Brutální „léčba“ neposlušných manželek v 19. století

Illinois, 1860. Sotva se kočár zastavil, ucítila chlad v kostech. Nebyl to jen ranní vzduch, ale zvláštní tíha místa, které pohlcovalo zvuky i naději. Před sebou viděla mohutné kamenné zdi ústavu, jejichž vrcholky mizely v mlze. Architektura nebyla náhodná – měla vzbuzovat respekt, podřízenost a strach. Tady se neuzdravovalo. Tady se mizelo.

Po schodech ji vedl zaměstnanec ústavu. Jeho ruka na jejím lokti byla pevná, nekompromisní, cvičená v tom, aby odpor netrval dlouho. Každý krok odnášel její svobodu o kousek dál. V místnosti, kam ji přivedli, byl chlad a ostrá vůně dezinfekce, mísící se s kovovým zápachem nemocnice. Okna byla malá, vysoko nad zemí, záměrně mimo dohled ulice i oblohy.

Manžel stál u dveří a sledoval ji s kamenným výrazem. Nešlo o hněv. Spíš o únavu z toho, že se mu vzpírala.

„Je neklidná,“ prohlásil. „Nedokáže se ovládat, je nebezpečná pro sebe i okolí.“

Lékař přikývl, aniž by zvedl hlavu. Papíry byly připravené k podpisu ještě před jejím příchodem.

„Krátkodobý pobyt bude pro její dobro,“ zaznělo tiše, a přitom definitivně.

Krátkodobý znamenal měsíce. Někdy roky. Někdy celý život.

Dveře se za ní zavřely. Zvuk kovu rezonoval chodbou. Za nimi mizel svět, který znala – domov, děti, jméno. Její realita se zúžila na šedé stěny, chladné podlahy a cizí tváře personálu, který rozhodoval o tom, kdy bude jíst, spát, mluvit – a zda vůbec někdy odejde.

Vzdor jako nemoc

V 19. století byla manželka právně i společensky podřízená. V mnoha zemích byla považována za součást majetku svého muže. Pokud se odchýlila od očekávaného chování, stala se „problémem“. A psychiatrie nabídla elegantní, legální řešení.

Diagnózy byly vágní a pružné: hysterie, morální šílenství, melancholie, nervová slabost. Neexistovaly jasné testy, laboratorní důkazy ani jednotná kritéria. Všechny symptomy byly otevřené interpretaci – a interpretace byla v rukou mužů.

Stačilo být hlasitá, vzdorovitá, mít vlastní názor, odmítnout sex, zpochybňovat autoritu manžela nebo projevit touhu po vzdělání. Z hlediska tehdejší medicíny to byla nemoc. Manžel se stal „diagnostikem“, lékař jeho tvrzení jen potvrdil razítkem a podpisem.

Jak poznamenala Elizabeth Packard, která byla v roce 1860 násilně odvezena do ústavu v Illinois:

„Nebyla jsem zbavena svobody proto, že bych byla šílená, ale protože jsem se odvážila myslet jinak než můj manžel.“

Další jméno, další ústav: případ Ann Prattové

Elizabeth Packard nebyla výjimkou. Jedním z nejznámějších a nejlépe zdokumentovaných případů je Ann Prattová, hospitalizovaná v roce 1845 v Kingston Lunatic Asylum ve státě New York.

Ann Prattová nebyla agresivní, neohrožovala sebe ani okolí. Jejím „proviněním“ byla neschopnost přizpůsobit se očekávané roli pokorné manželky. Byla označena za hysterickou a proti své vůli umístěna do ústavu. O jejím osudu nerozhodoval soud, ale rodina a lékaři.

V ústavu byla vystavena izolaci, ponižování a fyzickému trestání. Později popsala, že nejhorší nebyla bolest, ale systematické zpochybňování reality: když si stěžovala, byl to důkaz šílenství. Když mlčela, byl to důkaz zlepšení.

Po sedmi měsících byla propuštěna – nikoli proto, že by byla „vyléčena“, ale protože se naučila působit poslušně. Její svědectví patří k prvním textům, které otevřeně pojmenovaly psychiatrické ústavy jako nástroje sociální kontroly.

Léčba jako zlomení vůle

Metody používané v 19. století měly společný cíl: zlomit odpor.

