Článek
V kronikách období Sengoku se píše o úsvitu, kdy se u vody pod horou Hiei shromáždili rolníci z vesnice Sakamoto. Věděli, že klášterní půda, kterou obdělávají, je ve sporu. Dlouhá léta odváděli rýži mnichům z Miidera, ale nyní si totéž nárokoval i Enryaku-ji. Obyčejní lidé se ocitli mezi světci a nirvánou, která už dávno nebyla světlem. V roce 1467 totiž rivalita mezi kláštery přerostla v krvavou éru – a Sakamoto se stalo jednou z prvních obětí.
Z hor sestoupili muži v oranžových rouchách, s vyholenými hlavami a naginatami v rukou. Nešli kázat. Šli trestat. Vesnici obklíčili, zapálili sýpky, a když se poplašené děti rozběhly k řece, mnich přibodl jednoho chlapce k břehu, aby všichni viděli, jak dopadá neposlušnost. Kronikář, který masakr přežil, napsal: „Ti, kdo měli chránit, přinesli smrt. Nezanechali ani slabého náznaku soucitu. Jako by Buddha měl oči zavřené.“
Kláštery jako pevnosti
Tak začíná skutečný obraz středověkého buddhismu v Japonsku. Nepokojné období, v němž chrámy nebyly jen posvátné stavby, ale mocenské bašty – ekonomické i vojenské. Kláštery vlastnily půdu, stezky, přístavy i trhy. Ovládaly vzdělání, mnichy – učence, ale i ozbrojené oddíly mužů, kteří se zříkali světa – jen aby jej poté ovládli.
Termín sōhei – váleční mniši – není legendou. Je to kategorie, kterou znali císaři, šógunové i vesničané, kteří prosili o milost. Na hoře Hiei, ve svaté pevnosti sekty Tendai, se odehrávaly výcviky bojových formací. Zvuk gongu, který kdysi svolával k meditaci, se stal signálem k útoku. Mnich už nebyl prostým asketou – stal se vojákem oblečeným v náboženskou nedotknutelnost.
Sōhei (válečný mnich) z období Kamakury. Autor: Kazumasa Ogawa, 1895. (public domain)
Moc modlitby a meče
Kláštery válčily mezi sebou stejně krutě jako samurajští daimyó. Miidera – klášter u jezera Biwa – byl vypálen vícekrát. Každé vypálení je doloženo kronikami, které mluví o stejném scénáři: nejprve oheň v sýpkách, aby lidé neměli z čeho žít. Poté vraždy mužů, aby odpor umlkl. A nakonec odvádění žen a dětí, aby se z jejich práce stal zisk pro klášter, který je zotročil. Buddhistická sekta, která kázala soucit, přiváděla lidi do stavu, kdy byl Bůh dál než plameny, které polykaly jejich svět.
Mniši se neostýchali zabíjet i na vyšší úrovni. Když císař či šógun rozhodl proti jejich zájmům, sestoupili z hor do Kjóta jako stínová armáda. Nesli relikvie svého zakladatele – lebku v dřevěné schránce – jako symbol kletby pro ty, kdo se jim postavili. V ulicích hlavního města zabily stráže, vypálili domy úředníků a donutili dvůr změnit zákony. V archivech císařské kanceláře existují zápisy, kde panovník prosí o „mír s těmi na hoře“, protože čím větší byla zbožnost země, tím větší byla moc těch, kdo se jí oháněli.
První střelné zbraně v rukou mnichů
Na jihu, v Negoro-ji, mniši dokonce ovládli střelné zbraně dřív než většina samurajských armád. Portugalské arkebuzy, přivezené na pobřeží cizími loděmi, se v jejich rukou staly nástrojem smrti na vzdálenost, o jaké soupeři jen snili. Byli duchovní institucí, která držela krok s nejmodernější vojenskou technologií světa – a používala ji bez zaváhání.
Kroniky popisují bitvy, v nichž ozbrojená procesí mnichů sestupovala z hor, zpěv súter splýval s duněním střelného prachu a modlitba se stala předehrou k masakru. Jeden z cestopisů obchodníků z Ósaky dochoval větu, která vystihuje strach celé generace: „Když vidíš oranžové roucho, pomodli se. A pak uteč.“
Oda Nobunaga a den odplaty
Tragédie však nevyústila v pouhé varování – ale v pomstu. Teprve muž, který toužil sjednotit zemi – Oda Nobunaga – se odvážil prolomit tabu. Když jeho průzkumníci podali zprávu, že Enryaku-ji poskytuje útočiště jeho nepřátelům, rozhodl, že svatá hora nebude brána jako chrám. Bude brána jako pevnost. A pevnost může být zničena.
Rok 1571 se stal posledním dnem, kdy hoře Hiei vládli ti, kdo kdysi převzali vládu s modlitbou na rtech a krví na rukou. Nobunagova armáda obklíčila komplex chrámů a co se dělo poté, nelze nazvat jinak než odplatou dějin. Hořely budovy, které stály staletí. Hořely rukopisy, které nesly vědění generací. Hořeli i ti, kdo kdysi zapalovali první vesnice.
Byla to podivná spravedlnost. Nebyl to triumf dobra, ale rovnováha sil. Klášter, který tolikrát pálil jiným jejich svět, byl pohlcen ohněm.
Konpončudó buddhistického chrámu Enryaku-ji, Ócu, prefektura Šiga, Japonsko. Autor: Michael Gäbler/Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 4.0
Ticho, které zůstalo
Dnes stojí nové Enryaku-ji v tichu a míru. Turisté kupují amulety, děti se směji. Historie mlčí. Kdo nezná kroniky, nepochopí, jakou krev tato půda pila.
Ale dlaždice cest, pokud pokleknete a dotknete se jich, šeptají pořád stejný příběh:
že není větší klam, než když věříme, že roucho znamená nevinnost.
A že ruce, které se umí sepjat, se umí také zvednout – a zabít.
Seznam použitých zdrojů:
1. Sōhei – Buddhist warrior monks of Japan [online]. Wikipedia, [cit. 2026-01-01]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/S%C5%8Dhei (Wikipedia)
2. Siege of Mount Hiei [online]. Wikipedia, [cit. 2026-01-01]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Mount_Hiei (Wikipedia)
3. Oda Nobunaga [online]. Wikipedia, [cit. 2026-01-01]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Oda_Nobunaga (Wikipedia)
4. The Rise and Fall of Japan’s Warrior Monks [online]. Tokyo Weekender, [cit. 2026-01-01]. Dostupné z: https://www.tokyoweekender.com/art_and_culture/history/the-rise-and-fall-of-japans-warrior-monks/ (tokyoweekender.com)
5. Enryaku-ji [online]. Wikipedia, [cit. 2026-01-01]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Enryaku-ji (Wikipedia)
6. Siege of Negoro-ji [online]. Wikipedia, [cit. 2026-01-01]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Negoro-ji (Wikipedia)
