Článek
Jaro bylo v Římě obdobím znovuzrození — nejen polí a vinic, ale i sexuality. Každý rok, mezi březnem a květnem, město odkládalo svou přísnou tvář a propadalo oslavám, které by dnešní morálka stěží snesla.
Dva svátky — Liberálie a Florálie — byly víc než jen rituály. Byly návratem k instinktům, k původnímu smyslu lidského bytí: k plodnosti, smyslnosti, k odvaze být nahý — tělem i duší.
V těch dnech se prý i samotní bohové usmívali. A kdo by se divil? Ovidius napsal:
„V smíchu a milování se rodí svět. Kdo se miluje, ten slouží bohům.“
Liberálie: víno a přerod
Sedmnáctý den března byl zasvěcen Liberovi, bohu vína, semen a svobody. Na ulicích se stavěly oltáře s falickými sochami — z bronzu, z mramoru i z prostého dřeva. Ženy je zdobily květinami a mašlemi, muži se jim klaněli a nalévali na ně víno jako oběť. Kněžky pronášely modlitby, jejich hlasy se mísily s křikem pijáků a smíchem kurtizán.
Byl to svátek přechodu – mladí muži odkládali dětskou tógu a poprvé oblékali mužskou. Ale zasvěcení nebylo duchovní – bylo tělesné. Římané věřili, že muž se stává dospělým, až když pozná rozkoš.
V zahradách za chrámem se hrála hudba, zpívalo se o svobodě a o víně, a když noc klesla na město, stíny se mísily s nahými těly.
Básník Varro popisuje, jak „mladíci obětovali bohům svou první vášeň a ženy se jí ujímaly s úsměvem, který byl sám modlitbou“.
Na těchto svátcích nebylo studu. Touha byla svatá, dotek měl sílu požehnání.
Florálie: když květy rozkvétají tělem
O několik týdnů později, od 28. dubna do 3. května, přicházela Florálie – nejvoňavější, nejrozpustilejší svátek římského roku. Zasvěcen bohyni Flóře, ochránkyni květů, jara a prostitutek.
V ulicích se rozhazovaly okvětní lístky, všude zněly flétny a bubny, na tribunách se tančilo. Dívky odhazovaly závoje, ženy si malovaly tělo barvami květin, a když tančily, připomínaly pole v plném květu. Muži jim házeli mince – ne jako almužnu, ale jako znamení obdivu a touhy.
Divadelní hry, které se během Florálií konaly, byly velmi odvážné. Herci i herečky se svlékali, tančili, a často končili v náruči přihlížejících diváků. Historik Lactantius psal s pohoršením, že „v těch dnech se cudnost ztrácí v hluku bubnů a ženy se smějí svým hříchům jako modlitbě“.
Ale básník Propertius to viděl jinak:
„Když se květy rozvíjejí, rozvíjí se i tělo – a to je pravé jaro života.“
A opravdu – město se měnilo v květ, jehož vůně omamovala. Dívky chodily po ulicích bosé, muži s vínem v rukou zpívali hymny bohyni Flóře. Všechno, co bylo po zbytek roku zakázané, se stávalo žádaným a posvátným.
Rozkoš jako modlitba
Florálie nebyly orgiemi v dnešním slova smyslu. Nebyl to bezduchý chtíč. Byla to rituální extáze – víra, že tělo je prostředníkem mezi člověkem a bohy. Že rozkoš není hřích, ale způsob, jak děkovat za život.
Ovidius napsal:
„Bohové chtějí být milováni v nás – v našem smíchu, dechu i horkosti noci.“
Když se večer snášel na město a vzduch byl těžký vínem a vůní květů, v zahradách chrámů tančily ženy obalené věnci z růží a jasmínu. Jejich těla se leskla olejem, v očích měly oheň a jistotu, že jejich hřích je posvátný.
Staré matróny seděly na schodech a sledovaly mladé, jak tančí. Usmívaly se. Samy kdysi tančily.
Ticho po oslavě
Když skončil poslední den svátku, město utichlo. Po ulicích ležely růže, převržené číše, rozbité lampy. Kněžky Flóry si smyly barvy z těla a zvedly oči k nebi. Nad Římem vycházelo slunce — čisté, zlaté, jako po hříchu, který nebyl hříchem.
Řím se vrátil ke svému řádu, ale v paměti zůstala vůně. Vůně noci, kdy bohové sestoupili mezi lidi a lidská těla se na chvíli stala nádobami jejich slasti.
Když se tělo stává svatyní
Moderní doba o těchto svátcích mluví s rozpaky. Překládá je jako „orgie“, redukuje je na smyslnost. Ale tehdejší Řím znal jinou pravdu.
Rozkoš nebyla útěk od víry — byla jejím vyvrcholením.
V Liberáliích i Floráliích se tělo a duše spojovaly do jediné modlitby, která měla tisíce tvarů, tónů a vůní.
Protože Římané věděli, že život bez těla je mrtvý, a tělo bez rozkoše je prázdné.
A tak slavili – s vínem, s květy, s láskou, s odvahou být nahými před bohy i sebou samými.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. Bellanti, Joseph A., Settipane, Russell A. The Floralia: A festive time for Romans and a demanding time for the allergist/immunologist. Allergy and Asthma Proceedings [online]. 2018 [cit. 2025-10-11]. Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC5911509/
2. García, Esther Sánchez. Ritualistic Nudity. ARYS: Antigüedad, Religiones y Sociedades [online]. Universidad Carlos III de Madrid, 2020 [cit. 2025-10-11]. Dostupné z: https://e-revistas.uc3m.es/index.php/ARYS/article/download/5245/4148/
3. Lewis, Mark. Carnal, Bloody and Unnatural: Public Morality and the Body in Ancient Rome. University of Nottingham ePrints [online]. 2012 [cit. 2025-10-11]. Dostupné z: https://eprints.nottingham.ac.uk/12550/1/546504.pdf
4. Morton, Alison. How the Romans Celebrated Spring. Alison Morton Blog [online]. 2014 [cit. 2025-10-11]. Dostupné z: https://www.alison-morton.com/2014/04/17/how-the-romans-celebrated-spring-2/
