Článek
Ranní světlo se teprve rozlévalo nad albánským pobřežím, když rybáři v přístavu Durrës spatřili první siluety válečných lodí. Zpočátku vypadaly jako tmavé body na obzoru. Jenže bodů rychle přibývalo. Brzy už bylo jasné, že se k městu blíží celá flotila.
Lidé vybíhali z domů a zastavovali se na nábřeží. Někteří nevěřili vlastním očím. Jiní už věděli, že přišel den, kterého se Albánie obávala celé měsíce. Na moři se objevily italské křižníky, torpédoborce i transportní lodě plné vojáků. Nad nimi kroužila letadla s fašistickými znaky.
Durrës se měl stát branou invaze.
Na jedné straně stála armáda mocné Itálie vedené Benitem Mussolinim. Země s moderním námořnictvem, tanky, letectvem a desetitisíci vojáků. Na druhé straně malý balkánský stát, jehož armáda byla špatně vyzbrojená a téměř bez šance na obranu.
A někde mezi kouřem, pobřežními sklady a kamennými zdmi přístavu stál muž jménem Mujo Ulqinaku.
Nebyl slavný. Nebyl politikem ani generálem. Byl to poddůstojník albánského námořnictva. Muž, který se v rozhodující chvíli postavil za kulomet a začal střílet proti invazní flotile.
Mujo Ulqinaku v uniformě, 20. léta 20. století.
Mussolini chtěl vlastní triumf
Evropa roku 1939 už cítila blížící se katastrofu. Adolf Hitler obsadil Rakousko i Československo a Benito Mussolini chtěl dokázat, že fašistická Itálie není slabším partnerem nacistického Německa. Albánie se zdála být snadnou kořistí.
Itálie měla v zemi dlouhodobý vliv. Ovládala část ekonomiky, financovala infrastrukturu a pronikala do armády i politiky. Albánský král Zog I sice manévroval mezi velmocemi, ale tlak Říma sílil. Mussolini se nakonec rozhodl, že Albánii jednoduše obsadí.
Invaze byla připravena s obrovskou převahou. Italské síly čítaly více než dvacet tisíc mužů podporovaných loděmi a letectvem. Albánská armáda měla jen zlomek této síly. Mnohé jednotky postrádaly moderní výzbroj, někde chyběla munice, jinde velení.
Přesto se v Durrësu objevili lidé, kteří se rozhodli bojovat.
Přístav v plamenech
Když se první italské čluny začaly blížit k molům, ozvala se střelba. Albánští obránci pálili z pušek a několika kulometů. Proti nim se valily desítky lodí.
Mujo Ulqinaku zaujal postavení poblíž přístavu a začal ostřelovat vyloďující se vojáky. Italové očekávali rychlou operaci a minimální odpor. Místo toho narazili na prudkou palbu, která zasáhla první útočné vlny.
Některé čluny se musely stáhnout. Na molech zůstávali mrtví a ranění. Přístav zahalil kouř z explozí a střelného prachu. Nad městem duněla děla italských lodí.
Ulqinaku pokračoval ve střelbě.
Podle pozdějších svědectví střílel téměř nepřetržitě, i když už bylo jasné, že obránci nemohou invazi zastavit. Italové měli drtivou převahu a postupně pronikali do města. Přesto se odpor v Durrësu změnil v symbol zoufalé obrany země.
Pak přišel zásah.
Jedna z italských lodí zaměřila oblast přístavu a vypálila salvu. Exploze roztrhala obranné postavení. Mujo Ulqinaku byl zabit. Bylo mu přibližně třiačtyřicet let.
Jeho smrt však nezastavila legendu, která se kolem něj začala vytvářet.
Král utekl, obyčejní vojáci zůstali
Zatímco v Durrësu ještě probíhal boj, albánský král Zog I uprchl ze země spolu s rodinou a částí státní pokladny. Pro mnoho Albánců to byl šok. Stát se během několika hodin prakticky rozpadl.
Italská armáda mezitím obsazovala další přístavy a města. Vlorë, Sarandë i Tirana padly velmi rychle. Invaze trvala jen krátce, ale její důsledky byly obrovské. Albánie se stala italským protektorátem a italský král Viktor Emanuel III. získal albánskou korunu.
Mussolini prezentoval okupaci jako triumf své říše. Ve skutečnosti však italská armáda narazila v Durrësu na něco, co nečekala. Na odpor jednotlivců, kteří odmítli složit zbraně i proti beznadějné přesile.
Právě proto se jméno Muja Ulqinaku stalo součástí albánské národní paměti.
Socha Muja Ulqinaku v Durrësu.
Muž, který přežil vlastní smrt
Po druhé světové válce proměnil komunistický režim v Albánii Ulqinaku v národního hrdinu. Jeho příběh se objevil v učebnicích, na plakátech i památnících. V Durrësu vznikla jeho socha a jeho jméno nesou ulice i školy.
Za propagandou však zůstává něco mnohem silnějšího.
Příběh obyčejného poddůstojníka, který v okamžiku kolapsu státu neodešel. Neutekl. Nepřijal myšlenku, že odpor nemá smysl.
Nemohl změnit výsledek invaze. Albánie byla příliš slabá a Itálie příliš silná. Jenže dějiny nejsou tvořeny pouze vítězstvími armád. Někdy je utvářejí i okamžiky, kdy se jeden člověk rozhodne postavit proti něčemu mnohonásobně většímu.
A právě proto se na pobřeží u Durrës nevzpomíná na italskou flotilu.
Vzpomíná se hlavně na jednoho muže s kulometem.
Seznam použitých zdrojů:
[1] Encyclopaedia/Wikipedia contributors. Mujo Ulqinaku. Wikipedia [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Mujo_Ulqinaku
[2] Encyclopaedia/Wikipedia contributors. Battle of Durrës (1939). Wikipedia [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Durr%C3%ABs_%281939%29
[3] Encyclopaedia/Wikipedia contributors. Italian invasion of Albania. Wikipedia [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Italian_invasion_of_Albania
[4] Muzeu Historik Kombëtar. 80 years of Italian invasion [online]. Dostupné z: https://www.mhk.gov.al/80-years-of-italian-invasion/
[5] Military History Fandom. Italian invasion of Albania [online]. Dostupné z: https://military-history.fandom.com/wiki/Italian_invasion_of_Albania
