Článek
Bylo 19. března 1755 a v malé horské osadě Bergemoletto v italských Alpách už několik dní nepřestávalo sněžit. Zima byla opravdu tvrdá a na střechách domů ležely těžké vrstvy sněhu. Vesničané věděli, že se v horách nad nimi hromadí obrovské množství sněhu, ale nikdo netušil, že se právě tohoto dne svah utrhne.
Joseph Roccia zrovna odhazoval sníh ze střechy svého domu. Když se ozval první rachot, místní kněz na něj zavolal, aby okamžitě slezl dolů. Poslechl a společně se svým patnáctiletým synem se pokusil dostat do bezpečí. Vzápětí se z hory utrhla mohutná lavina. Sníh se řítil dolů a během několika okamžiků zasypal část Bergemoletta.
Roccia stačil uniknout. Když se ale otočil, zjistil, že jeho dům zmizel pod sněhem. Spolu s ním zmizela jeho manželka, dcera, malý syn a další příbuzná. Muž se podle pozdějšího svědectví zhroutil a pět dní nebyl schopen pomáhat při záchranných pracích. Záchranáři mezitím začali prohledávat zasypanou osadu, ale rozsah katastrofy byl děsivý.
Bergemoletto mělo tehdy jen kolem 150 obyvatel. Lavina však zasáhla velkou část osady a podle dobových záznamů zahynulo 22 lidí. Moderní výzkum odhaduje, že sněhová masa pokryla plochu přibližně 117 metrů dlouhou a 26 metrů širokou. Místy byla až 18 metrů hluboká.
Mezi zasypanými stavbami byla také stáj. A uvnitř ještě někdo žil.
Čtyři lidé v kamenné pasti
Ve stáji se v okamžiku katastrofy nacházely čtyři osoby. Žena ve věku přibližně 40 let, její jedenáctiletá dcera, pětiletý syn a čtyřiadvacetiletá sestra matky. Když lavina dorazila k budově, konstrukce se částečně zřítila. Hlavní trám střechy však zůstal neporušený a zabránil úplnému zhroucení stavby.
Právě to jim zachránilo život.
Pod zhroucenou konstrukcí vznikla malá dutina. Prostor měl přibližně 3,7 metru na délku, 2,4 metru na šířku a jen asi 1,5 metru na výšku. Čtyři lidé se v něm tísnili v prostoru původně určeném pro zvířata. Podle pozdějšího popisu seděli v úzkém žlabu širokém asi metr, prakticky s koleny u hlavy. Nad nimi ležely tuny sněhu, kolem byly kamenné zdi a dřevo.
Ven se dostat nemohli. Nikdo venku přitom nevěděl, že přežili.
První hodiny ještě doufali, že je záchranáři brzy objeví. Volali o pomoc a snažili se prokopat ven. Sníh byl však příliš pevný a konstrukce příliš nebezpečná. Každý pokus odstranit trosky mohl způsobit další zhroucení.
Brzy pochopili, že pokud chtějí přežít, budou muset čekat. A nikdo nevěděl jak dlouho.
Sněhová lavina.
Patnáct kaštanů a kozy
Jejich zásoby byly směšně malé. Jedna z žen měla u sebe patnáct kaštanů. Druhý den je všechny snědly. Pak si ženy uvědomily, že v jejich vězení zůstala také hospodářská zvířata.
Ve stáji bylo původně šest koz, osel a několik slepic. Většina zvířat postupně uhynula, ale dvě kozy přežily dost dlouho, aby se staly pro ženy zdrojem potravy.
Jedna z koz dávala mléko. Druhá byla březí a později porodila kůzle. Ženy dokázaly ze stáje vytahovat seno a krmit zvířata. Podle dobového svědectví se kozy dokonce stavěly předníma nohama na jednu z žen, aby dosáhly na seno, které už nedokázal sama stáhnout.
To se ukázalo jako rozhodující. Mléka nebylo mnoho, ale v situaci, kdy měly jen několik kaštanů, představovalo důležitý zdroj energie a tekutin. Kůzle, které se narodilo, ženy nakonec zabily a syrové snědly, aby zachovaly mléko jeho matky.
Zároveň se pokoušely získávat vodu z tajícího sněhu. Záchrana tedy začala záviset na hospodářských zvířatech, která s nimi zůstala uvězněná.
Uvnitř nebyly hodiny ani světlo. Prvních přibližně dvacet dní však ženy dokázaly sledovat střídání dne a noci podle kvokání slepic. Potom slepice uhynuly a i tento způsob měření času zmizel. Prostor byl stále vlhčí a chladnější. Tající sníh pronikal do stáje a smáčel jejich oblečení. Ženy se nemohly pořádně natáhnout ani projít a neustále seděly ve stísněném prostoru.
