Bitva u Pataye (1429): Jak Francouzi oplatili Azincourt stejnou mincí

Slunce už několik hodin pálilo do prašné krajiny severně od Orléansu. Byl 18. červen 1429 a anglická armáda se pomalu sunula po cestě směrem k Janville. Muži byli unavení. Za sebou měli týdny pochodů i ponižující ústup. Přesto mezi nimi nevládla beznaděj. Byli to veteráni, kteří věřili jediné věci více než vlastnímu životu.

Svým dlouhým lukům.

Mnozí z nich už stáli na jiných bojištích stoleté války. Někteří jako mladíci bojovali u Azincourtu, kde francouzská šlechta padala po tisících pod deštěm šípů. Jiní znali jen vyprávění starších spolubojovníků o Kresčaku nebo Poitiers. Všechny tyto bitvy spojovalo jedno. Jakmile měli angličtí lučištníci dostatek času připravit obranu, téměř nikdo je nedokázal porazit.

Proto ani tentokrát nepanikařili.

Sir John Talbot, jeden z nejschopnějších anglických velitelů, nechal vojáky zastavit na mírně zvlněném terénu poblíž vesnice Patay. Právě zde chtěl přijmout francouzský útok. Byl přesvědčen, že se historie zopakuje.

Lučištníci ze svazků vytáhli zašpičatělé dubové kůly dlouhé jako dospělý muž a začali je těžkými palicemi zatloukat do země pod úhlem směrem k nepříteli. Právě tyto jednoduché dřevěné překážky už po desetiletí zastavovaly útoky těžké jízdy. Jakmile by byly všechny na svém místě, proměnila by se anglická linie v nedobytnou pevnost.

Talbot potřeboval jen několik minut.

Jen několik minut, které nikdy nedostal.

Na vzdáleném obzoru se nejprve objevil oblak prachu. Potom záblesky slunce odrážející se od ocelových přileb. Nakonec bylo slyšet dunění stovek koňských kopyt.

Francouzští průzkumníci objevili Angličany.

Podle jedné z nejznámějších kronikářských legend jejich polohu prozradil jelen, který vyběhl z lesa. Angličtí lučištníci prý instinktivně vykřikli lovecký pokřik a právě ten zaslechli francouzští jezdci. Nikdo dnes nedokáže s jistotou říci, zda se to skutečně stalo. Historikové se o pravdivosti příběhu přou už staletí. Na výsledku bitvy to ale nic nemění.

Francouzi věděli jediné.

Nepřítel ještě není připraven.

V čele předvoje jel obávaný velitel Étienne de Vignolles přezdívaný La Hire, muž, kterého současníci popisovali jako neohroženého válečníka s prudkou povahou. Vedle něj postupoval Jean Poton de Xaintrailles, další z nejzkušenějších francouzských kapitánů. Oba pochopili, že podobná příležitost se nemusí opakovat.

Nečekali na hlavní vojsko.

Nečekali na rozkazy.

Nečekali vůbec na nic.

Pouhých sto osmdesát těžce obrněných jezdců pobídlo koně do plného trysku.

Země se zachvěla.

Talbotovi vojáci ještě zatloukali kůly.

Pak už bylo pozdě.

Než první anglický lučištník stačil natáhnout tětivu, francouzští rytíři se řítili mezi nimi.

První náraz připomínal přírodní katastrofu. Několikasetkiloví váleční koně naráželi do mužů, kteří ještě svírali v rukou dřevěné palice místo luků. Kopí prorážela první řady a meče dopadaly na vojáky, kteří byli po celé generace zvyklí zabíjet protivníky na vzdálenost stovek metrů. Tentokrát však museli bojovat tváří v tvář těžce obrněným jezdcům.

Neměli šanci.

Někteří se pokoušeli horečně dokončit obrannou linii. Jiní sahali po toulcích se šípy a snažili se napnout luky. Jenže už nezbýval čas. Rozhodovaly vteřiny.

V řadách Angličanů se začala šířit panika.

Muži, kteří ještě před několika okamžiky věřili, že znovu zopakují Azincourt, náhle zjišťovali, že se sami stali cílem útoku. Obranné kůly byly zatlučené jen zčásti, formace se rozpadaly.

To byla přesně situace, které se angličtí velitelé po desetiletí obávali.

