Článek
Jezdec silně sevřel otěže. Kůň pod ním funěl a kopyta rozstřikovala mokrou hlínu do všech stran. Před nimi ustupovali kozáci. Chaoticky. Zdánlivě zlomení. Ruští velitelé křičeli rozkazy a jízda vyrazila vpřed s pocitem vítězství. Stačí jen pár dalších minut a nepřítel bude rozdrcen.
Nad krajinou se válela mlha. Mezi nízkými vrbami se leskla voda a močály kolem řeky Sosnivky připomínaly nekonečné bludiště. Nikdo z ruských jezdců netušil, že právě vjíždějí do pečlivě připravené pasti.
Pak se země pod nimi propadla.
Koně se začali bořit do bahna. Zadní řady tlačily dopředu, zatímco přední se marně snažily otočit. Ozval se první výkřik. A potom další. Z mlhy náhle vyletěly šípy krymských Tatarů. Kozáci se obrátili a udeřili zepředu. Ruská jízda se ocitla sevřená mezi močály a nepřáteli.
Někteří vojáci se pokoušeli utéct přes vodu. Těžké brnění je ale táhlo ke dnu. Jiní byli rozdupáni vlastními koňmi. Bahno polykalo muže i zbraně. Vojáci, kteří ještě před chvílí věřili v triumf Moskvy, umírali v panice a zmatku.
Bitva u Konotopu v létě roku 1659 se změnila v katastrofu, která otřásla celým carstvím. Přesto dnes zůstává téměř zapomenutá.
Ukrajina v plamenech
Polovina sedmnáctého století byla pro východní Evropu obdobím chaosu. Ukrajinské země se staly bojištěm mezi Polsko litevskou unií, Moskevským carstvím, krymskými Tatary a kozáky. Po smrti Bohdana Chmelnického se země začala rozpadat do soupeřících táborů. Každý hetman měl vlastní spojence, vlastní armádu a vlastní představu budoucnosti.
Moskva chtěla proměnit kozácké území v poslušnou součást carství. Nový hetman Ivan Vyhovsky si však uvědomoval, že rostoucí moc cara znamená konec kozácké samostatnosti. Rozhodl se proto pro riskantní krok a obrátil se na někdejší nepřátele.
V roce 1658 uzavřel Hadjačskou smlouvu s Polsko-litevskou unií. Dokument počítal se vznikem Velkého knížectví ruského, autonomního kozáckého státu, který se měl stát třetí rovnoprávnou součástí unie vedle Polska a Litvy. Šlo o odvážný plán, jenž mohl zásadně změnit dějiny východní Evropy. Moskva to však vnímala jako zradu.
Car Alexej Michajlovič reagoval rychle. Na Ukrajinu vyslal mohutnou armádu vedenou knížetem Alexejem Trubeckým. Ruské vojsko tvořili nejen domácí vojáci, ale také žoldnéři ze západní Evropy, dragouni a elitní jízda. Součástí armády byli i takzvaní rejtarové vyzbrojení pistolemi a šavlemi podle západního vzoru.
Vojsko táhlo krajinou jako ničivá vlna.
Města hořela. Vesnice mizely v kouři. Obyvatelé prchali před rabováním a násilím. Když Rusové dorazili ke Konotopu, očekávali rychlé vítězství.
Jenže narazili na odpor, který nečekali.
Město, které odmítlo padnout
Konotop bránilo jen několik tisíc kozáků pod velením Hryhorije Huľanyckého. Proti nim stála mnohonásobná přesila s dělostřelectvem a zkušenými vojáky. Přesto se obránci drželi celé týdny.
Ruské kanony rozbíjely hradby. Útočníci podnikali jeden útok za druhým. Kozáci ale využívali opevnění, zákopy i palisády a odmítali kapitulovat. Každý den odporu byl pro Vyhovského darem.
Hetman mezitím shromažďoval spojence. Na pomoc mu přispěchali krymští Tataři vedení chánem Mehmedem IV. Girajem. Krymští jezdci patřili mezi nejobávanější lehkou jízdu tehdejšího světa. Pohybovali se rychle, útočili nečekaně a dokonale využívali chaos bojiště.
Vyhovský věděl, že přímý střet s početnější ruskou armádou by mohl skončit katastrofou. Potřeboval lest.
A právě na tom postavil celý svůj plán.
Souboj kozáků s krymskými Tatary.
Past u řeky Sosnivky
Krajina kolem Konotopu byla zrádná. Řeky, močály a podmáčené louky dokázaly zpomalit i malé oddíly. Vyhovský toho využil s mimořádnou přesností.
Nechal kozáky podnikat drobné výpady proti ruským jednotkám. Útočili rychle a stejně rychle ustupovali. Ruští velitelé začali věřit, že protivník ztrácí síly.
Dne 29. června 1659 přišel rozhodující okamžik.
