Článek
Malý Šódži seděl na dřevěné podlaze chatrče a choulil se v náručí své matky. Měl oči plné slz, ale nehýbal se. Ne že by nechtěl – jeho tělo přestalo poslouchat. Ruce, které ještě před týdnem s jistotou držely bambusový prut u řeky, teď křečovitě svíraly vzduch. Ústa se pokoušela vyslovit slova, ale vycházel z nich jen nesrozumitelný šepot. Matka mu otírala čelo mokrou látkou a šeptala modlitby, které už dávno ztratily naději.
Byl rok 1958. Malé rybářské město Minamata na jihozápadě ostrova Kjúšú působilo poklidně. Záliv, kam odnepaměti vyjížděli rybáři za obživou, vypadal jako z pohlednice – zrcadlící se hladina, zelené kopce v pozadí, šum moře. Jenže něco bylo špatně. Lidé si to začali všímat už v roce 1956, kdy se u první dívky objevily podivné symptomy: záškuby svalů, ztráta rovnováhy, slepota. Postupně přicházeli další – děti, ženy v domácnosti, rybáři, jejichž životy byly na moři závislé.
Lékaři byli bezradní. Místní začali mluvit o kletbě z moře. Říkalo se, že bohyně moří se rozhněvala. Ale odpověď byla mnohem děsivější.
Záliv, který živil generace rybářů, byl otráven. Skrytě, pomalu, bez varování. Od roku 1932 zde působila společnost Chisso Corporation, vyrábějící acetaldehyd – průmyslovou chemikálii, která měla pomoci japonskému hospodářství znovu povstat z popela druhé světové války. Ale ve výrobním procesu vznikal vedlejší produkt – methylrtuť, prudce toxická látka, která se bez jakékoli úpravy vylévala přímo do moře.
Rtuť se v tělech mořských organismů neztrácí. Hromadí se – z planktonu do ryb, z ryb do člověka. A právě zde došlo k fenoménu zvanému biomagnifikace. Malé množství rtuti ve vodě se v tělech velkých ryb znásobilo natolik, že i malá porce sashimi mohla být zdraví ohrožující.
Minamatská nemoc, jak byla později pojmenována, byla v podstatě otrava centrálního nervového systému methylrtutí. Projevovala se záškuby, třesem, ztrátou řeči, paralýzou, hluchotou, slepotou. V některých případech i smrtí. Nejtěžší tragédií byla však tzv. vrozená Minamatská nemoc – děti, které se rodily matkám, jež jedly kontaminované ryby. Tyto děti byly od narození těžce postižené, neschopné samostatného pohybu či řeči.
Společnost Chisso to věděla. Už v roce 1959 její vlastní laboratoře potvrdily, že právě methylrtuť v jejích odpadních vodách způsobuje záhadnou nemoc. Výsledky však utajila. Místo aby ukončila kontaminaci, zaplatila odškodnění několika postiženým rodinám, výměnou za mlčení a podpisy pod smlouvami, které vylučovaly další nároky.
Aby udržela pověst firmy nedotčenou, Chisso najímala novináře a vědce, aby šířili pochybnosti. Továrna byla hlavním zaměstnavatelem ve městě – a obyvatelé, mnozí zoufale závislí na výplatách, byli rozpolcení. Ti, kteří vystoupili proti Chissu, čelili hrozbám, napadání, bojkotu.
V roce 1971 se jeden z postižených rybářů, Šindži Tatekawa, odhodlal v soudní síni ukázat své zmrzačené tělo a prohlásil: „Tato firma zabila mou rodinu, ale neumlčela mě.“ Proces trval roky. Nakonec soud uznal vinu Chissa – a nařídil výplatu odškodnění.
Až v roce 1968 – celých 36 let po prvním vypuštění rtuti do moře – japonská vláda oficiálně uznala spojitost mezi nemocí a průmyslovým znečištěním. Ale pro stovky rodin to bylo příliš pozdě. Mnozí již zemřeli, jiní přežívali s trvalým postižením, opomíjení, stigmatizovaní, zapomenutí.
V roce 2013 vstoupila v platnost Minamatská úmluva o rtuti, mezinárodní dohoda OSN, která si klade za cíl eliminovat emise rtuti a chránit budoucí generace. Její název je připomínkou utrpení, které nesmí být znovu opakováno.
Až do roku 2023 přicházeli stále noví lidé, žádající uznání a pomoc. Soud tehdy přiznal odškodnění 128 novým obětem. Minamata se tak stala nejen symbolem ekologické tragédie, ale i dlouhého, vyčerpávajícího boje za spravedlnost.
Dnes je Minamata klidným městem. Větrné vlajky u památníku obětí se třepotají nad klidnou hladinou zálivu. Moře už je prý bezpečné – alespoň podle oficiálních zpráv. Ale staří rybáři se k němu vracejí jen zřídka. A matky stále drží své děti stranou vody.
Protože ví, že voda, která je kdysi živila, umí také zabíjet.
Seznam použitých zdrojů:
1. The Atlantic. The Mercury Poisoning of Minamata, Japan [online]. Washington, D.C.: The Atlantic Monthly Group, 2017 [cit. 2025-06-03]. Dostupné z: https://www.theatlantic.com/science/archive/2017/09/mercury-poisoning-minamata/541191/
2. Harada, Masazumi. Minamata disease: methylmercury poisoning in Japan caused by environmental pollution. Critical Reviews in Toxicology [online]. 1995, 25(1), 1–24 [cit. 2025-06-03]. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/7734058/
3. Multinational Monitor. Corporate Crime and Violence: Big Business Power and the Abuse of the Public Trust [online]. 1987 [cit. 2025-06-03]. Dostupné z: https://multinationalmonitor.org/hyper/issues/1987/04/mercury.html
4. Associated Press. Japan's court recognizes more victims of Minamata mercury poisoning and awards them compensation [online]. AP News, 2023 [cit. 2025-06-03]. Dostupné z: https://apnews.com/article/6c321fa5a208f378ab1e58b558cff835
