Článek
Vítr od Beringova moře byl tak ostrý, že i kožešinová kapuce pálila na lících. Nad zamrzlou tundrou se valily šedé cáry mraků a v dálce hučela řeka Anadyr, sevřená mezi závějemi. Kozák Alexej Petrovič Šarov si utáhl opasek kolem pasu, zvedl oči k nebi a myslel na Moskvu, kterou opustil před třemi lety. Tehdy uvěřil řečem, že na východě čeká sláva a bohatství v podobě jasaku – daně vybírané v drahocenných kožešinách. Teď se místo toho ocitl na konci světa, na výpravě, z níž se možná nevrátí.
Kmen, který se odmítl podrobit
Čukotka byla tehdy hranicí známého světa. Za ní už leželo jen moře, led a dál neznámé země na druhé straně Beringovy úžiny. Carova moc sem dosahovala jen na papíře. Od konce sedmnáctého století se carští výběrčí jasaku a oddíly kozáků střetávaly s místními kmeny, ale zatímco většina sibiřských národů byla podrobena v řádu několika let, Čukči odolávali.
Byli mistrní lovci a válečníci, zvyklí na extrémní klima, schopní přežít týdny v tundře bez přístřeší. Pohybovali se na lehkých saních tažených psy nebo soby, znali každý záliv a ústí řeky. Jejich útoky byly rychlé a nečekané, jejich ústup téměř nemožné zastavit.
V Petrohradu narůstala netrpělivost. Zprávy o přepadených ruských stanicích, pobitých výběrčích jasaku a zničených obchodních trasách se kupily. V roce 1731 dokonce úřední hlášení pro Vládnoucí senát (zastupující cara v jeho nepřítomnosti) uvádělo: „Čukči jsou lid bojechtivý a hrdý, nedávají se chytit v otevřeném boji a své ženy a děti raději usmrcují, než by je vydali do zajetí.“
Tento popis nebyl pouhou nadsázkou – vyjadřoval skutečnost, že pro Čukči byla porážka horší než smrt.
Cíle výpravy
V lednu 1740 vyrazil z Anadyrského ostrohu oddíl čítající přibližně čtyři sta mužů pod velením majora Pavla Šestakova a kozáckého atamana Dmitrije Pavluckého. Rozkaz byl jasný: vypálit vesnice Nižních Čukčů, zabít jejich bojovníky, zničit zásoby a přinutit je k placení jasaku.
Výprava byla špatně vybavena. Zásoby střelného prachu nebyly dostatečně chráněny před vlhkostí, saně byly přetížené a mnozí vojáci měli jen chatrné kožešiny. Ale carská autorita se neptala, zda jsou podmínky vhodné – trestná akce musela proběhnout hned.
Ledový pochod
Z Anadyrského ostrohu se oddíl vydal nejprve proti proudu řeky, poté odbočil k severu. Cesta byla peklem na zemi – nebo spíše na ledu. Teplota se držela hluboko pod minus čtyřicet stupňů, dny byly krátké a noci plné kvílení větru. Saně se bořily do sněhu, koně hynuli, psi kolabovali.
„Dýcháme led. Vousy a obočí máme zmrzlé na kámen. Ruce bez rukavic jsou bez citu za minutu,“ zapsal si jeden z účastníků do deníku.
Čukči, varovaní svými zvědy, opustili vesnice a odvedli stáda sobů do hor. Rusové nacházeli jen prázdné vesnice, vyhaslá ohniště a roztroušené kosti ryb. Zásoby, které se podařilo zabavit, sotva vystačily na několik dní.
První nájezdy
Už cestou začali Čukči výpravu obtěžovat – nejprve na dálku, stíny na obzoru, které mizely mezi sněhovými závějemi. Pak v noci mizeli strážní, občas saně nalezli ráno prázdné, s uříznutými postroji. Každý ztracený kůň či pes byl ranou, která výpravu zpomalovala a vyčerpávala.
„Viděli jsme je jen jako tmavé body, vždy na hranici dostřelu. Když jsme zvedli zbraně, zmizeli,“ napsal Pavluckij.
Bitva na zamrzlé Veliké
Rozhodující střet nastal na rameni řeky Velikaja. Čukčů bylo podle ruského odhadu kolem pěti set – vyzbrojeni luky, oštěpy a krátkými šavlemi, v hustých sobích kožešinách, lehcí a rychlí na saních.
Zpočátku ruská střelba držela nepřítele v odstupu. Ale Čukči neútočili přímo – točili se kolem ruského šiku, přerušovali palbu šípy, znovu mizeli a objevovali se jinde. Když se zvedl vítr a střelný prach zvlhl, střelba slábla.
Pak přišel hlavní úder – skupina saní se vřítila do středu ruské linie. Nastal boj na délku paže, oštěpy trhaly kožešiny, šavle zasahovaly krky a hlavy. Major Šestakov padl, probodnut oštěpem. Jeho smrt demoralizovala muže; velení se zhroutilo.
Čukči se zmocnili jeho těla a podle svého zvyku ho vystavili na saních – jasný signál vítězství. Ruská linie se rozpadla, útěk byl chaotický, mnozí se zřítili do trhlin v ledu.
Ústup peklem
Zbývající muži se stahovali k Anadyrsku, ale cesta zpět byla ještě horší než pochod tam. Zásoby došly, sníh zavál cestu. Někteří umírali vestoje, zmrzlí, s očima otevřenýma do tmy. Jiní seděli na saních, dokud nezůstali za ostatními – a už je nikdo nenašel.
„Mráz je nepřítel větší než Čukči,“ zapsal do hlášení Pavluckij.
Z původních čtyř set mužů se vrátilo jen asi sto – omrzlí, nemocní, beze zbraní.
Následky
Tato porážka patřila k nejhorším v dějinách ruského pronikání na Sibiř. Ukázala, že ani carská moc není všemocná, zvlášť když se střetne s lidem, který bojuje na své půdě a pro něhož smrt není porážkou.
Po dalších střetech ve čtyřicátých letech se Rusko nakonec v šedesátých letech rozhodlo pro mírovou politiku – obchod a diplomacii místo trestných výprav. Čukči si tak udrželi značnou autonomii až do devatenáctého století.
Místo bitvy dnes nemá památník. Jen plochá pláň, led a sníh, vítr, který žene bílé ticho krajinou. Možná tam ještě leží kosti lidí i zvířat, smíšené a nerozlišitelné, jako svědectví o tom, jak krutá umí být země, která nechce být dobyta.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. Zhukov, P., 2020. Russia’s bloody struggle against the terrifying Chukchi aboriginals. Russia Beyond, [online]. 16. 6. 2020. Dostupné z: https://www.rbth.com/history/332331-russia-cossacks-chukchi-chukotka-war
2. Forsyth, J., 1992. A history of the peoples of Siberia: Russia’s North Asian colony 1581–1990. Cambridge: Cambridge University Press. Dostupné z: https://archive.org/details/historyofpeoples00fors
3. Barr, W., The arctic detachments of the Russian Great Northern Expedition (1733–1743). The Hakluyt Society Journal, [pdf]. Dostupné z: https://www.hakluyt.com/downloadable_files/Journal/Barr_GNE.pdf
