mi tu, já bych vám ráda předpověděla něco lepšího, ale to je váš osud! ( No, to děkuju pěkně, myslela jsem si v tu chvíli).“ „Na co se chcete ještě zeptat? “ snažila se zasloužit si moje peníze. Slzy mi tekly proudem, nemohla jsem je vůbec zastavit. Pláčem se mi třásla ramena, nedokázala jsem to nijak ovládnout. Řekla jsem si, že jsem to špatné už možná slyšela, že teď už musí přijít to dobré. A zeptala jsem se na děti. Ani to úplně dobré nebylo.
Naštěstí se miminko vzbudilo a kamarádce se nedařilo ho utišit. Využila jsem toho, zaplatila a mazala pryč, jako by mi za patami hořelo.
Probrečela jsem spoustu nocí kvůli strachu, který věštba přinesla. Dělo se přesně to, co mi ta žena předpověděla a čeho jsem se tak bála.
Málokdy o tom mluvím. A když už, vždycky se najde někdo, kdo tvrdí: „To bylo sebenaplňující proroctví. To se ti dělo, protože ti to řekla a ty jsi to vzala jako hotovou věc. Věřila jsi tomu.“ Většinou to bývají muži.
Opravdu jsme obdařeni vůlí a můžeme svůj osud změnit? Nebo je nám daný?
Jak je to s lidmi, kterým se stala nějaká nehoda a není jasné, jestli se úplně uzdraví? Opravdu je uzdraví jejich pevná víra a optimismus? Není to tak, že jsou optimističtí proto, že na určité úrovni vědomí vědí, že vše dobře dopadne a budou fungovat jako dřív? Mně by to smysl dávalo.
Věřím, že osud je předem daný, kartářka ten můj v kartách viděla a vše se později vyplnilo. Bohužel. Už bych nikdy k žádné kartářce nešla, bála bych se. Nerada vzpomínám na silné deprese a úzkosti, do kterých jsem se díky věštbě a strachu propadla. Ztratila jsem hodně času, který jsem si mohla užit s miminkem.
To mi ovšem nebrání občas na internetu „mrknout“ do tarotových karet on-line. Začátek roku je pro mně ve znamení hledání nejrůznějších horoskopů na a odhadování, co mě příští rok čeká. I toho čínského. ( Od 29. 1. nás čeká rok Dřevěného hada). Když se seznámím s horoskopem svým, kouknu se taky na horoskopy dětí. Nemůžu si pomoct, něco maličko vědět chci!
A jak to máte vy? Chodíte ke kartářkám? Studujete horoskopy? Necháváte si číst z ruky? A vychází to?
P.S. jestli kamarádka z mého příběhu zbohatla, jak jí v kartách vyšlo, vám neprozradím, protože to nevím. Naše cesty se dávno rozešly.