Zbraň, která potřebovala čas

Anglický dlouhý luk byl ve své době technologickým zázrakem. Měřil často téměř dva metry a některé dochované exempláře měly sílu nátahu přes 160 až 180 liber, tedy více než osmdesát kilogramů. Takový luk nedokázal muž bez dlouholetého tréninku ani napnout.

V Anglii proto existovaly zákony, které ukládaly mužům pravidelný lukostřelecký výcvik už od mládí. Nedělní střelba byla dokonce povinná. Výsledkem byli vojáci schopní vypustit šest až deset šípů za minutu na vzdálenost přes dvě stě metrů. V dobře připraveném postavení dokázala tisícovka lučištníků vyslat během jediné minuty do vzduchu několik tisíc šípů.

Právě tyto smrtící salvy rozhodly bitvy u Kresčaku, Poitiers i Azincourtu.

Úspěch dlouhého luku však stál na jedné podmínce.

Lučištníci museli stát na vhodném místě, chránění za řadou zašpičatělých kůlů, které znemožnily útok těžké jízdy. Pokud nepřítel dorazil dříve, než byla obrana připravena, měnila se nejnebezpečnější střelná zbraň Evropy v téměř bezcenné břemeno.

Přesně to se stalo u Pataye.

Sto osmdesát jezdců proti pěti tisícům mužů

Na papíře měli Angličané výraznou převahu.

Sir John Talbot a sir John Fastolf veleli armádě čítající přibližně čtyři a půl až pět tisíc mužů. Většinu tvořili lučištníci, kteří představovali páteř anglického vojska. Francouzů bylo přibližně patnáct set až dva tisíce.

První útok navíc provedla jen malá část jejich sil.

Přibližně sto osmdesát rytířů.

Představa, že by tak nepočetná skupina mohla rozdrtit několikanásobně silnější armádu, působila absurdně. Jenže Francouzi nezaútočili na připravené vojsko.

Zaútočili na armádu uprostřed příprav.

Jakmile první anglické řady povolily, dorazily další francouzské oddíly. Útok se změnil v lavinu, která smetla vše, co jí stálo v cestě.

Talbot bojoval. Fastolf ustoupil.

Sir John Talbot se pokoušel vojáky znovu seřadit. Patřil k nejodvážnějším anglickým velitelům své generace a rozhodně nehodlal bojiště opustit. Objížděl rozpadávající se formace a snažil se zastavit útěk svých mužů.

Marně.

Francouzská jízda pronikala stále hlouběji do anglických řad a obrana se měnila v chaotický boj jednotlivých skupin.

Sir John Fastolf naopak pochopil, že bitva je ztracena. S částí jezdců ustoupil z bojiště a zachránil alespoň část armády před úplným zničením. Současníci jeho rozhodnutí tvrdě kritizovali a obvinili jej ze zbabělosti. Pozdější vyšetřování však dospělo k závěru, že jednal rozumně a neporušil své povinnosti.

Talbot takové štěstí neměl.

Byl obklíčen, zajat a odveden do francouzského zajetí.

Pro Angličany to byla zdrcující rána.

Obrácený Azincourt

Samotná bitva trvala méně než hodinu. Rozhodující okamžiky se odehrály během několika málo minut.

Anglické ztráty byly katastrofální.

Přibližně dva tisíce mužů padly nebo skončily v zajetí. Francouzské ztráty se podle většiny odhadů pohybovaly kolem pouhých tří padlých a stoky zraněných vojáků.

Poměr ztrát byl neuvěřitelný.

Historikové proto někdy označují Patay za obrácený Azincourt.

U Azincourtu se francouzská těžká jízda bezhlavě vrhla proti připraveným lučištníkům a zaplatila za to tisíci mrtvých.

U Pataye se role obrátily.

Tentokrát byli nepřipraveni Angličané a Francouzi jejich chybu využili stejně nemilosrdně.

Seznam použitých zdrojů:

1. WIKIPEDIA. Battle of Patay. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Patay

2. HISTORY OF WAR. Battle of Patay, 18 June 1429. Dostupné z: https://www.historyofwar.org/articles/battles_patay.html

3. THOUGHTCO. Hundred Years' War: Battle of Patay. Dostupné z: https://www.thoughtco.com/hundred-years-war-battle-of-patay-2360756

4. ENCYCLOPAEDIA BRITANNICA. Hundred Years' War. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/Hundred-Years-War