Článek
Kdybych zůstala doma, mohla bych napsat nejmíň tři články. Do práce cestuju hodinu autobusem. Za tu dobu jsem si toho v hlavě docela srovnala. Chybělo mi jen trošku času, abych články naťukala do počítače.
Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že zavolám do práce a oznámím, že se dnes definuji víc jako novinářka než jako prodavačka a zůstávám tedy doma. Vzápětí jsem si uvědomila, že by pro to kolegyně nejspíš neměly žádné pochopení a až bych se příště na pracovišti ukázala, nejspíš by mě tvrdě potrestaly. Možná dokonce fyzicky. Hluboce jsem si povzdychla a vyrazila na autobus. Budu to muset přežít.
Nakonec to tak hrozné nebylo. Sluníčko za výlohou krásně svítilo, já jsem se na zákazníky taky usmívala. A oni mi to vraceli. Bylo znát, že když jdou lidi z práce, jsou unavení, ale tím víc vděční, když dáte najevo, že je rádi vidíte.
Překvapilo mě proto, když zákazník, který právě přišel na řadu, zvýšil hlas. “ Podáte mi, laskavě, to pivo?!", hulákal. „Samozřejmě. Kvůli tomu nemusíte křičet.“ Co chlapíka tak rozčílilo? Jako první věc v nákupu jsem naskenovala máslo. Následně jsem se dozvěděla, že jsem naprosto neschopná. Chviličku jsem nad tím přemýšlela: Bylo by fajn být schopnější, mohla bych mít jinou práci, vydělávat větší peníze. Vídat jiné lidi. Na druhou stranu: Mám krásné bydlení, stálou práci, vychovala jsem dvě slušné děti… Ne. Naprosto neschopná si nepřipadám. Starý muž mi vysvětlil, vůbec neumím nakupovat! Vyprskla jsem smíchy. On mě nakupovat přece neviděl. Byla jsem v pozici prodávajícího a on nakupujícího.
A to ještě nebylo všechno! Místo toho, abych se naučila, co mám podle něj umět, tak se směju! Kdybych nakupovat uměla, věděla bych, že těžké zboží patří dolů do tašky a proto mu musím pivo podat jako první. Nemusím. Pracuji v supermarketu, kde si většina zákazníků skládá zboží nejdřív zpátky do vozíku, aby u pokladny nezdržovali ostatní. Kdyby chudák tušil, že se to ani po jeho projevu učit nehodlám, protože sama nákupy objednávám přes internet, do tašek je nandá kurýr a vynese mi je před dveře… Bojím se pomyslet, co by to s ním udělalo.
Promluvila jsem k němu s úsměvem, i když to dalo dost práci, chtělo se mi strašně smát. Doporučila jsem mu, aby se raději naučil něčemu on. Slušnému chování bez křiku. Bez pokusů ponížit druhého prohlášením, že je neschopný. Nejsem na takové řeči ta správná cílová skupina. Časy, kdy jsem to měla jinak, jsou dávno pryč.
Už dlouhou dobu se řídím citátem:
„Všechno, co říkáš, říkáš o sobě – zejména, když mluvíš o jiných“, jehož autorem je prý francouzský básník Paul Valéry. A Vám to můžu doporučit taky. Život bude veselejší.