Nejhůře na tom byl malý chlapec. Šestého dne onemocněl a o šest dní později zemřel. Tři ženy zůstaly samy.
Venku mezitím mizela naděje
Záchranné práce pokračovaly, ale byly obtížné. Lidé z okolí přicházeli do Bergemoletta pomáhat a podle dobového svědectví se jich nakonec zapojilo přibližně 300. Neměli však moderní techniku, která dnes umožňuje rychle prohledávat laviny. Měli lopaty, tyče, krumpáče a vlastní ruce.
Navíc nad osadou stále leželo obrovské množství sněhu. Jakmile záchranáři někde odstranili část vrstvy, další sníh mohl sklouznout dolů. Práce proto postupovaly pomalu a někdy musely být přerušeny.
Postupně se zdálo stále méně pravděpodobné, že pod sněhem někdo přežil. Jen Joseph Roccia odmítal uvěřit, že jeho rodina zahynula. Každý další den pro něj znamenal další důvod k zoufalství. Zároveň však existovala možnost, že jeho manželka a děti stále někde pod troskami čekají.
A skutečně čekaly.
V pasti už téměř měsíc
Uvnitř stáje se život zredukoval na několik základních věcí. Trochu jídla, trochu mléka, vodu ze sněhu a snahu udržet tělo v teple. Ženy byly stále slabší.
Jedna z koz mezitím uhynula. Druhá stále poskytovala alespoň malé množství mléka. Ženy také využívaly maso z kozy, která ve stáji uhynula. Jejich jídelníček byl zoufalou kombinací toho, co bylo v dosahu. Na běžné přežití by taková strava nestačila. Pro ně však znamenala dalších několik dní života.
Čas mezitím ubíhal.
Deset dní.
Dvacet.
Třicet.
Nikdo uvnitř nevěděl, zda je venku někdo hledá.
Třicátý sedmý den
Koncem dubna už byla naděje pryč. Od laviny uplynulo 37 dní. Pro člověka zasypaného pod sněhem je tak dlouhá doba nepředstavitelná.
Joseph Roccia se však k hledání své rodiny znovu vrátil, když dubnové oteplení začalo sníh roztápět. 24. dubna se mu podařilo prorazit přibližně 1,8 metru silnou vrstvu ledu a dlouhou tyčí dosáhl až k zemi. Práci musel večer přerušit.
Následující den přišel zlom.
Rocciův švagr z nedalekého Demonte se vydal do Bergemoletta, aby v hledání pokračoval. Předchozí noc se mu totiž zdálo, že jeho sestra stále žije a volá ho na pomoc. Ráno proto přišel k zasypanému domu a společně s Roccim pokračoval v práci.
Když se jim podařilo prorazit do prostoru stáje, jeden z mužů se zastavil. A najednou zaslechl něco, co nemohlo pocházet ze sněhu.
Lidský hlas.
Nebyl to náhodný výkřik. Byl to hlas ženy, která v zasypané stáji přežila více než pět týdnů.
Setkání po 37 dnech
Když se podařilo vytvořit otvor, Rocciův švagr se spustil dovnitř. Po chvíli poznal svou sestru.
Tři živé ženy. Po 37 dnech.
Byly vyčerpané, podvyživené a nebyly schopné stát ani chodit. Jejich těla byla oslabená dlouhým hladověním a týdny strávenými bez pohybu.
A potom se stalo něco, co muselo záchranáře zaskočit podruhé.
Ze stejného otvoru vyběhla také přeživší koza. Koza, která 37 dní sdílela s lidmi jejich uvěznění, se dostala ven společně s nimi.
Návrat k životu
Vyproštění nebylo koncem jejich utrpení. Bylo pouze začátkem dlouhé rekonvalescence. Ženy potřebovaly čas, aby jejich těla znovu získala sílu. Po dlouhém hladovění se musely k běžné stravě vracet postupně, protože příliš rychlý návrat k normálnímu příjmu potravy může vážně narušit metabolismus.
Tehdejší lékaři proto postupovali opatrně. Ženy nejprve dostávaly malé porce řídké potravy a postupně se jejich jídelníček rozšiřoval o vývar, kozí mléko, vejce a chléb. Jejich stav se pomalu zlepšoval.
Nejmladší z přeživších se dokázala znovu postavit na nohy po osmi dnech. Další žena potřebovala přibližně tři týdny a matka asi šest týdnů, než byla schopná znovu chodit.
