Článek
Jak se z „dočasného“ stane navždy
Nikdy jsme si nesedli a neřekli si: takhle to bude. Prostě se to stalo. Když byly děti malé, byla jsem doma. Bylo logické, že jsem zařizovala všechno – nákupy, doktory, školku, obědy, prádlo, oslavy, dárky, komunikaci se školou. Fungovalo to. Rodina šlapala a já měla pocit, že dávám věcem řád.
Jenže děti vyrostly. Já se vrátila do práce. Ale ta neviditelná práce doma zůstala celá na mně.
Děti, na které jsem pyšná. A systém, který někdo musí řídit
Pracuju na poloviční úvazek. Ne proto, že bych nechtěla víc, ale proto, že někdo musí být odpoledne k dispozici. Starší dcera dělá balet na vysoké úrovni, mladší žije fotbalem. Tréninky několikrát týdně, často v různých částech města, někdy i o víkendech.
Jsem na ně hrdá. Jenže někdo musí řešit dopravu, čas, jídlo, úkoly, kostýmy, dresy, regeneraci, spánek. A tím někým jsem já.
„Měla by sis to líp zorganizovat“
Do města je to několik kilometrů. Autobus jede sporadicky, večer skoro vůbec. Děti jsou ještě malé, samotné je pouštět nechci. Takže sedám do auta. Zase a znovu. Balet, fotbal, čekání na parkovišti, rychlá večeře, úkoly, sprcha, spát.
A doma slyším:
„Měla by sis to líp naplánovat.“
„Jiní to zvládají.“
„Proč nemůžeš pracovat víc?“
Když jsem se zeptala, jak přesně to mám udělat jinak, odpověď nepřišla.
Věta, která bolí víc než únava
Jednou mi manžel řekl něco, co mi zůstalo v hlavě:
„V práci jsem jediný, jehož žena pracuje tak málo. Někdy se za tebe stydím.“
Nezlobila jsem se. Spíš jsem se začala stydět já. Za nepořádek. Za rychlá jídla. Za únavu. Za to, že nemám energii být pořád milá. Za to, že moje práce není vidět na výplatní pásce.
Neviditelná práce nemá cenu. Dokud se nezastaví
Zkoušela jsem mu vysvětlit, že někdo musí být tím logistickým mozkem rodiny. Že kdybych pracovala na plný úvazek, musel by někdo jiný převzít odpoledne, kroužky, vaření, domácnost.
„To jsou výmluvy,“ slyšela jsem.
„Moje máma to zvládala taky.“
Možná ano. Možná měla pomoc. Možná jiný systém. Možná partnera, který se ptal: „Jak ti můžu pomoct?“ a ne: „Proč to děláš špatně?“
Večer v autě a otázky, které nechci slyšet
Někdy sedím večer v autě před tělocvičnou, koukám do tmy a přemýšlím, jestli jsem opravdu tak neschopná. A pak mi dojde, že bez mé práce by se to celé rozpadlo během pár dnů.
Nechci obdiv ani potlesk. Jen uznání, že to, co dělám, má hodnotu. Že to není špatné plánování, ale realita. A že někdy už nejde přidat víc, protože jedu na maximum.
