Článek
Byl rok 1485 a v klášteře svaté Kláry v severní Itálii se šířil strach. Zdi z hrubého kamene držely chlad i ticho, které rušil jen vzdálený zpěv chóru. V noci se ozval výkřik – tak pronikavý, že probudil všechny sestry. Na zemi před svým lůžkem klečela mladá řeholnice Caterina, bledá, rozechvělá.
Její oči byly rozšířené hrůzou. „Seděl mi na prsou,“ vydechla, „nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem volat o pomoc… a mluvil ke mně jazykem, který jsem nikdy neslyšela.“
Starší sestra ji zvedla a zabalila do přikrývky. Caterina se třásla, dlaně měla ledové a rty bez barvy. Tvrdila, že cítila přítomnost – těžkou, dusivou, neviditelnou, a přece neskonale blízkou. Jako by se někdo dotýkal její nahé kůže a následně do ní vstoupil. Ráno si sestry všimly na jejím krku tmavých otisků, které připomínaly lidské prsty.
Zpovědník její slova zapsal do inkvizičního protokolu:
„Sestra Caterina vypověděla, že v noci byla přemožena démonem v mužské podobě, jenž ji sváděl slovy a doteky a po jeho odchodu cítila v sobě těžké teplo.“
Věřilo se, že Caterinu navštívil inkubus – mužský démon, který v noci svádí ženy. Církev učila, že tito duchové jsou služebníky Satana, kteří skrze rozkoš ničí duši. Inkubové se prý objevovali v podobě krásných mužů, ale jejich tělo bylo chladné jako kámen a oči prázdné.
V klášteře svaté Kláry se od té noci nikdo neodvážil spát o samotě. Kněz nechal na dveře každé cely nakreslit kříž svěceným olejem a přikázal každé sestře modlitbu k archandělu Michaelovi, ochránci proti démonům. Přesto se z chodeb znovu ozývaly tlumené výkřiky – jako by se temnota dotkla i víry ostatních sester.
Caterina začala trávit noci v bdění, sevřená mezi modlitbou a neklidem, který nedokázala pojmenovat. Někdy jí prý připadalo, že cítí dotek i tehdy, když byla vzhůru – jako by se neviditelná přítomnost stala součástí její duše. Čím víc se modlila, tím víc rostl její strach… i zvláštní, nepochopitelné očekávání.
Démon, který lámal spánek i víru
Podle středověké víry byl inkubus bytostí, která přichází ve spánku, aby ženy svedla a skrze tělesné spojení získala jejich duši. V církevních spisech se objevují popisy jeho útoků: tlak na hrudi, neschopnost pohybu, tíseň a hlas, který „šeptá hlasem, který není lidský“.
Svatý Tomáš Akvinský psal, že „inkubus je démon, jenž zneužívá tělesnosti člověka, aby šířil nečistotu a hřích“. A autor Malleus Maleficarum, Heinrich Kramer, dodal:
„Démoni se mohou spojit s ženami, neboť berou podobu mužů, jak se jim zlíbí. A když se tak děje, není to sen, nýbrž skutečné dotčení, které přináší hanbu i hřích.“
Podle těchto představ byl inkubus nejen pokušitelem, ale i vykonavatelem Božího dopuštění – znamením, že víra spící ženy je slabá. Každé probuzení tak pro některé sestry znamenalo znovu začátek pochybností. Kde končí modlitba a začíná pokušení? Kolik hříchu se může skrývat v těle, které se snaží zůstat čisté?
Lékaři proti peklu
V renesanci se objevily první hlasy, které se pokusily démony vysvětlit jinak. Lékař Paracelsus tvrdil, že „mnohé případy posedlosti jsou výsledkem rozrušení, horečky a přetlaku tělních šťáv“. Francouzský chirurg Ambroise Paré zase popisoval, že „ženy, které bdí dlouho a modlí se v noci, bývají zasaženy duševním přeludem“.
Dnes víme, že podobné stavy odpovídají spánkové paralýze – okamžiku, kdy se člověk probudí, ale tělo zůstává ochromené. Tlak na hrudi, neviditelná přítomnost, pocit cizího dechu – to vše lze vědecky vysvětlit. Jenže v časech inkvizice to byl důkaz pekelného původu.
Tehdejší lidé však nepotřebovali důkaz – jim stačilo, že cítí. A právě v té hranici mezi tělem a vírou, snem a bděním, se rodil démon, který se živil strachem i touhou.
Strach, který přežil staletí
Inkubus se stal součástí evropského kolektivního vědomí. Byl ztělesněním nočního strachu – tajemství mezi snem a skutečností. Příběhy o ženách, které se probouzely bez dechu, se vyprávěly po celé Evropě. V každém klášteře se našla sestra, která „viděla stín muže“, v každé vesnici žena, která „uslyšela kroky u lůžka“.
Démon tak získal sílu z víry i mlčení. O těchto věcech se moc nemluvilo – protože připustit, že někdo v noci přichází, znamenalo otevřít dveře do světa, kde spánek není útočištěm, ale pastí. A možná i do míst, kde lidská duše dotýká sama sebe – tam, kde se rodí sny, strach i touha.
Epilog
Říká se, že Caterina z kláštera svaté Kláry po několika měsících umlkla. Přestala jíst, spát, ztrácela barvu v tváři i sílu. Jednoho rána ji našly sestry nehybnou, s rukama složenýma na prsou. Na zdi cely byl vyrytý nápis: Noc znovu přišla.
Pro tehdejší svět to byl důkaz. Pro dnešní je to obraz – připomínka, že lidská mysl dokáže proměnit děs v bytost a sen v peklo. A že mezi vírou a tělem někdy existuje jen tenká hranice – tak tenká, že stačí jediný dotek ze tmy.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. KRAMER, Heinrich a Jacob SPRNGER. Malleus maleficarum [online]. Překlad Montague Summers. [cit. 2025-10-11]. Dostupné z: https://sacred-texts.com/pag/mm/mm02b01a.htm
2. Incubus [online]. Encyclopaedia Britannica. [cit. 2025-10-11]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/incubus
3. GROVER, S., S. GHOSH, R. GHOSH a A. BASU. Unusual cases of succubus: A cultural phenomenon manifesting as part of psychopathology [online]. Indian Journal of Psychiatry. 2018, roč. 60, č. 4, s. 508–510. [cit. 2025-10-11]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC6198602/
4. AUGUSTINE. The City of God [online]. Překlad Marcus Dods. [cit. 2025-10-11]. Dostupné z: https://www.newadvent.org/fathers/120110.htm
