Ampulomet: Sověti stříleli na německé tanky skleněné koule

Německý tank se pomalu prodírá troskami a uvnitř věže sledují němečtí tankisté okolní ruiny. Někde před nimi se skrývá sovětská pěchota. Jenže tentokrát proti nim nepřipravuje protitankový kanon. Sovětští vojáci mají něco mnohem podivnějšího. Před nimi stojí ocelová trubka na jednoduchém podstavci. A vedle ní leží skleněná koule. Voják ji opatrně vloží do hlavně. Nikdo v okolí by si v tu chvíli nepřál aby zakopnul nebo ji upustil. Uvnitř skleněného projektilu se totiž nachází hořlavá směs.

Ozve se výstřel. Koule letí směrem k tanku. A pokud zasáhne správné místo, sklo se rozbije a po pancíři se rozlije oheň.

Tak vypadal ampulomet, jedna z nejpodivnějších zbraní, které se objevily v rukou sovětské pěchoty během druhé světové války. Vznikl v roce 1941, kdy Rudá armáda zoufale potřebovala jednoduchý prostředek proti německým obrněncům. Místo pancíře prorážejícího projektilu však používal velkou skleněnou kouli.

Když není čím zastavit tank

V létě 1941 se německá armáda valila Sovětským svazem. Operace Barbarossa přinesla Rudé armádě katastrofální ztráty. Německé tankové jednotky postupovaly hluboko na východ a sovětská pěchota čelila obrněncům bez dostatečného množství protitankových zbraní. V takové situaci vzniká prostor pro konstrukce, které by za normálních okolností nikdy nedostaly šanci. Ampulomet byl přesně takovým řešením.

Nebyl složitý. Jeho základem byla hladká ocelová trubka ráže 125 milimetrů, opatřená závěrem a upevněná na jednoduché lafetě. Celá zbraň měřila přibližně jeden metr a vážila kolem 26 kilogramů. K její obsluze byli potřeba tři muži.

Jak ampulomet vlastně střílel? Princip byl překvapivě jednoduchý. Skleněná ampule se vložila do ústí hladké hlavně. Do závěru za ní přišla samostatná výmetná náplň z černého střelného prachu. Po odpálení vytvořily spaliny tlak, který ampuli vymrštil z hlavně rychlostí přibližně 50 metrů za sekundu. Zbraň tak fungovala podobně jako velmi jednoduchý minomet, jen místo klasického granátu posílala k cíli křehkou skleněnou kouli.

Na rozdíl od protitankového kanonu nepotřeboval ampulomet komplikovaný mechanismus ani přesně vyrobený drážkovaný kanon. Právě jednoduchost byla jedním z důvodů, proč mohl vzniknout v době, kdy Rudá armáda potřebovala zbraně rychle.

Jenže jednoduchost měla svou cenu. Ampulomet totiž nestřílel granáty.

Střílel sklo.

Munice, která se měla rozbít

Projektil AU-125 byl obrovskou skleněnou ampulí kulovitého tvaru. Měřil přibližně 125 milimetrů a vážil asi 1,5 kilogramu. To už není malá lahvička. Je to pořádný kus skla.

Celá konstrukce přitom dávala smysl pouze za jedné podmínky. Ampule se nesměla rozbít příliš brzy. Musela vydržet manipulaci, výstřel i let. Rozbít se měla až po nárazu.

Uvnitř se nacházela zápalná náplň známá jako KS. Dostupné prameny se v přesném složení této směsi rozcházejí, ale sovětské údaje ji popisují jako směs fosforu a síry. Po kontaktu se vzduchem se samovolně vznítila a vytvořila intenzivní plamen a hustý bílý kouř.

A právě v tom byl celý trik. Ampulomet nemusel pancíř prorazit. Stačilo dostat oheň na místo, kde ho tank nejméně potřeboval. Do průzoru. K větracím otvorům. K motorovým mřížkám. Nebo k jinému otvoru v pancéřování. Pokud se zápalná směs dostala dovnitř, mohla způsobit požár, oslepit posádku kouřem nebo zapálit palivo a munici.

Výstřel obří skleněné koule

Celá věc zní absurdně, dokud člověk neuvidí technické údaje. Ampulomet dokázal vystřelit přibližně jeden a půl kilogramu těžkou ampuli rychlostí kolem 50 metrů za sekundu. Uváděný maximální dostřel byl přibližně 250 metrů a teoretická rychlost střelby dosahovala až osmi ran za minutu.

Jenže právě tady začínala jeho skutečná slabina. Padesát metrů za sekundu není na bojišti mnoho. Proti budově to může stačit. Proti tanku, který jede a snaží se střelce najít, už mnohem méně.

Ampulomet měl hladkou hlaveň a jeho střela nebyla vedena jako klasický dělostřelecký granát. Přesnost proto nebyla jeho silnou stránkou. Voják potřeboval dostat velkou skleněnou kouli na správné místo a měl na to jen omezený čas. Pokud minul, nešlo jen o ztracenou ránu. Střelec právě prozradil svou pozici.

A německý tank měl kanon a kulomet.

Proč ho tedy vůbec používat?

Právě to je otázka, která dává ampulometu smysl. Pokud byl tak nepřesný, proč ho Sověti vůbec vyráběli? Protože alternativa mohla být ještě horší.

V roce 1941 nebylo možné okamžitě vybavit každou pěchotní jednotku dostatečným množstvím protitankových zbraní. Jednoduchý vrhač zápalné munice mohl být vyroben rychleji než složitý kanon a nepotřeboval ani tak náročnou munici.

