Článek
Převrat v únoru 1948 dramaticky změnil politické poměry v Československu a zahájil novou éru podřízenosti Sovětskému svazu. Jen málokdo ale ví, že v této nejisté době se na generálním štábu československé armády rodil smělý a nečekaný plán: vojenský zásah v sovětské zóně Německa, konkrétně v Sasku. Jak se ale mohlo stát, že ve státě právě ovládnutém komunisty vznikla myšlenka na vojenskou akci v oblasti kontrolované samotným Sovětským svazem?
Rok 1948. V Evropě doutnala studená válka, západní a východní blok se měřily pohledy jako dva boxeři těsně před gongem. Československo, ještě nedávno demokratická země, se právě ocitlo pevně v rukou komunistické moci. Ale co když Západ nenechá převrat jen tak? Co když přijdou Američané s britskými výsadkáři a pokusí se situaci zvrátit?
Právě v této atmosféře někteří čeští generálové dostali nápad: než čekat na první ránu, udeří jako první! Okupovat Sasko, vytvořit ochrannou zónu a ukázat Sovětům, že Praha to myslí se světovou revolucí vážně!
Podle některých historických pramenů probíhala v jarních měsících 1948 série neveřejných jednání mezi vybranými důstojníky. Generálové, kteří měli stále čerstvé vzpomínky na druhou světovou válku, kalkulovali s možnostmi útoku i s logistikou přesunu jednotek přes hranice. Co kdyby blesková ofenzíva zajistila klíčové průmyslové oblasti Drážďan dříve, než by Sověti stihli zareagovat?
Údajně se spekulovalo i o zapojení místních německých komunistů, kteří by pomáhali s koordinací a propagandistickou podporou celé akce. Dokumenty naznačují, že mezi československými a německými komunisty skutečně probíhala utajená jednání.
Teď si představme, že by se plán opravdu uskutečnil. Československé tanky se valí do Saska, překvapení sovětští velitelé v Drážďanech zuřivě telefonují do Moskvy a v Kremlu najednou někdo zjišťuje, že bratři v Praze nejsou tak poslušní, jak se čekalo.
Mohlo by to vést k obrovské diplomatické krizi, nebo rovnou k přímému sovětskému zásahu proti Československu? Stalin rozhodně neměl ve zvyku tolerovat nekontrolované vojenské akce. Následoval by noční výsadek Rudé armády v Praze? Politické čistky by v tom případě začaly ještě dříve než v roce 1950…
A co reakce Západu? Churchill už v roce 1946 varoval před železnou oponou, ale co kdyby se ta opona v roce 1948 rozpohybovala? Československo, které by se ocitlo v otevřeném konfliktu se SSSR, by možná přimělo Američany k zásahu. Třetí světová válka začíná……..
Z vojenského hlediska by invaze do Saska znamenala obrovské riziko. Československá armáda byla sice dobře vyzbrojená a stále měla zkušené velitele z druhé světové války, ale proti Rudé armádě by neměla šanci. Sovětský svaz měl v Německu více než milion vojáků a pokud by se Praha pustila do dobrodružství na vlastní pěst, následky by byly katastrofální.
Ale co kdyby se plán podařil? Představme si, že československé jednotky opravdu obsadí Sasko, přetnou zásobovací linie Sovětům a vytvoří nárazníkovou zónu. Západ by možná získal strategickou příležitost, jak se Sověty zatlačit zpět. Možná bychom dnes neznali Berlínskou zeď a Československo by se stalo součástí Západu už v roce 1948.
Jakkoli byl plán ambiciózní (či spíše šílený), nikdy nepřekročil fázi teoretických úvah. Hlavním důvodem byla sovětská kontrola nad regionem. Moskva měla jasný plán, jak s východním Německem naložit a jakákoli neautorizovaná vojenská akce by byla považována za porušení disciplíny v rámci sovětského bloku. Čeští generálové si docela rychle uvědomili, že místo vděku by se dočkali tvrdé odplaty ze strany Kremlu.
Dalším faktorem byl rychlý vývoj studené války – situace v Evropě se během roku 1948 dramaticky proměnila a západní mocnosti se spíše než na intervenci v Československu soustředily na obnovu západního Německa a vznik Severoatlantické aliance.
Dodnes není jasné, zda plán invaze do Saska byl skutečně reálným strategickým scénářem, nebo spíše výsledkem poválečné paranoie a geopolitických spekulací. Historici se v názorech liší – zatímco někteří tvrdí, že šlo o pouhé teoretické cvičení v rámci vojenského plánování, jiní poukazují na konkrétní zmínky v archivech i svědectví pamětníků.
Ať už byl tento plán jakkoliv reálný, ukazuje zajímavý aspekt tehdejší československé vojenské strategie: obavy z nepřátelské intervence nebyly jen pouhým politickým strašákem, ale skutečně ovlivňovaly myšlení vojenských špiček. Možná nás tak studená válka dělila od scénáře, v němž by se místo Varšavského paktu mohlo Československo stát ohniskem přímého konfliktu už v roce 1948.
Seznam zdrojů:
1. Kaplan, K. (1999). Československo v letech 1945–1948. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.
2. Mastný, V. (2006). Studená válka a Československo. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
3. Vondrová, J. (2002). Pražské jaro 1948? Politické dějiny Československa v prvním roce studené války. Praha: Academia.
4. Stehlík, E. (2018). Československá armáda ve stínu studené války. Praha: Academia.
5. Zeman, Z. (2003). The Making and Breaking of Communist Europe. Cambridge: Cambridge University Press.
