Článek
Na přelomu června a července panovalo v Haliči napětí, které se dalo krájet. Ve stanech a provizorních zemljankách se šeptalo o blížícím se útoku. Ruští důstojníci, unavení a často zlomení po měsících neúspěšných bojů, se dívali na své jednotky s obavami – kázeň se drolila, vojáci odmítali rozkazy. Jen českoslovenští legionáři působili jinak.
Bývalí rakousko-uherští vojáci, kteří se vzdali na východní frontě, studenti pražských fakult, horníci z Ostravy – všichni nyní stáli bok po boku, v uniformách carské armády, s jediným skutečným důvodem k boji: svobodou země, která tehdy ještě neměla hranice ani vládu, jen sny o samostatnosti.
Mlhy a bláto Zborova
Noc před útokem přinesla déšť. Polní cesty se změnily v mazlavé bláto, které se lepilo na boty i na kola muničních vozů. Vítr ohýbal stébla vysoké trávy a rozmazával siluety nepřátelských linií. V zákopech seděli legionáři, sevření zimou i očekáváním, prsty křečovitě svírající pažby pušek. Ti šťastnější usrkávali z plechového hrnku čaj, který už dávno vychladnul. Občas se v dálce ozval tlumený výbuch – připomínka, že fronta nikdy neusíná.
Nepoměr sil
Proti 1. československé střelecké brigádě o síle zhruba 3 500 mužů stálo přibližně 5 500 rakousko-uherských vojáků, krytých třemi liniemi zákopů, pásy ostnatého drátu a podporovaných těžkým dělostřelectvem.
Kerenského ofenzíva, jejíž součástí měl být i zborovský útok, byla posledním pokusem ruské prozatímní vlády zvrátit průběh války.
„Vůli po vítězství a nadšení měly dobrovolnické jednotky a zvláště ta československá na mnohem vyšší úrovni než ty ruské, které v té době už v mnoha ohledech propadaly defétismu,“ uvedl Pavel Mojžíš, předseda Čs. obce legionářské.
Úder
Krátce po páté hodině ranní 2. července zahájilo ruské dělostřelectvo přípravnou palbu. Země se chvěla tak, že se v polních lahví rozechvěla voda, vzduch naplnil ostrý pach střelného prachu a z obzoru zmizely siluety kopců i zákopů, pohlcené šedobílými oblaky kouře. Dunění granátů se mísilo s kovovým cinkotem střepin, které dopadaly do bláta. Po půlhodině, kdy se zdálo, že na frontě nemůže zůstat jediný živý tvor, palba náhle ustala. Nastalo ticho, tak hutné a zlověstné, že se v něm dal slyšet tlukot vlastního srdce. A pak, jako když praskne struna, přišel rozkaz: „Vpřed!“
Legionáři se zvedli z podmáčených okopů, kabáty nasáklé studenou vlhkostí, boty se bořily do těžkého bahna. Někde se vojákům k nohám lepily cáry mokré trávy, jinde se brodili rozrytými krátery plnými kalné vody. Kulky svištěly kolem, někdy s tichým zasyčením, jindy s ostrým prásknutím při zásahu. Země vybuchovala pod dopady dalších granátů, které dopadaly blíže a blíže. Ostnaté dráty, ještě před chvílí obrovská překážka, teď přestříhávali nůžkami, zatímco jinde průchody vytvořila dělostřelecká palba. Pohybovali se v rytmu: přeběh – pád na břicho – krátký výstřel z pušky – vpřed. Vzduch páchl spáleným kovem a střelným prachem, pot stékal po tvářích, mísil se s blátem a každý krok, každá vteřina se zdála delší než celý dosavadní život.
Boj zblízka
Jakmile legionáři vpadli do prvních rakousko-uherských zákopů, bitva se proměnila v brutální zápas na vzdálenost paže. Bajonety pronikaly do nepřítele, ruční granáty trhaly dřevěné výztuže stěn i lidi, výstřely z několika metrů se ozývaly o to hlasitěji, že je přehlušovalo jen vlastní funění a výkřiky raněných. „Červenobílí proti nám bojovali jako kočky – skákali, ustupovali a znovu se vrhali vpřed. Jen tak mohli zvítězit,“ vzpomínali později rakouští velitelé. Nepřítel nečekal tak disciplinovaný a razantní útok od jednotky, kterou považoval za improvizovaný sbor dobrovolníků bez zkušeností. Překvapení, rychlý postup a tvrdá vytrvalost legionářů zlomily odpor na několika místech současně.
Do poledne byla nepřátelská linie prolomena v šíři pěti kilometrů. Legionáři pronikli několik kilometrů do týlu, obsadili strategické kóty a přerušili zásobovací cesty. Zajali přes 3 000 vojáků, ukořistili dvacet polních a horských děl a desítky kulometů, které se ještě před několika hodinami obracely proti nim. Cena byla krutá – více než 200 mrtvých a přes 700 raněných. Každý z nich měl svůj příběh, tvář, rodinu a domov, který už nikdy neuvidí. V bahně bojiště zůstávaly pušky, čepice, dopisy od milovaných – němé svědectví o tom, jakou daň si vítězství vyžádalo.
Dědictví Zborova
Navzdory celkovému zhroucení Kerenského ofenzívy se Zborov stal jedním z mála vítězství ruských sil v roce 1917. Zprávy o něm putovaly k ruskému velení i k západním spojencům. Výsledek otevřel cestu k rozšíření československých jednotek – krok, který měl přímý vliv na vznik samostatného státu o rok později.
Bitva u Zborova zůstala symbolem vůle a odvahy. Ukázala, že malý národ může uspět proti přesile, pokud má jasný cíl a odhodlané vojáky. Nebyla to jen epizoda války, ale okamžik, kdy se zrodila legenda – a s ní i víra, že sen o vlastním státě se může stát skutečností.
Seznam použitých zdrojů:
1. BELLUM. Bitva u Zborova [online]. 2024 [cit. 2025-08-08]. Dostupné z: https://bellum.cz/bitva-u-zborova.html
2. MINISTERSTVO OBRANY ČR. Bitva u Zborova [online]. 2024 [cit. 2025-08-08]. Dostupné z: https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/bitva-u-zborova
3. VHU PRAHA. Zborov: bitva, která čs. vojákům vydobyla respekt [online]. 2024 [cit. 2025-08-08]. Dostupné z: https://www.vhu.cz/zborov-bitva-ktera-cs-vojakum-vydobyla-respekt/