Ampulomet byl vlastně pokusem prodloužit dosah principu, který už pěchota znala. Molotovův koktejl. Zápalná láhev měla jednu nevýhodu. Voják ji musel hodit. Ampulomet dokázal dostat podobnou zápalnou náplň stovky metrů daleko. A tím se z obyčejné zápalné láhve stala improvizovaná dělostřelecká zbraň.

Podobnou cestou se během války vydávaly i jiné armády. Britové například experimentovali s jednoduchými vrhači zápalné a protitankové munice, jako byl Northover Projector. Ampulomet tedy nebyl úplně izolovaným sovětským výstřelkem. Patřil do širšího proudu zoufalých pokusů dát pěchotě něco, čím by mohla čelit obrněné technice.

Sovětské řešení však bylo opravdu bizarní. Vzali sklo. Naplnili ho hořlavinou. A vystřelili ho z hlavně.

Ve městě začal dávat větší smysl

Na otevřeném poli byl ampulomet problematický. Ve městě to bylo jiné. Stalingrad byl labyrintem rozbitých továren, domů, sklepů, zemljanek a opevněných postavení. V takovém prostředí se boj často odehrával na vzdálenosti, na které už nebyla přesnost ampulometu takovým problémem.

A hlavně zde bylo mnohem více pevných cílů. Nemusel být zasažen tank. Mohl to být dům nebo opevněné stanoviště. Stačilo, aby zápalná koule dopadla na správné místo.

Právě ze Stalingradu pocházejí zprávy o použití ampulometů proti německým pozicím. Podle sovětského hlášení citovaného pozdějšími prameny měly ampulomety u jedné z tamních továren zapálit pět zemljanek a čtyři pevnůstky a způsobit ztráty přibližně 40 německých vojáků. V troskách města tak ampulomet mohl být mnohem užitečnější jako prostředek k zapálení nepřátelských pozic.

Sověti však postupně dostávali účinnější prostředky. Protitankové pušky PTRD-41 a PTRS-41 nabízely pěchotě účinnější prostředek proti lehce a středně obrněným vozidlům. Protitankové kanony byly ještě účinnější. A jak se zlepšovala sovětská výroba, mizel důvod držet v první linii zbraň, která vyžadovala tolik improvizace.

Zbraň byla zavedena v roce 1941. Výroba pokračovala především v letech 1941 a 1942. A už na začátku roku 1943 byl ampulomet vyřazen z výzbroje. Jeho krátká kariéra připomíná desítky dalších válečných slepých uliček. Některé byly příliš komplikované. Ampulomet byl zvláštní opačným způsobem. Byl možná až příliš jednoduchý.

Ampulomet měl ještě jedno nečekané využití. Některé prameny uvádějí, že se jeho konstrukce používala také k vystřelování propagandistických materiálů k německým pozicím. To je drobný, ale výmluvný detail. Stejná zbraň, která měla před několika minutami zapálit německé postavení, mohla být použita k dopravení letáků k nepřátelským vojákům.

Nejprve se používaly jednoduché svazky letáků, později Sověti vytvořili speciální agitační náboj. Při výstřelu z ampulometu se agitační náboj dostal do vzduchu a přibližně 200–300 metrů od zbraně se roztrhl, takže se jeho obsah vysypal do vzduchu. Letáky pak vítr roznesl dál. Průměrná vzdálenost rozptylu byla kolem 400 metrů, při silném větru dokonce přes 1 kilometr. Do jednoho agitačního náboje se vešlo přibližně 350 až 400 propagandistických letáků.

Skleněná koule proti tanku

Ampulomet nevytvořil nový standard protitankových zbraní a jeho používání bylo krátké. Přesto je na něm něco fascinujícího. Ukazuje totiž, jak vypadala válka ve chvíli, kdy armáda neměla dostatek času ani prostředků.

Někdo tehdy vzal jednoduchou ocelovou trubku. Někdo jiný vyrobil skleněnou kouli. Další člověk do ní naplnil zápalnou směs. A armáda se rozhodla, že to zkusí proti tankům.

V době, kdy se na východní frontě střetávaly tankové armády, se sovětský pěšák mohl proti obrněnci postavit s něčím, co vypadalo jako obří skleněná koule. A pokud měl štěstí, dopadla přesně tam, kam potřeboval.

Seznam použitých zdrojů:

1. HISTORICAL FIREARMS. The Soviet Ampulomet [online]. Historical Firearms, 2019 [cit. 2026-08-21]. Dostupné z: https://www.historicalfirearms.info/post/181182713709/the-soviet-ampulomet-with-the-german-invasion-of/ (Historical Firearms)

2. MOSS, Matthew. Russia’s „Ampulomet“ Mortar Was as Weird as it Looked [online]. The National Interest, 2021-01-01 [cit. 2026-08-21]. Dostupné z: https://nationalinterest.org/blog/reboot/russias-ampulomet-mortar-was-weird-it-looked-175361 (The National Interest)

3. WAR HISTORY ONLINE. Ampulomet: The Unusual Soviet Anti-Tank Gun That Quickly Fell Into Obscurity [online]. War History Online [cit. 2026-08-21]. Dostupné z: https://www.warhistoryonline.com/weapons/ampulomet.html (warhistoryonline)

4. WIKIPEDIA. Ampulomet [online]. Wikimedia Foundation [cit. 2026-08-21]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Ampulomet (Wikipedia)

5. YouTube. [video o sovětském ampulometu] [online]. YouTube [cit. 2026-08-21]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=joVOzrJky0o