Článek
Západní Německo, leden 1947. V troskách města Würzburg se v bývalém sklepě tísní matka se dvěma dětmi. Dveře zatarasené sutinami, deka roztržená, v kbelíku zmrzlá voda. Není dřevo, není uhlí. A chleba – ten došel před třemi dny.
Její syn, sedmiletý Paul, šeptá se zaťatými zuby: „Maminko, proč nás Bůh nechce vidět?“ Matka mlčí. Není co odpovědět. Ne po tom, co viděla sousedku krást mrtvému kabát. Ne po tom, co zahlédla dítě pojídat zmrzlou kaši, kterou někdo vyplivl do sněhu.
Tohle nebyla válka. To byl mír. Ale hladový mír.
Evropa vyhrála válku. Ale začala ztrácet sama sebe
V květnu 1945 slavila Evropa konec největšího konfliktu v dějinách. Berlín padl, Hitler byl mrtvý, zbraně utichly. Ale radost trvala jen okamžik. Kontinent byl v troskách – silnice rozbité, pole neosetá, továrny rozbombardované.
Na milionech hektarů ležely nevybuchlé miny. Ve skladech chybělo osivo i nástroje. Mnoho zemědělců bylo mrtvých, v zajetí, nebo prostě zmizelo.
Rok 1946 byl postižen suchem. Plodiny uschly ještě před sklizní. Brambory hnily. Pšenice bylo málo. Zásoby z doby války byly rozkradeny, přerozděleny nebo zničené. A pak – když se už zdálo, že nic horšího přijít nemůže – přišla zima. Zima, jakou Evropa nepoznala více než sto let.
Mráz, který rozbil srdce kontinentu
Od poloviny ledna do března 1947 se Evropa ocitla v železném sevření. Denní teploty se pohybovaly mezi –10 a –25 °C. V Nizozemsku zamrzly říční přístavy, v Itálii i Španělsku padal sníh ve městech, kde ho generace neviděly. V Jugoslávii se zhroutily celé železniční tratě pod tíhou ledu. V Británii se energetická síť zhroutila – Londýn byl ponořen do tmy.
Vlaky s uhlím zamrzly ve výhybkách. Nebylo čím topit, čím svítit. Ani čím pohánět pumpy pro vodu.
„Zima nás netrestala rychle. Byla jako pomalé utahování smyčky. Každý den tě svírala těsněji. Až jsi přestal bojovat.“
— svědectví přeživšího horníka z Kentu
Když tělo hladoví, duše se zlomí
Co znamená žít s 800 kaloriemi denně? Znamená to odložit lžíci pro dítě. Znamená to zhubnout o 5 kilogramů za měsíc. Znamená to ztratit menstruaci, schopnost myslet, schopnost stát. Znamená to v noci poslouchat, jak v jiném bytě někdo zvrací prázdný žaludek. A nic s tím nedělat.
V Berlíně i ve Varšavě bylo běžné, že lidé omdlévali na ulicích. Děti umíraly na běžné infekce, protože jejich těla už neměla sílu bojovat.
Zatímco Spojené státy vyvážely potraviny do vlastních kasáren, civilisté v zónách vítězů umírali. Sovětská armáda zabavovala sklizeň východní Evropy a transportovala ji do Moskvy. A někde mezi tím – v mlze ticha – mizeli lidé. Nikdo si je nepoznamenal. Jen mráz si je pamatoval.
Československo: skrytá bída za propagandou
V Československu se režim snažil udržet obraz „vítězného lidu“. V Praze se pořádaly demonstrace, výstavy, ale realita na venkově byla syrovější.
Na Šumavě zůstávaly vesnice týdny odříznuté. Děti cestovaly ve školních uniformách v -20 °C do tříd, kde se netopilo. V pohraničí, kam byli přesunuti noví osídlenci, nebyly cesty, studny ani dříví.
Na Slovensku hlad postihl hlavně romské komunity a rusínské vesnice. Pomoc přišla pozdě – a hlavně symbolicky. Učitelé, faráři i starostové umírali se svými lidmi.
Bílá smrt nepadla z nebe – byla politická
Zima byla přírodní, ale hlad byl důsledek rozhodnutí. Politických, systémových, ideologických.
Spojenecké mocnosti se nedokázaly dohodnout na rozdělení zásob. Sovětský svaz si odvezl průmyslovou kapacitu, ale nepřevzal odpovědnost za lidi. Američané se zdráhali investovat. Francouzi hlídali uhlí, Angličané stávkovali. Každý hájil svůj dvorek – a přitom hořela celá čtvrť.
„Nešlo o to, že jsme neměli potraviny. Šlo o to, že jsme si je přestali navzájem dávat.“
— nizozemský historik Pieter Boom, 1993
Marshallův plán jako odpuštění
Když George Marshall v červnu 1947 předstoupil před veřejnost a navrhl rozsáhlý program obnovy Evropy, byla to odpověď na katastrofu. Nejen ekonomickou, ale lidskou. Západ pochopil, že pokud nezasáhne, Evropa se znovu rozpadne. Tentokrát bez bomb, jen zimou, hladem a radikalizací zoufalých.
Marshallův plán nakonec zachránil kontinent – pomalu, ale účinně. Znovu postavil továrny, silnice, elektrárny. Ale už nezachránil ty, kdo zemřeli v únoru 1947 s modrými prsty a prázdným žaludkem.
Dnes o zimě 1947 ví málokdo. Neučí se o ní ve školách. Není hrdinská, není černobílá, nemá vítěze. Má jen trpící.
Ale právě proto bychom ji měli znát. Protože krutost nemusí mít zbraně. Někdy stačí mráz. A nezájem.
„Zima odešla. Ale ticho po těch, kdo nezůstali, trvá.“
— anonymní nápis v ruinách města Essen, jaro 1947
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. POSTWAR GERMANY. Hunger Winter – Postwar Germany [online]. 26. září 2012 [cit. 15. 7. 2025]. Dostupné z: https://postwargermany.com/2012/09/26/hunger-winter/
2. HISTORYBACK. The white death in the hunger winter of 1946/47 [online]. [cit. 15. 7. 2025]. Dostupné z: https://www.historyback.com/en/world/europe/1001000825.html
• METEOROLOGICAL OFFICE. Winter of 1946–47 in the United Kingdom [online]. [cit. 15. 7. 2025]. Dostupné z: https://www.metoffice.gov.uk/weather/learn-about/weather/case-studies/winter-of-1947
• MICHAEL ELLMAN. Soviet Repression Statistics: Some Comments. In: Europe-Asia Studies [online]. 2002, roč. 54, č. 7, s. 1151–1172 [cit. 15. 7. 2025]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/826310
