Článek
Není zlá. Jen cítí všechno příliš silně
Naše dcera není rozmazlená ani nevychovaná. Je citlivá, prudká, emoce u ní přicházejí bez varování a naplno. Když slyší „ne“ nebo se něco nepovede, spustí se bouře. Křik, pláč, házení věcí, někdy i rány do dveří.
Zkoušela jsem různé přístupy. Klid, pevnost, objetí i odstup. Někdy to zabere, jindy vůbec. Jsou dny, kdy mám pocit, že chodím po tenkém ledě a jedna špatná věta všechno zlomí.
Jakmile to začne, on odejde
Manžel to nezvládá. Jakmile cítí, že se blíží záchvat, znervózní. Když propukne naplno, vezme bundu, klíče a odejde. Řekne, že se vrátí, až bude klid.
Poprvé jsem to chápala. Podruhé jsem mlčela. Po desáté mi došlo, že ten vzorec je pokaždé stejný. On odchází od hluku. Já v něm zůstávám.
Sama proti bouři
Ve chvílích, kdy dcera křičí a já se snažím udržet situaci pohromadě, cítím obrovskou samotu. Nejde jen o to, že tu fyzicky není. Jde o to, že v těch nejtěžších chvílích nemám vedle sebe partnera.
Musím být klidná, pevná, trpělivá. I když se mi chce brečet. A někde v hlavě mi běží myšlenka, že on si mezitím dává kávu nebo jezdí autem a čeká, až to přejde.
On se vrací do klidu. Já zůstávám s následky
Když se manžel vrátí, všechno už je tiché. Dcera je vyčerpaná, někdy se stydí, někdy je smutná. On ji pohladí, prohodí pár slov a má pocit, že je zase všechno v pořádku.
Jenže ten nejtěžší kus už proběhl. A ten nesl někdo jiný. Já.
Ten rozdíl mezi námi se pokaždé trochu zvětší.
Rozhovory, které nikam nevedou
Snažila jsem se mu to vysvětlit. Říkala jsem, že tím neutíká jen před vztekem, ale i před odpovědností. On tvrdí, že odchodem situaci uklidňuje. Že by to jinak jen zhoršil.
Možná má částečně pravdu. Ale zároveň tím učí naši dceru jednu věc: že když jsou emoce těžké, někdo prostě odejde. A mě učí, že všechno musím zvládnout sama.
Nejsem naštvaná. Jsem unavená
Nejsem pořád vzteklá. Spíš vyčerpaná. Z role té silné, která všechno ustojí. Z toho, že nemám kam odejít, když je toho moc. Že někdo musí zůstat, a tím někým jsem vždycky já.
A pokaždé, když se za ním zavřou dveře, cítím, jak se ve mně něco láme.
Co bude dál?
Čím dál častěji přemýšlím, co se stane, až dcera vyroste. Až její emoce budou složitější, těžší. Jestli u toho budeme oba, nebo jestli se tenhle vzorec jen prohloubí.
Nechci být jediná, kdo zůstává, když je bouřka. Protože rodina není o tom vracet se do klidu. Je o tom vydržet i chaos.
A ten zatím nesu hlavně já.
