Článek
Představte si to: Jste uvězněni v ledovém pekle Antarktidy, teplota venku hluboko pod nulou, všude jen sníh, vítr a beznaděj. A pak to přijde – ostrá bolest v podbřišku, která se neustále stupňuje. Slepé střevo. A vy? Jste jediný doktor široko daleko. Co teď?
Leonid Rogozov se v roce 1961 ocitl v přesně této situaci. Mladý sovětský chirurg, součást antarktické expedice, si musel položit otázku, kterou si žádný lékař nikdy klást nechce: Jak si sám vyoperovat slepé střevo a nezemřít přitom?
Vše začalo jako běžný den na základně Novolazarevskaja. Rogozov, tehdy 27letý, se věnoval své rutině, když ho začala pobolívat pravá část břicha. Nic zvláštního, že? Možná to spraví čaj, trocha odpočinku… Jenže bolest se zhoršovala. Apendicitida.
Teď přišla ta horší část. V Antarktidě neexistuje žádná pohotovost. Nebyl tu žádný jiný doktor, který by mu pomohl a žádná šance na evakuaci – letadla v té době v takových podmínkách prostě nelétala. Jediné, co mu zbývalo, bylo čekat, až slepé střevo praskne… nebo se operovat sám.
A tak si mladý chirurg vzal skalpel. Doslova vzal situaci do vlastních rukou.
Ještě než se řízl do vlastního břicha, musel si vše promyslet. Jak operovat, když se nemůžete pořádně podívat dovnitř? Řešení? Zrcadlo a cit v prstech.
Atmosféra v místnosti houstla. Kolegové, oblečení do těžkých kabátů, stáli v kroužku kolem něj, někteří bledí, jiní napjatí. Nikdo z nich nechtěl být svědkem toho, jak se jejich jediný doktor složí v půlce operace.
Meteorolog měl držet zrcadlo, ale ruce se mu třásly. Mechanik podával nástroje, občas zapomněl a musel se vracet pro správný. Další kolegové jen stáli a doufali, že doktor sám sobě neumře pod rukama.
Rogozov si aplikoval lokální anestezii. Nemohl si dovolit žádnou chybu, žádnou nepozornost. Posadil se do polosedu, sevřel skalpel a… řízl.
První řez. Chladná ocel skalpelu prořízla kůži, krev se objevila okamžitě. Nyní již couvnout nelze.
V zrcadle se vše odráželo obráceně. Levá byla pravá, pravá byla levá – naprostý chaos. Po pár minutách frustrace se rozhodl na zrcadlo vykašlat. Pokračoval po hmatu. Prsty, dříve zvyklé na operace druhých, teď nahmatávaly vlastní tkáně. Každý pohyb byl pomalý, soustředěný. Musel být chirurgem i pacientem zároveň.
Konečně nahmatal slepé střevo. Bylo na pokraji prasknutí, nateklé a rozbolavělé. Každá vteřina se počítala.
A potom – problém.
Při manipulaci se slepým střevem ho nechtěně naříznul. Do břišní dutiny se okamžitě vylila infekční tekutina. Smrtelná komplikace? Možná. Ruce se mu potily, hlava se mu motala. Na zlomek vteřiny si pomyslel: Tohle je konec.
Ne. Nebyl čas na paniku. Vyčistil ránu, dezinfikoval vše, co se dalo a znovu se soustředil. Musel pokračovat. Slepé střevo muselo jít ven. Skalpelem ho oddělil, sevřel a pomalu vytáhl.
Ruce měl unavené, oči se mu klížily, ale už věděl, že přežije. Zbyla poslední věc – zašít se.
Po dvou hodinách brutálního souboje se sebou samým bylo po všem. Skalpel odložen, rána zašita. Rogozov byl vyčerpaný, zpocený, ale naživu. Operace byla úspěšná.
Po dvouhodinovém souboji s vlastním tělem, kdy se ocitl jednou nohou ve světě chirurgů a druhou v říši pacientů, byl na pokraji kolapsu. Oči se mu zavíraly, svaly hořely únavou, ale přežil. Poslední, co si pamatoval, než ho pohltila tma, bylo, jak jeho kolegové vydechli úlevou. Žije!
Když se po pár hodinách probral, horečka byla stále vysoká, ale slepé střevo bylo pryč. Mise splněna! Nezbývalo než čekat, zda se tělo vzchopí, nebo ho infekce dostihne. Každý nádech pálil, každý pohyb byl utrpením. Ale vzdal se? Ani náhodou.
První den sotva mluvil. Druhý den? Už vtipkoval, že to bylo snadnější než sovětská byrokracie. Kolegové ho krmili polévkou, občas ho museli přemlouvat, aby vůbec něco snědl. Nechtěl být břemenem, nechtěl ukázat slabost.
Po pěti dnech se jeho tělesná teplota vrátila k normálu. Po týdnu už se procházel po základně, slabý, ale na nohou. Po dvou týdnech? Už zase chodil venku mezi sněhovými závějemi, jako by se nic nestalo.
Neuvěřitelné? Možná. Ale pro Rogozova to byla jen další povinnost. Uděláte, co je třeba – i kdyby to znamenalo vzít skalpel do vlastních rukou.
Po návratu do Sovětského svazu se vrátil k lékařské praxi, učil další chirurgy a vedl normální život. Až do své smrti v roce 2000 zůstával skromným lékařem, který prostě udělal, co musel.
Dodnes je jeho operace považována za jednu z nejextrémnějších sebeoperací v historii. A tak si položme otázku: Co byste dělali vy? Vzali byste skalpel do ruky, nebo by vás přemohl strach?
Seznam zdrojů
1. Rogozov, V., Bermel, N. 2009. Auto-appendectomy in the Antarctic: case report. BMJ. [cit. 04.03.2025]. Dostupné z: https://www.bmj.com/content/339/bmj.b4965
2. Rare Historical Photos. 2021. Dr. Leonid Rogozov: The Soviet surgeon who removed his own appendix. [cit. 04.03.2025]. Dostupné z: https://rarehistoricalphotos.com/leonid-rogozov-appendix-1961/
3. Hines, N. 2016. Leonid Rogozov, The Soviet Doctor Who Performed Surgery On Himself. All That's Interesting. [cit. 04.03.2025]. Dostupné z: https://allthatsinteresting.com/leonid-rogozov
4. Antarctica Journal. 2024. The Man Who Removed His Own Appendix. [cit. 04.03.2025]. Dostupné z: https://www.antarcticajournal.com/the-man-who-removed-his-own-appendix/
