Bitva, která nebyla (1842): Z 16 000 lidí přežil jediný Evropan

Byla ještě noc, když se v lednu 1842 otevřely brány britského tábora u Kábulu. Ticho bylo tak hluboké, že bylo slyšet skřípání sněhu pod podrážkami bot. Dech tisíců lidí se v mrazivém vzduchu měnil v páru, která se pomalu zvedala nad tábor jako mlha. Nebyly slyšet fanfáry ani povely. Jen šepot, pláč dětí a tlumené nadávky mužů, kteří věděli, že odcházejí příliš pozdě.

Kolona se dala do pohybu. Ne jako armáda, ale jako proud lidí, který neměl začátek ani konec. Vojáci v uniformách Východoindické společnosti kráčeli vedle indických sipáhů, za nimi ženy důstojníků, děti, služebnictvo, nosiči, obchodníci, ranění, nemocní. Někteří seděli na koních, jiní se drželi vozů, další klopýtali pěšky. Děla se sunula sněhem jako zbytečná břemena minulých vítězství.

Mnozí stále věřili, že jde o organizovaný ústup. Že dohoda platí. Že afghánští vůdci dodrží slovo. Že cesta do Džalálábádu bude těžká, ale možná. Netušili, že už v prvních krocích se armáda rozpadla v něco, co už armádou nebylo.

Válka, která nikdy neměla začít

První anglo-afghánská válka nebyla válkou z nutnosti, ale z obav. Britské impérium se bálo ruského postupu ve Střední Asii a rozhodlo se Afghánistán „zajistit“. Roku 1839 byla země obsazena a na trůn dosazen Šúdža Šáh, vládce loajální Londýnu.

Na mapách to vypadalo jako vítězství. V realitě to byla iluze. Afghánistán nebyl stát v evropském smyslu slova. Byl to prostor kmenů, osobních vazeb, proměnlivé loajality a paměti křivd. Britové si mysleli, že kontrolují hlavní město, a tím kontrolují zemi. Místní to viděli jinak.

Cizí vojáci v Kábulu nebyli symbolem pořádku, ale ponižující přítomnosti. Daně, vměšování, nepochopení místních zvyků – to vše se hromadilo. Když v roce 1841 vypuklo povstání a britští představitelé byli zavražděni, ukázalo se, jak tenká byla vrstva autority.

Velení bez vůle

Velení převzal generál William Elphinstone. Muž starý, nemocný, vyčerpaný. Trpěl dnou, sotva se pohyboval, ale hlavně nebyl schopen rozhodovat. V okamžicích, kdy bylo třeba jednat rychle a tvrdě, váhal. V situacích, kdy bylo třeba ukázat sílu, hledal kompromis.

Měl na výběr. Bránit se. Prorazit. Vyrazit dřív. Nebo zničit zásoby a stáhnout se po částech. Neudělal nic z toho. Zvolil vyjednávání. Výsledkem byla dohoda o bezpečném odchodu.

Papír, který měl cenu jen takovou, jakou mu přikládaly afghánské hory.

Šestnáct tisíc lidí a nekonečný prostor

Kolona čítala přibližně 16 000 lidí. Asi 4 500 z nich byli vojáci. Zbytek tvořili civilisté – ženy, děti, služebnictvo. Proti nim nestála regulérní armáda. Jen muži rozptýlení po svazích, vyzbrojení dlouhými jezailovými puškami, zvyklí na chlad, výšku i hlad.

První den byl klidný. A právě to bylo nejnebezpečnější. Ticho vytvářelo falešný pocit bezpečí. Druhý den se ozvaly první výstřely. Ne salvy, ne útoky. Jednotlivé rány z výšky. Náhodné. Smrtící.

Nešlo o bitvu. Šlo o pomalé ničení kolony. Každé zdržení znamenalo další ztráty. Každý průsmyk byl pastí.

