Článek
Mráz svíral krajinu a ostrý vítr hnal přes pole drobný sníh. Každý nádech pálil v plicích a pod železnými podkovami praskala promrzlá zem. Proti sobě stálo několik tisíc mužů, kteří se od časného rána dívali na nepřítele jen několik stovek kroků od sebe. Mnozí byli zkušení veteráni, jiní stáli před první velkou bitvou svého života. Všichni ale věděli, že tentokrát nejde jen o vítězství nebo porážku. Každý výpad kopím, každý výstřel z arkebuzy mohl rozhodnout, kdo usedne na polský trůn.
Na jedné straně stál rakouský arcivévoda Maxmilián Habsburský. Sebevědomý příslušník nejmocnější evropské dynastie věřil, že mu polská koruna právem náleží. Podporovala ho část domácí šlechty i zkušení němečtí žoldnéři, kteří za sebou měli řadu evropských tažení.
Proti němu se seřadila vojska velkého korunního hejtmana Jana Zamoyského, muže, jehož vojáci bezvýhradně respektovali. V první linii čekali jezdci v lesknoucích se kyrysech. Byli to elitní polští husaři, těžká jízda, která si během následujících desetiletí vydobude pověst jedné z nejobávanějších jezdeckých formací Evropy. Někteří již měli na zádech slavná křídla, jiní nikoli, ale na tom nezáleželo. Pozdější generace jim dají jméno, pod nímž vstoupí do dějin. Okřídlení husaři.
A za několik hodin bude jeden uchazeč o trůn zajatcem a druhý právoplatným králem.
Dvě korunovace, jeden trůn
Když v prosinci roku 1586 zemřel polský král Štěpán Báthory, otevřela se otázka, kdo usedne na jeho místo. Polsko-litevská unie byla jedním z největších států tehdejší Evropy a její panovník nevládl jen rozsáhlému území, ale také zemi s mimořádným mezinárodním významem. Krále zde neurčovalo dědické právo. O jeho zvolení rozhodovala šlechta.
Tentokrát však volba přinesla chaos. Jedna část šlechty zvolila švédského prince Zikmunda Vasu, druhá podpořila rakouského arcivévodu Maxmiliána Habsburského. Oba přijali královský titul, oba se považovali za právoplatné vládce a oba začali shromažďovat vojska.
Maxmilián se pokusil zmocnit Krakova, tradičního korunovačního města. Obránci však jeho útok odrazili a Zikmund III. Vasa byl mezitím korunován. Habsburský kandidát se stáhl do Slezska, kde začal připravovat nové tažení. Věřil, že zkušení landsknechti a početná jízda rozhodnou spor ve prospěch habsburského rodu.
Jan Zamoyski mu ale nehodlal dát čas.
Detail landsknechtů z kroniky Der Weisskunig z 16. století.
Zimní pochod do Slezska
V šestnáctém století se velké bitvy v zimě téměř nevedly. Promrzlé cesty komplikovaly přesuny a vojáci trpěli zimou více než nepřátelskými zbraněmi. Zamoyski však správně odhadl, že právě nečekaný lednový útok může soupeře zaskočit.
Jeho armáda čítala přibližně šest a půl tisíce mužů. Přibližně třetinu tvořila jízda včetně několika set elitních husarů. Doprovázela je lehká jízda, pěchota i dělostřelectvo.
Maxmilián disponoval podobně početným vojskem. Jeho největší oporou byli němečtí landsknechti, profesionální žoldnéři vyzbrojení dlouhými píkami, arkebuzami a těžkými meči. Šlo o vojáky, kteří byli zvyklí čelit jízdě v sevřených formacích. V mnoha předchozích válkách podobné sestavy úspěšně odolávaly i opakovaným útokům rytířů.
Zamoyski si uvědomoval, že čelní útok proti dobře připraveným pikenýrům může skončit katastrofou. Rozhodl se proto využít terén i okamžik překvapení.
Bojiště mezi městem a bažinami
Byczyna ležela jen několik kilometrů od tehdejší hranice mezi Slezskem a Polskem. Samotné město obklopovaly hradby a podmáčené louky. Na první pohled se mohlo zdát, že obránci mají výhodu. Ve skutečnosti se však prostor mezi městem a mokřady mohl změnit v past.
Maxmilián rozestavil své vojsko zády k městským hradbám. Před sebou měl otevřené pole, po stranách obtížně průchodný terén. Pokud by útok odrazil, mohl přejít do protiútoku. Pokud by se však jeho řady rozbily, vojáci by měli jen málo prostoru k ústupu.
Právě této slabiny si Zamoyski všiml.
