Deník smrti: Dachau očima vězně, který odmítl mlčet

Byla noc a v baráku panovalo napětí, které se nedalo pojmenovat. Muži leželi namačkaní na pryčnách, tělo na těle. Někteří šeptali ze spaní, jiní sténali horečkou. Zvenčí doléhal štěkot strážních psů a občasné výkřiky dozorců. Edgar Kupfer Koberwitz měl pod slamníkem složené listy papíru. Nepatrně se zvedl, aby nerušil ostatní a začal psát. Inkoust byl slabý, prsty ztuhlé chladem, žaludek prázdný. Každé šustnutí papíru mohlo znamenat konec.

Nad hlavou mu visela žárovka, která osvětlovala stěny potřísněné šmouhami od špíny. Vzduch byl těžký od potu a strachu. Přesto zapisoval další řádky. Psal o dni, kdy na apelplacu zůstalo viset tělo mladého Poláka obviněného ze sabotáže. Psal, jak vězni museli stát hodiny v pozoru a dívat se, jak se tělo pomalu otáčí ve větru. Někteří omdlévali, ale nesměli padnout. Kdo se zhroutil, byl zbit. „Nejhorší není smrt,“ poznamenal si tehdy. „Nejhorší je, když si člověk zvykne na to, že ji vidí každý den.“

Netušil, zda se jeho text někdy dostane za ostnatý drát. Věděl jen, že pokud přestane psát, zvítězí zapomnění.

Tábor, který se stal modelem zla

Dachau byl otevřen 22. března 1933 jako první oficiální koncentrační tábor nacistického Německa. Původně měl sloužit k internaci politických odpůrců. Postupně se však proměnil v modelový tábor, kde se vyvíjely a zdokonalovaly mechanismy útlaku. Zde se školili příslušníci SS, kteří později řídili další tábory. Zde vznikla pravidla, která systematicky lámala člověka.

Kupfer Koberwitz ve svém deníku popisuje každodenní apel, který mohl trvat dvě i tři hodiny bez ohledu na déšť či mráz. Muži stáli nehybně, často po noční směně, vyčerpaní a hladoví. Pokud počet nesouhlasil, museli stát dál. Mrtví byli někdy přineseni a postaveni do řady, aby čísla seděla.

Zapisuje příhodu, kdy starší vězeň nedokázal držet hlavu zpříma. Strážný k němu přistoupil a bez varování jej udeřil pažbou pušky do obličeje. Muž se sesunul. Byl odvlečen stranou. Už se nevrátil. „Zde není třeba důvodu,“ poznamenal Kupfer Koberwitz. „Stačí nálada dozorce.“

Lékařské experimenty a systematická krutost

Dachau byl místem lékařských experimentů, které dnes budí hrůzu. Kupfer Koberwitz zaznamenal vyprávění vězňů, kteří byli ponořováni do ledové vody, aby se zkoumalo, jak dlouho lidské tělo vydrží podchlazení. Jiní byli infikováni malárií. Někteří zemřeli během pokusů, jiní zůstali s trvale poškozeným zdravím.

Popisuje i každodenní násilí. Bití za pomalou chůzi. Kopance za špatně ustlanou pryčnu. Hlad jako nástroj disciplíny. Vězni dostávali příděly, které nestačily ani k přežití, natož k těžké práci. Muži hubli tak rychle, že jejich těla připomínala kostry potažené kůží.

V jednom záznamu píše: „Člověk zde musí zabít část sebe, aby přežil. Ale pak už není jisté, co z něj zůstane.“

Vysvětlivky k leteckému snímku tábora Dachau:

1 Železniční vlečka. 2 Nemocnice SS. 3 Jourhaus, hlavní vstup do koncentračního tábora. 4 Nástupiště pro apel, místo nástupů vězňů. 5 Řeka Würm. 6 Strážní věž B. 7 Eickeplatz, prostor pojmenovaný po Theodoru Eickem. 8 Ulice SS. 9 Staré a velké krematorium. 10 Táborové zahradnictví. 11 Chovy angorských králíků. 12 Budova dezinfekce. 13 Sklad materiálu. 14 Hospodářská budova. 15 Bunkr, táborová věznice a vyšetřovací oddělení. 16 Obytné domy příslušníků SS. 17 Waldheim, služební vila velitele tábora. 18 Garáže. 19 Kasárna mužstva SS. 20 Hala „Holländer“, sklady a dílny. 21 Sportovní hřiště SS. 22 Trestní tábor Waffen SS a policie. 23 Administrativní budova. 24 Správa posádky SS. 25 Výplatní úřad. 26 Velitelství tábora. 27 Politické oddělení, tedy táborová pobočka gestapa, budova byla postavena později. 28 Čerpací stanice. 29 Teplárna, centrální vytápění. 30 Škola správy SS. 31 Zbrojně technická učební instituce SS. 32 Táborová pekárna, sklady a garáže oděvních závodů SS. 33 Sklady oděvních závodů SS. 34 Dílny Deutsche Ausrüstungs Werke, podniku kontrolovaného SS. 35 Kasárna strážní jednotky koncentračního tábora.

