Článek
Píše se prosinec 1915. Mlha visí nízko nad údolím v Dolomitech, kde ztichlé lesy střeží děla zakopaná do skal. Fronta se nehýbe, zem je pokropená krví a sněhem. Voják František Mach, dvacetiletý kluk z Příbrami, právě přežil další italský nápor a byl převelen do týlového zázemí. Má pár dní volna. Většina mužů se v takových chvílích opíjí nebo spí. Ale šeptanda v táboře tvrdí něco jiného – že pár kilometrů dál, za skladem střeliva a polní pekárnou, stojí nízký dřevěný barák se zelenou plachtou místo dveří. Tam, říká se, najdeš teplo, vůni parfému a chvíli bez války.
František si tam připadá nepatřičně. Dostává přidělené číslo, podepisuje formulář a předává lístek s razítkem sanitního oddělení. Žena, kterou mu přiřadili, se jmenuje… Ne, vlastně ne. Nemá jméno. Jen číslo. Číslo 14. Mladá, bledá, s rukama plnýma drobných ranek od mýdla a dezinfekce. Na sobě má šaty, které už dávno nejsou bílé. Usmívá se, ale její oči jsou prázdné. Mluví lámaně německy, snad je z Haliče.
Položí mu ruku na rameno a bez emocí řekne: „Rychle, máme deset minut.“
Řízená těla pro armádní pořádek
Etappenbordell – bordel v týlu, oficiální zařízení rakousko-uherské armády. Zřízený nikoli z dekadence, ale z nutnosti. Pro vojáky, kteří měsíce neviděli ženu, kteří žili ve špíně, ve strachu a beznaději, to byl slib: fyzická úleva, návrat k iluzi normality. Pro velení to byl prostředek, jak udržet pořádek a „morálku“.
C. a k. armáda si dobře uvědomovala riziko pohlavních chorob. Už před válkou měly vojenské garnizony tzv. „tolerované domy“ – pečlivě sledované, hygienicky kontrolované nevěstince. S válkou ale vznikla potřeba přesunout tento model přímo na frontu. A tak byla vytvořena mobilní zařízení, která doprovázela armádu jako kuchyně nebo zdravotníci. Často šlo o obyčejné stany, dřevěné boudy nebo místnosti zabrané v civilních domech.
Byly zde pravidelné kontroly, zdravotní dokumentace, přídělové lístky. Každý klient musel být evidován. Docházelo k dezinfekci po každém aktu. Armádní rozkazy stanovovaly, že ženy nesmí být fyzicky napadány a že mají nárok na odpočinek – realita byla však často jiná. V některých záznamech z bosenské fronty se hovoří o případech násilí, které nebylo nikdy řešeno, protože „šlo o armádní věc“.
Etappenmädchen: bez práv, bez hlasu
Tyto ženy nebyly prostitutkami v klasickém slova smyslu. Neprovozovaly živnost na vlastní pěst. Byly součástí systému. Dívky a ženy, které přišly o domov, často i o rodinu. V Haliči vypukl hladomor. V Bosně zuřila partyzánská válka. Z Bukoviny a Sedmihradska byly celé vesnice vysídleny. Mnohé z žen, které se staly Etappenmädchen, byly prostě oběťmi své doby – a nabídka c. a k. armády znamenala alespoň nějakou formu přežití.
Podle záznamů měly předepsaný pracovní režim – „12 hodin aktivní služby, 12 hodin odpočinek“. Ve skutečnosti ale sloužily déle. Často až do vyčerpání. Pokud onemocněly, byly odeslány do zvláštních zařízení pro nakažené ženy, izolovány, a pokud se neuzdravily, byly z „evidence“ vymazány. Co se s nimi stalo dál, často nevíme.
Existují hlášení armádních lékařů, která popisují smrt jedné z Etappenmädchen na vyčerpání a infekci v Korutanech. Bylo jí 19 let.
Důstojníci a „exkluzivní služby“
Zatímco běžní vojáci měli přidělené časy a omezený přístup, pro důstojníky byly vyhrazeny „salony“ – zařízení s lepší výbavou, kvalitnějšími příděly a menším počtem klientů na jednu ženu. Byly to jakési „prvotřídní nevěstince“, které měly dodat iluzi důstojnosti. Důstojnické Etappenmädchen nosily výstavnější oblečení, někdy dostávaly i šperky – vše z armádních zásob nebo darů velitelů.
Někdy se stalo, že mezi důstojníkem a dívkou vzniklo citové pouto – byly známy případy, kdy si je po válce odvedli domů jako manželky nebo služky. Ale šlo o výjimky. Pro většinu zůstaly tyto ženy jen „službou navíc“, součástí válečné výbavy.
Paměť, která byla vymazána
Po válce přišla změna režimů. Rakousko‑Uhersko zaniklo. Státy jako Československo se snažily budovat národní identitu na hrdinství a utrpení – ale jen toho mužského. Ženy, které sloužily jako Etappenmädchen, nezapadaly do žádného vyprávění. Nebyly hrdinky. Nebyly mučednice. Byly v lepším případě ignorovány, v horším zatraceny.
Rodiny o nich nemluvily. Archivy mlčely. A historici se jim dlouho vyhýbali. Jejich jména se nezachovala, jejich tváře zmizely. Zůstaly jen čísla, hlášení o zdravotním stavu a tiché svědectví těch několika málo mužů, kteří si pamatovali dotek, pohled, slovo. A vinu.
Dnes, více než sto let po skončení války, začínáme chápat, že dějiny nejsou jen o vítězích a generálech. Jsou i o těch, jejichž těla nesla tíhu rozhodnutí jiných. Etappenmädchen byly produktem systému, který nevnímal ženy jako plnoprávné bytosti, ale jako nástroje. A přesto zůstaly – v tichu, bolesti a mlčení – lidské. Některé plakaly. Některé psaly domů. Některé zpívaly vojákům ukolébavky, protože jim chyběly matky.
A i když jejich příběh není v učebnicích, patří k válce stejně jako kulomet a zákop.
Možná jednoho dne uvidíme na nějakém památníku slova: „Na paměť ženám, které sloužily a trpěly. Beze jména, beze slávy. Ale s lidskostí.“
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. WINGFIELD, Nancy M. The Enemy Within: Regulating Prostitution and Controlling Venereal Disease in Cisleithanian Austria during the Great War. Central European History [online]. 2013, 46(3), 568–598 [cit. 2025-07-24]. Dostupné z: https://ww1.habsburger.net/en/chapters/sexual-relief-soldiers
2. JOURNEY, Steward. Prostitution. In: DANIEL, Ute et al. (ed.). 1914–1918-online. International Encyclopedia of the First World War [online]. Berlin: Freie Universität Berlin, 2017 [cit. 2025-07-24]. Dostupné z: https://encyclopedia.1914-1918-online.net/article/prostitution
3. KNEŽEVIĆ, Jovana. Prostitutes as a Threat to National Honor in Habsburg-Occupied Serbia during the Great War. Journal of the History of Sexuality [online]. 2011, 20(2), 312–335 [cit. 2025-07-24]. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/51512735_Prostitutes_as_a_Threat_to_National_Honor_in_Habsburg-Occupied_Serbia_during_the_Great_War
