Článek
Novosibirsk, 1959. Mráz se zařezává do tváří, sníh křupe pod nohama a v dálce se ozývá tiché kňučení. Vcházíte do nízké budovy výzkumné stanice. Z jedné z klecí se ozve šramot a najednou před vámi stojí liška. Nezaleze. Nezavrčí. Naopak – přiběhne ke mříži, zvedne hlavu a začne vrtět ocasem. Cítíte to? Ta liška si přeje, abyste ji pohladili.
Právě jste se ocitli uprostřed jednoho z nejzvláštnějších genetických experimentů 20. století. Jeho cílem bylo jediné: zdomácnit divokou lišku stejně, jako kdysi člověk domestikoval vlka. Z původně chladného vědeckého záměru ale vznikl příběh plný emocí, fascinujících zvířecích osudů a překvapivých objevů o tom, jak rychle se může změnit celá povaha druhu.
Za tímto ambiciózním plánem stál Dmitrij Bělajev, odvážný sovětský genetik, který v 50. letech riskoval kariéru (a možná i život), když se postavil proti tehdejší ideologii, jež genetiku odmítala jako „buržoazní pseudovědu“. Bělajev však věřil, že klíčem k pochopení domestikace je povaha – konkrétně mírumilovnost.
Začal s pouhou stovkou lišek stříbrných a z nich si každým rokem vybíral jen ty nejméně agresivní. Zvířata, která se nechala pohladit, nevrčela a netřásla se strachem, byla vybrána k dalšímu rozmnožování. Ti ostatní skončili mimo program – jako kožešiny.
Zpočátku to šlo pomalu. Ale pak přišla Rosa.
Rosa: liška, která změnila pravidla
Rosa se vymykala. Když k ní přišel ošetřovatel, nevyskočila vztekle ani neutíkala do rohu. Naopak – zavrtěla ocasem, přiběhla ke kleci, dokonce mu olízla ruku. Když ji zvedl, přitiskla se k němu. Chovala se přesně tak, jak bychom čekali od štěněte – nikoliv od divoké lišky.
Její mláďata se chovala podobně. A jejich mláďata ještě víc. Bělajevův tým si začal všímat, že tím, že vybírá pouze přátelská zvířata, nemění pouze chování, ale i tělo a biologii.
Lišky začaly mít kratší čenichy, měkčí uši, skvrny na srsti – a výrazně sníženou hladinu stresových hormonů. Příroda se před očima měnila. A rychle.
Do několika málo generací vědci získali lišky, které byly nejen přítulné, ale dokonce i společenské. Reagovaly na jméno, přibíhaly na zavolání, rozeznávaly lidské emoce a některé dokonce „utěšovaly“ ošetřovatele, když byli smutní.
Jedna liška se dokázala naučit otevírat dvířka, jen aby se dostala ke svému oblíbenému člověku. Jiná trávila celé hodiny v lidské přítomnosti a zklamaně kňučela, když byla ponechána o samotě. Výzkumníci museli přestat nosit volné rukávy – lišky je totiž chytaly zuby a nechtěly je pustit pryč.
Bělajev si uvědomil, že narazil na cosi mnohem většího: klíč k pochopení domestikace jako genetického jevu, nikoli pouze otázky výcviku.
Po smrti Bělajeva pokračovala v práci jeho kolegyně a celoživotní spolupracovnice Ljudmila Trutová. I po pádu Sovětského svazu, kdy se financování výzkumu propadlo a vědci museli prodávat některé lišky na kožešiny, projekt nezanikl.
Ljudmila vzpomínala, jak jedli instantní kaše, aby zbylo jídlo pro lišky. Byli odhodláni pokračovat – ne pro slávu, ale proto, že viděli, co se před nimi odehrává. Některé lišky přežily jen díky tomu, že si je výzkumníci tajně brali domů.
Důkaz o síle výběru
Dnes víme, že přátelské chování lišek nebylo náhodné. Změnily se jim geny související s hormonálními hladinami, vývojem mozku a dokonce i vzhledem. Experiment ukázal, že i složité projevy chování lze přetvářet cíleným výběrem během pouhých několika generací.
Výsledky se staly základem pro srovnání s vývojem psů, koček, ovcí i jiných domestikovaných zvířat. A zároveň vyvolaly hlubší otázky: Co všechno o nás samotných je dědičné? A co všechno bychom mohli změnit, kdybychom věděli jak?
Dnes, když navštívíte Novosibirsk a spatříte jednu z těchto lišek, možná budete překvapeni. Nepůsobí jako šelma. Spíš jako někdo, kdo si vás chce získat. Upřeně se na vás dívá, vrtí ocasem – a pak udělá ten drobný, podmanivý pohyb: přiběhne k mříži a lehce se o ni otře.
A právě v tu chvíli možná ucítíte zvláštní spojení. Jako by se svět zvířat a lidí na okamžik propojil. Jako by vám ta liška chtěla říct:
„Možná jste si mysleli, že jste mě ochočili. Ale co když jste to byli vy, kdo se změnil?“
Použité zdroje
1. Trut, L. N. (1999). Early Canid Domestication: The Farm-Fox Experiment. American Scientist, 87(2), 160–169. Dostupné z: https://courses.washington.edu/anmind/Trut%20on%20the%20Russian%20fox%20expt%20-%20Amer%20Sci%201999.pdf
2. Lane, J. D. (2018). Revisiting the famous farm foxes: A psychological perspective. Learning & Behavior, 46(4), 586–590. Dostupné z: https://link.springer.com/article/10.3758/s13420-018-0333-2
3. Jones, L. (2017). How a Russian Scientist Bred the First Domesticated Foxes. Discover Magazine. Dostupné z: https://www.discovermagazine.com/planet-earth/how-a-russian-scientist-bred-the-first-domesticated-foxes