Epidemie a pach smrti

Na jaře 1944 zasáhla tábor epidemie tyfu. Baráky byly přeplněné, v jedné místnosti spalo i několik stovek mužů. Nemocní leželi vedle zdravých. Voda byla špinavá, latríny přetékaly.

Kupfer Koberwitz popisuje, jak ráno obcházel blokový starší a třásl těly, aby zjistil, kdo ještě žije. Mrtví byli vynášeni na dřevěných nosítkách, někdy bez jakéhokoli záznamu. „Smrt zde nemá patos,“ napsal. „Je všední jako ranní rozkaz.“

Zaznamenal také moment, kdy si uvědomil, že ho pohled na mrtvé přestává šokovat. Tato otupělost ho vyděsila víc než samotné násilí. „Bojím se dne, kdy mě přestane bolet cizí utrpení,“ svěřil se ve svém zápisu.

Rozpad a ponížení

Deník zachycuje i psychologický rozměr tábora. Vězni byli nuceni soupeřit o drobky, o lepší místo na pryčně, o méně vyčerpávající práci. Systém podporoval nedůvěru. Někteří vězni se stali nástroji dozorců. Jiní si uchovali zbytky solidarity.

Kupfer Koberwitz popisuje, jak jeden z vězňů rozdělil svůj kousek chleba s nemocným sousedem. Byl to čin, který mohl znamenat vlastní oslabení. V prostředí, kde hlad rozhodoval o životě, šlo o téměř hrdinský čin.

Zároveň zaznamenává případy, kdy byli vězni biti před ostatními, aby se posílil strach. Ponížení bylo součástí systému. Nahota při kontrolách, křik, posměch. Lidská důstojnost byla systematicky drcena.

Osvobození a svědectví

Když 29. dubna 1945 vstoupili američtí vojáci do Dachau, našli přes třicet tisíc přeživších a tisíce mrtvých. Vagony plné těl stály na kolejích. Krematorium bylo stále v provozu. Kupfer Koberwitz viděl vojáky, kteří se snažili pochopit, co mají před očima.

Po osvobození si zapsal: „Dnes jsem se narodil podruhé.“

Krátce poté dovedl americké důstojníky k místu, kde byl jeho rukopis ukryt pod betonem. Téměř dva tisíce stran svědectví. Popisů bití, hladu, nemocí, popravišť. Detailů, které by jinak zmizely.

Svědek proti zapomnění

Jeho deník není jen osobní výpovědí. Je obžalobou systému, který z člověka udělal číslo a z krutosti každodenní normu. Ukazuje, že Dachau nebyl chaotickým výbuchem násilí, ale promyšleným aparátem. Byrokraticky vedeným, přesně evidovaným, metodicky řízeným.

Kupfer Koberwitz psal proto, aby budoucí generace nemohly tvrdit, že nevěděly. Jeho text je drsný, místy až nesnesitelný. Ale právě v tom spočívá jeho síla.

Pod betonem Dachau ležely tři roky stránky, které mohly být zničeny spolu s jejich autorem. Místo toho přežily. A vyprávějí o hladu, o strachu, o lidské krutosti i o zbytcích odvahy.

Vyprávějí o tom, co se dělo, když se svět díval jinam.

Seznam použitých zdrojů:

1. Arolsen Archives. Dedicated to the dead of Dachau: The secret diaries of Edgar Kupfer. [online]. Arolsen Archives, 2023 [cit. 2026-03-20]. Dostupné z: https://arolsen-archives.org/en/news/dedicated-to-the-dead-of-dachau-the-secret-diaries-of-edgar-kupfer/

2. UNIVERSITY OF CHICAGO LIBRARY. Guide to the Edgar Kupfer-Koberwitz Dachau Diaries 1942-1945. [online]. University of Chicago, 2021 [cit. 2026-03-20]. Dostupné z: https://www.lib.uchicago.edu/e/scrc/findingaids/view.php?eadid=ICU.SPCL.KOBERWITZ

3. Wikipedia. Edgar Kupfer-Koberwitz. [online]. Wikimedia Foundation, 2025 [cit. 2026-03-20]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Edgar_Kupfer-Koberwitz

4. Birkbeck, University of London. 112 – The liberation of Dachau, diary entry by the German prisoner Edgar Kupfer. [online]. Birkbeck University of London, 2024 [cit. 2026-03-20]. Dostupné z: https://www.camps.bbk.ac.uk/documents/112-freedom.html

5. Wikipedia. Dachau (US Army report). [online]. Wikimedia Foundation, 2024 [cit. 2026-03-20]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Dachau_%28US_Army_report%29

6. WorldCat. Dachau diaries, 1942-1945. [online]. OCLC, 2002 [cit. 2026-03-20]. Dostupné z: https://search.worldcat.org/title/Dachau-diaries-1942-1945/oclc/52246371