Brzy ráno 24. ledna 1588 zahalovala krajinu mlha. Polský velitel neztrácel čas. Dělostřelectvo zahájilo palbu a pěchota vyrazila vpřed. Nešlo o rozhodující úder, ale o manévr, který měl protivníka zaměstnat a přimět ho soustředit pozornost na střed bojiště.
Maxmilián přesně to očekával. Jeho pikenýři vytvořili obrannou linii a arkebuzíři začali pálit na postupující pěchotu. Několik salv přinutilo Poláky zpomalit, ale právě v této chvíli Zamoyski vydal rozkaz, na který jeho husaři čekali.
Na pravém křídle se daly do pohybu stovky jezdců.
Nejdříve pomalu. Potom stále rychleji.
Dlouhá kopí se sklonila dopředu a nad hlavami jezdců zavlály praporce. Každý husař držel zbraň dlouhou pět až šest metrů, vyrobenou z lehkého dutého dřeva. Byla překvapivě lehká, ale při plném trysku měla ničivou sílu. Jezdce chránil kyrys, přilba a často také ochrana paží a stehen. U sedla visela šavle, dlouhý končar určený k prorážení zbroje i jezdecká pistole pro boj zblízka.
Když se koně rozběhli naplno, změnilo se celé křídlo armády v jedinou útočící masu.
Hřmění stovek kopyt se neslo přes promrzlé pole.
Maxmiliánovi velitelé pochopili, kam útok směřuje. Okamžitě se snažili přeskupit pikenýry, aby vytvořili neprostupnou hradbu dlouhých kopí. Jenže prostor mezi městem a podmáčenou půdou byl příliš stísněný. Jednotky se navzájem tísnily, některé roty se nestačily správně seřadit a část jízdy překážela vlastní pěchotě.
Právě na tuto chvíli Zamoyski čekal.
Husaři byli už jen několik desítek metrů od nepřátelské linie…
Rekonstrukce polských okřídlených husarů během přehlídky při oslavách tisíciletí polského státu ve Varšavě (1966).
Náraz, který změnil dějiny
První salva arkebuz zahalila bojiště hustým dýmem. Několik koní se zřítilo do sněhu a jejich jezdci zmizeli pod kopyty druhé vlny. Útok se však nezastavil. Husaři byli vycvičeni právě pro takové okamžiky. Dokud držela sestava, jednotlivé ztráty nesměly útok zpomalit.
Pak přišel drtivý náraz.
Stovky dlouhých kopí se současně opřely do habsburské linie. Duté dřevce se pod obrovskou silou lámaly, ale svůj účel splnily. První řady landsknechtů padaly k zemi dříve, než mohly účinně použít vlastní zbraně. Tam, kde se obrana otevřela jen o několik metrů, vnikli husaři dovnitř.
Jakmile se kopí rozpadla, vytáhli šavle. Někteří sáhli po končarech, úzkých mečích dlouhých téměř jeden a půl metru, které dokázaly proniknout mezi pláty zbroje. Jiní používali válečná kladiva nebo nadziaky, jejichž úzké hroty prorážely přilby i kyrysy. Boj se během několika okamžiků změnil v sérii krátkých, prudkých soubojů.
Landsknechti patřili mezi nejlepší evropské pěšáky své doby a neustupovali bez odporu. Tam, kde se jim podařilo vytvořit sevřenou hradbu pík, se husaři museli stáhnout a hledat slabší místo. Zamoyski však neútočil jednou mohutnou vlnou. Na bojiště posílal další a další oddíly. Zatímco první útok narušil protivníkovy řady, druhý a třetí využily vzniklých mezer.
Brzy se ukázalo, že habsburská armáda ztratila svou největší výhodu. Nedokázala udržet souvislou obrannou linii.
Husarský končar (estok) ze sbírek Muzea Zagłębia na hradě v Będzinu.
Zamoyského rozhodující tah
Ve chvíli, kdy se boj rozhořel naplno, Zamoyski nečekal ve vzdáleném týlu. Pohyboval se mezi svými jednotkami a vysílal posly s novými rozkazy. Když zjistil, že pravé křídlo protivníka začíná ustupovat, okamžitě tam přesunul další jízdu.
Současně na levém křídle zaútočila lehká jízda. Jejím úkolem nebylo prorazit obranu, ale zaměstnat protivníka a zabránit mu v přeskupení. Maxmilián tak musel reagovat na dvě hrozby současně.
Během necelé hodiny se situace začala obracet proti němu.
Část jeho jízdy ustupovala směrem k městu, čímž zablokovala cestu vlastní pěchotě. V úzkém prostoru vznikl zmatek. Muži se tlačili jeden na druhého, koně naráželi do pikenýrů.
