Článek
Je chladné ráno v Bernu, rok 1946. V budově Švýcarské národní banky se schází muži v tmavých kabátech, nesoucí aktovky plné papírů. Na stolech leží mapy Evropy s červenými šipkami ukazujícími směry transportů. V jedné složce je seznam: Belgie, Nizozemsko, Francie, Polsko. Všechny tyto země hlásí totéž – ztracené zlaté rezervy, které během války zmizely v útrobách říše. A když spojenečtí vyšetřovatelé sledují zlatou stopu dál, vede neomylně přes Alpy, do srdce neutrálního Švýcarska.
Ve sklepeních pod curyšskými a bernskými bankami se lesknou zlaté cihly s ražbou „Deutsche Reichsbank“. Některé nesou přetavené stopy po původních pečetích: belgických, nizozemských, někdy i osobních. Zlato bylo roztaveno, očištěno a znovu označeno – anonymní, bez paměti. Jen chemická analýza by mohla říct, odkud pochází. Ale nikdo po ní netoužil.
Zlato, které páchlo smrtí
Německý válečný stroj hladověl po devizách. Od roku 1939 zabavovala Reichsbank zásoby zlata všech okupovaných států a směňovala je za švýcarské franky, které pak Německo používalo k nákupu surovin, ložisek a strategických kovů. Švýcarsko se bránilo: tvrdilo, že je jen prostředníkem, že udržuje obchodní neutralitu. Ale mezi neutralitou a lhostejností je tenká hranice.
Záznamy z válečných let dokazují, že do Švýcarské národní banky bylo dovezeno zlato za více než 1,6 miliardy švýcarských franků. Podle poválečné Bergierovy komise se značná část skládala ze zlata, které bylo ukradeno centrálním bankám okupovaných zemí – a také zlata, které bylo vyrváno z úst obětí v koncentračních táborech. Vlády o tom věděly, ale svět se rozhodl mlčet. Válka potřebovala konec, ne novou frontu morálních soudů.
Když neutralita chutná po krvi
„My jsme neutrální,“ říkali švýcarští diplomaté v době, kdy zlaté cihly měnily majitele v přepočtu na životy.
„My jsme obchodní země.“
„My neklademe otázky, jen vedeme účetnictví.“
Ale spojenci kladli otázky stále naléhavěji. Od roku 1943 začali upozorňovat, že část zlata, které Reichsbank posílá přes Alpy, má krví potřísněný původ. Švýcarsko reagovalo zdrženlivě: tvrdilo, že nelze ověřit, zda zlato pochází z loupeží. Všechno mělo pečeť Německé říše – tedy formálně legitimní měny.
Když padl Berlín, vyšetřovací komise našla v troskách Reichsbank seznamy dodávek. Část z nich byla adresována přímo do Bernu.
Zlato mrtvých lidí, proměněné v tvrdou měnu neutrality.
Washingtonská dohoda – cena za mlčení
Rok 1946. Spojenci požadují navrácení zlata. Švýcaři odmítají přiznat vinu, ale souhlasí s vyrovnáním: zaplatí 250 milionů švýcarských franků jako „morální kompenzaci“. Dohoda dostane jméno Washingtonská.
Ale skutečné množství zlata, které se ve švýcarských trezorech ztratilo, bylo mnohonásobně vyšší.
V archivech se objevují čísla: podle spojeneckých odhadů prošlo Švýcarskem až 79 procent zlata, které Německo vyvezlo do zahraničí během války. Z něj devadesát procent skončilo v sejfech Švýcarské národní banky. Zbytek putoval do soukromých institucí, kde se ztratil v labyrintu klientských účtů.
Když se zlato mění v popel
Zlato je zvláštní kov. Nerezaví, nehoří, nerozkládá se. A přesto může nést zápach smrti.
V devadesátých letech, po zveřejnění archivů, se znovu otevřela stará rána: švýcarské „spící účty“ obětí holocaustu. Na účtech, které patřily lidem deportovaným do Osvětimi, ležely peníze, jež se po jejich smrti staly majetkem bank. Když o ně po válce žádali jejich potomci, byli odmítáni: „Neexistuje důkaz, že majitel nežije.“
Veřejnost si tehdy začala klást otázku: byla švýcarská neutralita opravdu ochranou svobody, nebo spíše obchodním kalkulem s tváří nevinnosti?
Poklady pod Alpami
Pod horami existovaly skutečné trezory – hluboké, v betonu zalité jeskyně, v nichž se skladovalo zlato, cenné papíry a archivy. Jedna z nich, pod městem Thun, byla navržena tak, aby odolala i přímému leteckému zásahu. Tam bylo v letech 1943–1945 ukryto více než 120 tun zlata. Po válce se z těchto úkrytů staly tiché hrobky pro poklady, které nesměly být vidět.
Až o desítky let později švýcarská komise přiznala, že část zlata, které prošlo švýcarskými bankami, byla s vysokou pravděpodobností konfiskována obětem holocaustu.
Když dnes člověk stojí u vchodu do Národní banky v Bernu, vidí moderní instituci s pověstí stability. Ale pod jejími základy leží vrstvy historie, které se nikdy úplně nevyrovnaly.
Švýcarsko tehdy nezradilo jen oběti války, ale i samo sebe. Chtělo zůstat neutrální, a přitom obchodovalo s tím, co mělo být nedotknutelné — s lidským utrpením přetaveným do zlatých cihel.
Je těžké posoudit, zda se dá vůbec vyčíslit morální cena neutrality.
Ale jisté je, že některé války neskončí, dokud trvá mlčení těch, kdo zůstali nestranní.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. Expatica. From Nazis to refineries: How Switzerland has handled the world’s gold [online]. Expatica Switzerland, 2022 [cit. 2025-10-13]. Dostupné z: https://www.expatica.com/ch/culture/sw-from-nazis-to-refineries-how-switzerland-has-handled-the-worlds-gold-133567/
2. Swiss National Bank. The gold transactions of the Swiss National Bank (1939–1945) [online]. Swiss National Bank, 1997 [cit. 2025-10-13]. Dostupné z: https://www.snb.ch/dam/jcr%3A5b087d0b-215b-4342-b7f1-d627fe929b91/snb_gold_ww2_jpr.en.pdf
3. Independent Commission of Experts. Report: Swiss banks and Nazi gold [online]. SwissBankClaims.com, 2001 [cit. 2025-10-13]. Dostupné z: https://www.swissbankclaims.com/Documents/Doc_6_golde.pdf
4. Groen, Ludo. Mountains of Gold: The Alpine Vaults of the Swiss National Bank, 1939–46 [online]. Journal of Contemporary History, 2024 [cit. 2025-10-13]. Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC11806985/
