Článek
Vichr o rychlosti 300 km/h bičuje ledovou pláň. Teplota klesla hluboko pod minus 30 stupňů. Muž v roztrhaném kabátu se vleče po nekonečné bílé pustině. Každý krok je utrpením. Každý dech je boj. Po týdnech strádání má tělo pokryté omrzlinami, kůži popraskanou od mrazu a žaludek scvrklý hlady. Jeho jedinou nadějí je základna na mysu Denison. Ještě pár desítek kilometrů… pokud se do té doby nezhroutí. Tím mužem je Douglas Mawson. A tohle je jeho příběh.
V roce 1911 se australský geolog Douglas Mawson vydává na Australasijskou antarktickou expedici. Jeho cílem není jen dobýt jižní pól, ale především vědecky zmapovat neprobádané oblasti Antarktidy. Zřizuje základnu na mysu Denison, v místě, kde neustále zuří extrémní větry. Později ho nazve ve svých zápiscích „domovem blizzardu“. Netuší, že expedice mu přinese nejen slávu, ale také nejděsivější chvíle života.
Den začal slunečně, i když v Antarktidě to znamenalo jen méně smrtící variantu chladu. Mawson, Ninnis a Mertz, tři muži odhodlaní zkoumat neznámé končiny, se vydali přes zdánlivě pevnou ledovou pláň. Saně se zadrhávaly v návějích, psi funěli v ostrém vzduchu a krystalky sněhu se jim usazovaly na oblečení. Mawson se ohlédl na své společníky. Všichni byli unavení, ale šli dál, protože zastavit znamenalo prochladnout na kost. Pak se to stalo.
Ninnis, kráčející s druhými saněmi, se ztratil. Jeden okamžik byl tam, další – pryč. Propadl se přímo pod Mawsonovýma očima, jako by ho země pohltila. Jen krátký výkřik, a pak už jen hluboké, bezedné ticho. Mawson a Mertz se přiřítili k okraji trhliny, leželi na břiše, aby neprolomili další část zrádného ledu, a zoufale dolů volali jeho jméno.
Ninnisova postava nebyla vidět. Místo ní se v temnotě skvěly kusy jejich nejcennějšího vybavení – stan, většina zásob, nejlepší psi. Zůstali jen oni dva. Věděli, že žádná záchrana nepřijde. Věděli, že pokud se nevrátí k základně, čeká je stejný osud. Mawson ještě dlouho hleděl do hloubky, než ticho prolomilo Mertzovo drsné: „Musíme jít.“
Právě v tu chvíli jim došlo, že se jejich expedice změnila z vědecké mise na surový zápas o přežití. Pád Ninnise nebyl jen ztrátou přítele – byl to rozsudek smrti, který na ně pomalu začínal dopadat.
První dny po Ninnisově smrti se Mawson a Mertz drželi naděje, že se jim podaří vrátit na základnu. Počítali každé sousto, pečlivě rozdělovali jídlo a i když jejich těla slábla, v hlavách měli stále plán. Jenže pak jídlo začalo docházet. Každý další den znamenal nový ústupek – méně potravy, více vyčerpání. Nakonec se rozhodli jíst psy. Nejdřív ty nejslabší, potom i ty, kteří je ještě mohli táhnout. Každý kus masa byl vydřeným soustem v boji s krutou realitou.
Zpočátku se zdálo, že psí maso je dostatečné, ale brzy se objevily první příznaky podvýživy. Maso bylo příliš chudé na tuky, a tak jejich těla neměla dostatek energie k boji proti mrazu. Zatímco Mawson dál mechanicky kráčel, Mertz se začal měnit. Stával se podrážděnějším, jeho chování bylo nepředvídatelné. Vztekal se kvůli maličkostem, někdy se smál nesmyslným vtipům a věcem, které neexistovaly. A pak přišla osudová chyba – začali vařit a jíst i psí játra.
Netušili, že jsou plná vitaminu A, který ve vysokých dávkách působí jako jed. Mertzův stav se začal rychle zhoršovat. Už se nesmál. Třásl se, zvracel, jeho oči ztratily jiskru. Blouznil o teple, o jídle, o lidech, kteří tam nebyli. Někdy se pokoušel jít dál, jindy jen ležel na saních a bezvládně zíral do prázdna. Pak přišly křeče. Jeho tělo se zmítalo v bolestech, dech se zrychloval, až jednoho dne prostě přestal dýchat. Mawson zůstal sám.
Ale nebyl to konec jeho utrpení. Hlad se zakousl do jeho těla jako ledový dráp. Každý krok byl boj s mdlobami, každé ráno novým peklem. Omrzliny mu rozežíraly kůži, nehty se odlupovaly, kůže se začala oddělovat od chodidel. Každý úder srdce mu připomínal, že jeho tělo už dávno nefunguje normálně, že přežívá jen vůlí. Ale stále šel. Protože zastavit znamenalo zemřít.
Kolem něj nekonečná bílá pustina, ostrý vítr se zařezával do kůže jako tisíce nožů a v těle mu zbývaly poslední zbytky sil. Po smrti Xaviera Mertze věděl, že pokud okamžitě nezačne pochod zpět k základně, Antarktida ho pohltí stejně jako jeho dva druhy. Každý krok byl utrpením. Omrzliny na nohou se zvětšovaly, prsty mu postupně černaly a nehty se odlupovaly při každém došlápnutí. Každý pohyb byl jako bodnutí jehlou přímo do masa, ale přestat znamenalo smrt.
Vítr byl nemilosrdný. Udeřil v plné síle a odnesl mu i ten poslední kousek plachty, který používal jako provizorní přikrývku. Mawson se třásl zimou, jeho tělo spalovalo zbytky energie, ale stále pokračoval vpřed. Pak přišla další rána osudu – propadl se do trhliny. Náhlý pád, tma, křupnutí ledu. Mawson zůstal viset jen díky postroji přivázanému k saním. Chvíli zůstal nehybný, šokovaný. Zhluboka se nadechl a začal se škrábat zpět nahoru. Led pod prsty se drolil, ale vůle k životu byla silnější než smrt, která se pod ním rozevírala.
Po několika nekonečných minutách se vyškrábal zpět na povrch. Srdce mu bušilo, plíce pálily, ale pokračoval dál. Každý kilometr se zdál být delší než ten předchozí. Měl halucinace – viděl postavy svých mrtvých druhů, slyšel jejich hlasy, jak ho volají, jak mu šeptají, aby si lehl, aby si odpočinul. Ale on věděl, že odpočinek znamená smrt.
Po týdnech utrpení konečně spatřil svou základnu. Vlajky se míhaly ve větru, malé černé siluety mužů pobíhaly venku. Jenže osud si s ním zahrál naposledy – loď Aurora, která měla expedici vyzvednout, odplula jen několik hodin před jeho příchodem. Mawson zůstal uvězněný v ledovém pekle na další rok. Ale přežil. A jeho příběh se stal legendou.
Seznam zdrojů
1. Mawson, D. (1996). The Home of the Blizzard: The Story of the Australasian Antarctic Expedition, 1911-1914. Kent Town, S. Aust.: Wakefield Press.
2. Riffenburgh, B. (2011). Aurora: Douglas Mawson and the Australasian Antarctic Expedition 1911-1914.
3. Jacka, F., & Jacka, E. (Eds.). (1988). Mawson's Antarctic Diaries. Unwin Hyman.
4. Laseron, C. F. (1957). South with Mawson: Reminiscences of the Australasian Antarctic Expedition, 1911-14. Sydney: Angus and Robertson.
