Colours of Ostrava, extrém střídal ještě větší extrém. Letos jsem si užil jen jídlo

Pátek, to byl ideální čas vyrazit do areálu Dolních Vítkovic na legendární Colours of Ostrava.

Ráno to vypadalo na slunečný den plný zábavy dlouho do noci. Když jsem seděl v křesle u barbera, říkal mi, že jsem si nemohl vybrat lepší počasí.

S odstupem času mu musím dát za pravdu – „lepší“ počasí jsem si opravdu vybrat nemohl. Vlastně to byl jeden extrém za druhým.

Při vstupu do areálu jsem v podvečer čekal větší fronty, ale na naskenování vstupenek a nacvaknutí (a naskenování) náramku jsme čekali jen pár minut.

Pak se před námi už otevřela celá plocha Colours, kde bylo takové horko, že i hasičské vozy kropily prostor před hlavním pódiem.

Protože jsme byli s manželkou zpocení, aniž bychom se předtím nějak namočili, hned jsme si zašli koupit pití – kousek od budovy, kde probíhala stand-up show.

Úplně to nebylo moje kafe, možná po pár drincích a o dvě tři hodiny později by mě to bavilo víc, ale publikum se celkem dobře bavilo i tak.

Raději jsme se vydali prozkoumat areál, abychom měli představu, co si můžeme poslechnout a co koupit.

Vůbec jsem nečekal, že tady potkám svou sestru – vždyť jsou tu na místě tisícovky lidí, a potkat někoho konkrétního je docela velká náhoda. Nám se to za jeden večer stalo hned dvakrát.

Po prvním setkání jsme si ujasnili bojový plán a s manželkou jsme se vydali najíst s tím, že se později sejdeme u koncertu Paris Palomy.

Nejprve jsme zamířili ke stánkům s občerstvením, kde bylo rozhodně z čeho vybírat. Ale už při nákupu jídla se náhle zvedl vítr a z jedné z „uliček“ nám do obličeje zavál oblak prachu ze suché hlíny a trávy.

Rychle jsme si koupili občerstvení a vydali se na naše strategické místo, kde panoval relativní klid a odkud jsme dobře viděli na hlavní pódium.

Byl to patrový stánek s terasou vepředu a „pevnou“ částí až za ní. Po patnácti minutách přišel příkaz vyklidit terasu a my si do té doby mysleli, že máme dobrou pozici pro to, co přijde.

Koukali jsme do mobilů na radar a bylo jasné, že bouřka opravdu brzy přijde.

Jak se říká, festival v Česku bez deště snad ani není festival.

Pak přišel příkaz, ze kterého jsme radost už neměli – v podstatě šlo o evakuaci stánků kvůli hrozící bouřce a průtrži mračen.

Po extrémním horku přišlo extrémní ochlazení, zvedl se vítr a na pokyn pořadatelů jsme se museli natlačit do jedné z kamenných budov. Než jsme se tam dostali, pěkně jsme zmokli, doslova skrz naskrz.

Nejblíž jsme měli k Futureu, ale tam už bylo pěkně plno.

Po stranách byly vstupy do místností, kde se čepovalo pivo a víno, my zůstali ve střední chodbě plné lidí. Pokyn zněl jasně, takže jsme věděli, že tu nějakou dobu zůstaneme.

Nejdřív jsme si vybrali místo u stěny, ale pak jsme našli mnohem lepší kout – zádveří mezi věšákem (na který tu určitě nikdo nic nepověsí) a hasicím přístrojem.

Vytvořili jsme si takovou malou „kapsu“, do které jsme pozvali i sestru a její známé, které jsme tu opět nečekaně potkali.

Mezitím už někteří seděli na zemi u automatů nebo před výtahem, protože jinde se sedět nedalo, a dovnitř proudili další a další lidé.

Někteří přicházeli s narychlo pořízenými pláštěnkami, jiní zůstávali uvnitř budovy jako my. Vzduch tu byl dost vydýchaný, takže mě celkem překvapuje, že se nikomu neudělalo špatně.

Právě kvůli tomu mnozí volili cestu po schodech nahoru, ale hlídač v tu chvíli volal, že horní patro je jen pro personál. Pak ale na dvě minuty zmizel, a když se vrátil, tvrdil totéž znovu – jenže ho už nikdo neposlouchal, protože tu opravdu nebylo k hnutí.

Přitom by stačilo jediné: páskou ohradit schodiště nahoru, na které si mnozí chtěli jen sednout.

Ve Futureu jsme strávili téměř hodinu – povídali jsme si se známými, probrali to nejdůležitější a sledovali aktualizace Colours of Ostrava na sociálních sítích.

Ty naštěstí braly zpětnou vazbu návštěvníků vážně, takže po českém varování, ať se schováme uvnitř budov, přišlo i varování v angličtině.

Pak se v úzkých skupinách začalo proslýchat, že se program částečně ruší, a záhy se to objevilo i na sociálních sítích.

V některých případech se podařilo interpreta posunout na jiný termín, jiní kvůli rozmarům počasí nakonec nezahráli vůbec.

Když jsme se dostali ven, počasí se na chvíli umoudřilo, ale bylo jasné, že jde jen o klid před bouří. Pohled do mobilních map ukázal, že podobné přeháňky se budou opakovat celý večer a že se rozhodně ještě nerozpršelo naplno.

Stáli jsme tak před dilematem – zůstat a být ještě víc mokří (i když to už skoro nešlo), nebo to vzdát, aniž by se to pro nás vůbec pořádně rozjelo.

Nakonec jsme zvolili rozum a vydali se zpátky na ubytování.

A nebyli jsme v tom sami – v tu chvíli od Colours of Ostrava odcházely doslova davy lidí směrem k tramvaji, kolem blátivých kaluží k nedalekému podchodu.

Proti nám mířili lidé, kteří se na koncerty teprve chystali, ale mnohem větší část odcházela pryč – hlavně rodiny s dětmi a teenageři, mnozí s botami od bahna nebo úplně promočení.

U východu jsme obsluze řekli, že dnes už se nevrátíme, a vyrazili k tramvaji.

Tam byla velká tlačenice, další extrém dne. Naše tramvaj měla přijet za deset minut, ale nakonec se na nás usmálo štěstí – tramvaj mířící jiným směrem měla kvůli bouřce zpoždění, takže první dorazila právě ta naše.

Ve chvíli, kdy jsme nastupovali, přišla druhá vlna bouřky, a já jsem nezáviděl těm, kdo zůstali na festivalu nebo čekali na nezastřešené zastávce na další spoj.

Po příjezdu na naši zastávku déšť nepolevoval a na ubytování jsme to měli ještě pár minut pěšky. Nakonec jsme to doběhli mezi kapkami deště a na hotel dorazili úplně promočení.

Byl jsem na letošních Colours of Ostrava?

Byl, ale počasí nám vystavilo stopku. Kdybychom zůstali, možná bychom to odstonali, a zdraví pro nás bylo důležitější.

Na letošním festivalu jsem se hlavně dobře najedl, zbytek zážitku ale zkazil déšť – a hlavně si pamatuju tlačenici v budově.

Přírodě se ale poroučet nedá – venkovní stánky jsou při bouřce nepoužitelné, a tak nezbývá než doufat, že příští rok to dopadne lépe.

Horší to už snad být ani nemůže.

Zdroj:

vlastní zkušenosti a zážitky