Zamoyski pochopil, že nastala rozhodující chvíle.
Nařídil všeobecný útok.
Polské nardziaky (jezdecké kladivové zbraně) ze 17. století. Fotografie exponátu ze sbírek Muzea polské armády ve Varšavě.
Husaři prorazili obranu
Další vlna husarů dopadla na již rozkolísané habsburské řady s ještě větší silou. Tentokrát už šlo o úplné prolomení obrany.
Pikenýři se snažili vytvořit novou sestavu, jenže neměli dostatek prostoru ani času. Jednotlivé oddíly bojovaly odděleně a jejich odpor postupně slábl. Někteří žoldnéři odhazovali píky a pokoušeli se ustoupit k městským branám. Jiní se vzdávali přímo na bojišti.
Nejtěžší boj probíhal kolem habsburských praporů. Jejich ztráta znamenala těžkou morální ránu. Když několik z nich padlo do rukou Zamoyského vojáků, začala se armáda rozpadat.
Bitva trvala přibližně dvě hodiny.
To, co se zpočátku jevilo jako vyrovnaný střet dvou podobně silných armád, skončilo jednoznačným vítězstvím Zamoyského.
Zamoyski u Byczyny . Malba z roku 1884, olej na plátně.
Maxmiliánův poslední pokus
Arcivévoda Maxmilián se ještě pokusil shromáždit část svých mužů a ustoupit za hradby Byczyny. Doufal, že mu opevněné město umožní pokračovat v obraně, nebo alespoň získat čas na příchod pomoci.
Bylo už ale pozdě.
Vítězné polské oddíly pronikly do města současně s ustupujícími Habsburky. V úzkých ulicích vypukly krátké, ale prudké střety. Maxmilián byl obklíčen a po krátkém odporu zajat.
Pro evropské panovnické dvory to byla mimořádná událost. Příslušník habsburského rodu, který ještě ráno doufal v královskou korunu, se během několika hodin stal válečným zajatcem.
Zamoyski s ním zacházel s respektem odpovídajícím jeho postavení. Věděl, že živý Maxmilián představuje mnohem větší hodnotu než mrtvý. Nechal ho střežit, ale odmítl všechny návrhy na propuštění.
Kapitulace arcivévody Maxmiliána po bitvě u Byczyny. Ilustrace z roku 1862.
Bitva, která rozhodla o království
Přesný počet padlých není znám. Dobové zprávy se rozcházejí, většina historiků však odhaduje, že habsburská armáda přišla o několik tisíc mužů, mrtvých nebo zajatých. Zamoyského vojsko utrpělo podstatně nižší ztráty.
Vojensky šlo o učebnicovou ukázku vítězství dosaženého kombinací správného využití terénu a přesně načasovaných jezdeckých útoků. Husaři sehráli hlavní roli, ale bez Zamoyského vedení by jejich odvaha sama nestačila.
Maxmilián strávil v zajetí více než rok. Teprve roku 1589 uznal Zikmunda III. Vasu za právoplatného polského krále a vzdal se svých nároků na korunu. Až poté byl propuštěn.
Byczyna se zároveň stala jedním z prvních velkých vítězství, která proslavila okřídlené husary po celé Evropě. V následujících desetiletích poráželi Švédy, Rusy i Osmany a jejich nejslavnější chvíle přišla roku 1683 pod Vídní. Právě u Byczyny se však naplno ukázalo, jak ničivá dokáže být dobře vedená těžká jízda proti protivníkovi, který ztratí možnost manévrovat.
Když se odpoledne nad bojištěm rozptýlil kouř z arkebuz a prach z tisíců kopyt, zůstala na promrzlých polích těla padlých vojáků a jeden zajatý uchazeč o královský trůn. Bitva trvala sotva dvě hodiny. Její důsledky ale určovaly osud Polsko-litevské unie po celé generace a zároveň položily jeden ze základů legendy, která dodnes provází okřídlené husary jako jedny z nejobávanějších jezdců evropských dějin.
Seznam použitých zdrojů:
1. Wikipedia. Battle of Byczyna. [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Byczyna
2. VALKA.CZ. Bitva u Byczyny (1588). [online]. Dostupné z: https://www.valka.cz/topic/view/21942
3. TwojaHistoria.pl. Bitwa pod Byczyną (24 stycznia 1588). [online]. Dostupné z: https://twojahistoria.pl/encyklopedia/leksykon-bitew/bitwa-pod-byczyna-24-stycznia-1588/
4. Urząd Miejski w Byczynie. Dziś 431. rocznica bitwy pod Byczyną. [online]. Dostupné z: https://byczyna.pl/7897/dzis-431-rocznica-bitwy-pod-byczyna.html