Fyzické následky však přetrvávaly mnohem déle. Nejstarší z žen měla problémy se zrakem, bolesti hlavy, závratě a potíže s nohama. Život se jí sice podařilo zachránit, ale 37 dní pod sněhem v ní zanechalo trvalou stopu.
Dům zasypaný lavinou.
Příběh, který zaujal celou Evropu
V roce 1755 nebyly noviny ani rychlé komunikační prostředky, přesto se zpráva o neuvěřitelném přežití z Bergemoletta postupně rozšířila. Případem se později podrobně zabýval Ignazio Somis, profesor medicíny na univerzitě v Turíně. Ženy osobně vyšetřil v červenci 1755 a svou rozsáhlou zprávu následně publikoval.
Somis se nezajímal pouze o samotné vyproštění. Zaznamenal také zdravotní stav žen, jejich stravování a postupné zotavování. Díky tomu máme o případu mnohem více informací než o většině podobných katastrof z 18. století.
Více než dvě a půl století po katastrofě se k případu vrátili moderní lékaři. Podle jejich analýzy jde o nejdelší známé přežití člověka po zasypání lavinou.
A právě podmínky uvnitř stáje vysvětlují, proč bylo vůbec možné, aby někdo tak dlouho vydržel. Ženy nebyly rozdrceny sněhovou masou. Zachovala se dutina, která jim poskytla prostor a vzduch, sníh pomáhal izolovat prostor před nejhorším chladem, tající voda jim poskytovala tekutiny a kozy mléko. Pomohlo jim také seno, kterého ve stáji zůstalo dost na krmení zvířat.
Stačila by jedna změna a celý příběh mohl skončit jinak.
Tři ženy, které neměly přežít
Když se 25. dubna 1755 konečně otevřela cesta do zasypané stáje, záchranáři čekali mrtvé. Místo toho našli tři ženy, které dokázaly přežít 37 dní v prostoru, kde by většina lidí nepřežila ani zlomek této doby.
Bergemoletto dnes připomíná jeden z nejpodivuhodnějších případů přežití v historii lavin. Nešlo o zázrak. Ženy měly štěstí na místo, kde je lavina zasypala, zachovalou část konstrukce, tající sníh, potravu a především živé kozy.
Ale to všechno by nestačilo, kdyby jejich těla nevydržela. A stejně tak by jejich vytrvalost nestačila, kdyby se k nim 25. dubna nedostal člověk, který přišel pokračovat v hledání a který noc předtím snil o tom, že jeho sestra stále žije.
Pak pod sněhem uslyšel její hlas.
Po 37 dnech se jejich hrob změnil v cestu ven.
Seznam použitých zdrojů:
1. LECHNER, Raimund; BRUGGER, Hermann; PAAL, Peter; HÜFNER, Katharina; AGAZZI, Giancelso; BUTLER, Frank; GORDON, Les; DAROCHA, Tomasz; ZAFREN, Ken. Survival in a Collapsed Stable for 37 Days After Avalanche Burial in 1755. Wilderness & Environmental Medicine. 2023, roč. 34, č. 1, s. 113–119. DOI 10.1016/j.wem.2022.10.008. Dostupné z: https://journals.sagepub.com/doi/10.1016/j.wem.2022.10.008
2. SOMIS, Ignazio. A True and Particular Account of the Most Surprising Preservation and Happy Deliverance of Three Women Who Were Buried, Thirty-Seven Day's, in the Ruins of a Stable, by a Heavy Fall of Snow, from the Mountains, at the Village of Bergemoletto, in Italy. With Curious Remarks. Translated from the Italian. London: Printed for H. Serjeant, 1768. Dostupné z: https://search.worldcat.org/title/A-true-and-particular-account-%3A-of-the-most-surprising-preservation-and-happy-deliverance-of-three-women-who-were-buried-thirty-seven-day%27s-in-the-Ruins-of-a-Stable-by-a-heavy-fall-of-snow-from-the-Mountains-at-the-village-of-Bergemoletto-in-Italy.-With-Curious-Remarks.-By-Ignazio-Somis-Professor-of-Physic-in-the-University-of-Turin-and-Physician-to-his-Sardinian-Majesty.-Translated-from-the-Italian/oclc/642398708
3. HAMMOND, William A. Fasting Girls: Their Physiology and Pathology. New York: G. P. Putnam's Sons, 1889, s. 62–63. Dostupné z: https://www.gutenberg.org/files/25601/25601-h/25601-h.htm