Kozáci zaútočili na předsunuté ruské oddíly a poté začali ustupovat směrem k močálům. Kníže Semjon Požarskij vyrazil s elitní jízdou do pronásledování. Chtěl nepřítele definitivně zničit.
Netušil, že mosty přes řeku byly mezitím zničeny a okolní krajina úmyslně zaplavena.
Ruští jezdci postupovali stále hlouběji do bahnité pasti. Formace se rozpadaly. Koně se bořili. Vojáci ztráceli rychlost i přehled.
A tehdy udeřili Tataři.
Z mlhy se vyřítily tisíce jezdců. Šípy dopadaly na sevřené ruské oddíly ze všech stran. Kozáci současně obrátili své linie a přešli do protiútoku. Elitní moskevská jízda se během krátké chvíle proměnila v bezmocný dav.
Nastalo vraždění.
Historické prameny se rozcházejí v počtech mrtvých. Některé dobové kroniky mluví až o třiceti tisících padlých. Moderní historici uvádějí nižší čísla, přesto šlo o zdrcující katastrofu. Zahynula velká část šlechty i elitních jezdců carské armády.
Mnozí vojáci neumírali mečem ani šípem. Topili se v bahně pod vahou vlastního brnění.
Carství zachvátil strach
Když zprávy o porážce dorazily do Moskvy, následoval šok. Mezi obyvateli zavládla panika a objevily se obavy, že vítězové potáhnou přímo na hlavní město.
Car Alexej Michajlovič údajně nařídil přípravy na obranu Moskvy. Porážka byla o to bolestivější, že zničené jednotky patřily mezi ty nejlepší, které carství mělo.
Kníže Požarskij padl do zajetí. Podle dobových zpráv se před krymským chánem choval vzdorovitě a odmítl projevit pokoru. Krátce nato byl popraven.
Ruské vojsko se začalo stahovat. Obléhání Konotopu skončilo a Trubecký ustoupil zpět k hranicím.
Zdálo se, že Moskva utrpěla ránu, ze které se bude vzpamatovávat celé roky.
Jenže dějiny se vydaly jiným směrem.
Památník bitvy u Konotopu
Vítězství, které nic nezměnilo
Ivan Vyhovský dosáhl jednoho z největších vojenských triumfů své doby. Přesto z něj nedokázal vytěžit dlouhodobý úspěch.
Ukrajina byla rozdělená. Část kozáků odmítala spojenectví s Polskem, jiní nenáviděli Tatary kvůli jejich nájezdům a odvádění zajatců do otroctví. Krymští spojenci navíc po bitvě začali plenit okolní kraje místo pokračování tažení.
Vyhovský postupně ztratil podporu. Už několik měsíců po velkém vítězství byl donucen vzdát se úřadu hetmana.
Moskevské carství se mezitím vzpamatovalo překvapivě rychle.
Bitva u Konotopu tak zůstala podivným paradoxem dějin. Jedna z nejdrtivějších porážek ruské armády sedmnáctého století nedokázala změnit budoucnost regionu.
Den, který zmizel z paměti
Ve světových dějinách se často připomínají Waterloo, Hastings nebo Verdun. Konotop přitom patří mezi nejdramatičtější střety své doby. Šlo o bitvu plnou lstí, bahna, paniky a brutálního boje muže proti muži.
Možná právě proto působí tak děsivě i po staletích.
Ruská jízda tehdy vyjela s jistotou vítězství. Vojáci věřili, že pronásledují poraženého nepřítele.
Místo triumfu ale vjeli do krajiny, která se proměnila v jejich hrob.
Seznam použitých zdrojů:
1. Battle of Konotop. Wikipedia [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Konotop
2. Battle of Konotop (1659) | Military Wiki | Fandom [online]. Dostupné z: https://military-history.fandom.com/wiki/Battle_of_Konotop_%281659%29
3. Battle of Konotop | Military Wiki | Fandom [online]. Dostupné z: https://military-history.fandom.com/wiki/Battle_of_Konotop
4. July 9, 1659: The Cossack-Crimean Tatar Victory Over the Moscow Army Near Konotop [online]. Mission of the President of Ukraine in the Autonomous Republic of Crimea. Dostupné z: https://ppu.gov.ua/en/press-center/9-lypnia-1659-roku-kozatsko-krymska-peremoha-nad-moskovskym-viyskom-pid-konotopom/
5. Muscovite–Ukrainian War (1658–1659) | Military Wiki | Fandom [online]. Dostupné z: https://military-history.fandom.com/wiki/Muscovite%E2%80%93Ukrainian_War_%281658%E2%80%931659%29
6. Konotop battle of 1659: myths and facts [online]. Dostupné z: https://en.delachieve.com/konotop-battle-of-1659-myths-and-facts/
7. MATISHOV, G. G.; KRINKO, Evgeny. Battle of Konotop (1659) in the historiography and the historical memory [online]. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/304944740_Battle_of_Konotop_1659_in_the_historiography_and_the_historical_memory