Hydroterapie patřila k nejkrutějším. Ženy byly ponořovány do ledové vody, často připoutané, aby nemohly uniknout. Procedura měla „uklidnit nervový systém“. Ve skutečnosti vyvolávala šok, paniku, zápaly plic a dlouhodobé fyzické poškození.

Hladovění bylo další běžnou metodou. Pacientky dostávaly minimální dávky jídla – vývar, vodu, suchý chléb. Slabost byla považována za žádoucí stav. Znamenala, že žena ztrácí sílu vzdorovat. Že se láme její vůle.

Izolace fungovala jako tichý trest. Malé, tmavé místnosti, žádný kontakt, žádné podněty. Po týdnech některé ženy přestaly mluvit. Přestaly reagovat. A to bylo lékařsky zaznamenáno jako pokrok.

Elektřina a moderní iluze léčby

Je důležité časově rozlišovat metody. Na konci 19. století se experimentovalo s různými formami elektrické stimulace nervového systému, často bez jasného pochopení účinků. Tyto pokusy byly neřízené, bolestivé a prováděné bez souhlasu pacientek.

Elektrokonvulzivní terapie v podobě, jak ji známe dnes, se však masově rozšířila až ve 20. století, zejména ve 30. a 40. letech. Prováděla se bez anestézie, bez svalových relaxantů a bez informovaného souhlasu. Proud procházel tělem, vyvolával silné křeče, zlomeniny a ztrátu paměti.

Jedna pacientka později popsala:

„Po elektřině jsem už neměla sílu odporovat. A to bylo považováno za uzdravení.“

I zde platilo totéž: cílem nebylo porozumění, ale poslušnost.

Sociální smrt a ztracená identita

Hospitalizace neznamenala jen fyzické odloučení. Znamenala sociální smrt. Ženy přicházely o děti, o majetek, o právo rozhodovat samy o sobě. Jejich jméno se měnilo v diagnózu.

Po návratu – pokud k němu vůbec došlo – je čekalo stigma. „Bláznivá žena“ byla diskreditovaná navždy. Její výpověď byla zpochybňována, její emoce patologizovány. Jakýkoli pokus o obranu byl vnímán jako relaps.

Ústav se stal definitivním řešením „rodinného problému“.

Kultura strachu a poslušnosti

Psychiatrie 19. století podporovala ideál ženy jako submisivní, emotivní, nestabilní a potřebující dohled. Lékaři, soudy a společenské normy fungovali v tiché shodě. Nešlo o spiknutí, ale o systém, který se navzájem potvrzoval.

Ne všechny ženy byly zdravé. Skutečné duševní poruchy existovaly. Ale hranice mezi nemocí a neposlušností byla nebezpečně tenká – a o jejím překročení rozhodoval někdo jiný.

Ticho, které muselo být slyšet

Tyto příběhy nejsou jen historií psychiatrie. Jsou varováním před spojením autority a moci bez kontroly. Za zavřenými dveřmi léčeben nebyly jen pacientky. Byly to ženy, které si dovolily říct „ne“.

A za to zaplatily svobodou, důstojností – a někdy i životem.

Seznam použitých zdrojů:

1. DECLARED INSANE FOR SPEAKING UP: The Dark American History of Silencing Women Through Psychiatry. Time [online]. 2021 [cit. 2025-12-20]. Dostupné z: https://time.com/6074783/psychiatry-history-women-mental-health/

2. A Secret Institution. Clarissa Caldwell Lathrop, autobiografie zasedání v Utica Lunatic Asylum, 1890 [online]. Internet Archive [cit. 2025-12-20]. Dostupné z: https://archive.org/details/39002086348324.med.yale.edu

3. Women of the Asylum: Voices from Behind the Walls, 1840-1945. Jeffrey L. Geller, Maxine Harris [online]. Internet Archive [cit. 2025-12-20]. Dostupné z: https://archive.org/details/isbn_9780385474221

4. ANN PRATT: Seven Months in the Kingston Lunatic Asylum and What I Saw There. Ann Pratt [online]. Wikipedia [cit. 2025-12-20]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Ann_Pratt

5. LUNATIC ASYLUM – historie: Lunatic asylum [online]. Wikipedia [cit. 2025-12-20]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Lunatic_asylum