Mrazivý nepřítel

Teplota klesala hluboko pod bod mrazu. Lidé, kteří neměli dost oblečení, umírali během hodin. Ti, kdo padli, už nevstali. Nikdo neměl sílu je nést. Mrtví zůstávali ležet ve sněhu jako značky cesty, kterou kolona prošla.

Koně padali vyčerpáním. Děla byla opuštěna. Zásoby se ztrácely. V noci lidé umírali ve spánku. Ráno jich bylo vždy méně.

Když se rozpadne řád

Armáda existuje díky disciplíně. Jakmile zmizí, zůstane jen dav. V horách Afghánistánu se rozpadly jednotky, velení i smysl rozkazů. Důstojníci ztratili kontrolu. Muži se odpojovali. Každý myslel jen na sebe a na to, zda přežije další noc.

Afghánci nemuseli riskovat. Stačilo čekat. Útočit shora. Zmizet. Věděli, že čas pracuje pro ně.

Dobová zpráva lakonicky konstatuje:

„Kolona se změnila v beztvarý proud lidí, kteří už nebyli schopni ani pochodu, ani boje.“

Gandamak: místo bez slávy

U vesnice Gandamak zůstalo z armády jen několik desítek mužů. Vyčerpaní, obklíčení, bez munice. Afghánci jim nabídli kapitulaci. Odmítli. Ne z hrdinství, ale proto, že už neměli co ztratit.

Bojovali krátce. Pak bylo ticho. Nebyla to legenda. Nebyl to hrdinský epos. Jen konec.

Jeden muž na koni

Dne 13. ledna 1842 spatřily stráže britské pevnosti v Džalálábádu osamělého jezdce. Sotva se držel v sedle. Byl zraněný, promrzlý, na pokraji vědomí. Jmenoval se William Brydon, asistent chirurga.

Na otázku, kde je armáda, odpověděl:

„Já jsem ta armáda.“

Později se ukázalo, že někteří přežili v zajetí. Ale obraz jednoho muže na koni se stal symbolem absolutního kolapsu.

Co zůstalo

Ústup z Kábulu nebyl porážkou v bitvě. Byl porážkou myšlení, systému a arogance. Ukázal, že impérium může ztratit armádu bez rozhodujícího střetu. Stačí špatné velení, nepřátelský terén a podcenění místní reality.

Britové se stáhli. Vrátili se. A znovu odešli. Stejně jako jiní po nich. Protože afghánské hory nemění své zákony.

Z 16 000 lidí zůstala jen legenda o jednom muži. A varování, které bylo znovu a znovu ignorováno.

Seznam použitých zdrojů:

1. Retreat from Kabul in 1842 [online]. World History Encyclopedia, neuvedeno [cit. 2026-02-02]. Dostupné z: https://www.worldhistory.org/article/2143/retreat-from-kabul-in-1842/

2. Britain's Retreat from Kabul 1842 [online]. Historic UK, neuvedeno [cit. 2026-02-02]. Dostupné z: https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofBritain/Britains-Retreat-From-Kabul-1842/

3. 1842 retreat from Kabul [online]. Mughal Library, neuvedeno [cit. 2026-02-02]. Dostupné z: https://www.mughallibrary.com/maps-1/the-1842-retreat-from-kabul-

4. What We Learned From… Retreat From Kabul, 1842 [online]. HistoryNet, neuvedeno [cit. 2026-02-02]. Dostupné z: https://www.historynet.com/learned-retreat-kabul-1842-james-f-byrne-jr/

5. The First Anglo-Afghan War, 1839–1842 [online]. OurHistory.org.uk, neuvedeno [cit. 2026-02-04]. Dostupné z: https://www.ourhistory.org.uk/the-first-anglo-afghan-war/

6. The First Anglo-Afghan War 1839-1842 | Military History Matters [online]. Military History Matters, neuvedeno [cit. 2026-02-04]. Dostupné z: https://www.military-history.org/feature/afghanistan/the-first-anglo-afghan-war-1839-1842.htm