Článek
Byla temná noc. V dřevěném baráku na okraji sibiřského gulagu ležela Naděžda, žena, která ještě před půl rokem učila na střední škole literaturu. Stačil jeden bonmot o Stalinovi, šeptaný na chodbě a rázem se ocitla mezi „nepřáteli lidu“. Venku se lámal vítr, sníh zasypával střechu a uvnitř páchla jen špína, krev a strach.
První stahy přišly nečekaně, někdy po návratu z práce, kdy kamenolom vysál poslední zbytky síly. Na špinavé pryčně ji držela za ruku starší vězeňkyně a tiše šeptala modlitbu. Naděžda měla pocit, že se jí roztrhne tělo, že duše vyskočí z těla dřív, než dítě spatří svět. A pak, v té tmě, kdy nikdo z dozorců nepřicházel a lékař nebyl, přišel pláč – slabý, krátký, ale živý.
„Narodil se v noci. Malý, slabý, ale dýchal. V tu chvíli jsem věřila, že snad existuje Bůh,“ zapsala si Naděžda později do útržku papíru, který ukrývala pod slamníkem. Ráno ale přišli dozorci. Dítě vzali a už ho nikdy neviděla. Nepřežilo ani první týden.
Cesta těhotné ženy do gulagu: otroctví už od vagónu
Do sovětských pracovních táborů putovaly statisíce žen. Některé otěhotněly už během brutálních výslechů – znásilněné dozorci nebo spoluvězni. Jiné byly těhotné už při zatčení, ale to je před deportací nezachránilo. Sovětský režim neznal slitování ani soucit s nenarozeným životem. Gulag byl stroj na trestání, kde plod v těle matky byl jen nepohodlnou překážkou.
Transporty byly samy o sobě rozsudkem smrti. Těhotné ženy byly namačkány ve zvířecích vagónech, kde vládl mráz, špína a zápach. Cesta trvala dny i týdny. Vězeňkyně rodily na dřevěné podlaze, mezi vědry na výkaly a cizími nohami. Dítě často plakalo sotva pár minut – chlad byl silnější.
„Viděla jsem, jak mladá dívka porodila na podlaze vagónu. Dítě plakalo krátce, a pak ztichlo. Nezůstalo po něm nic, ani jméno,“ vzpomínala po letech vězeňkyně Raisa K.
Porodnice, které byly jen slova na papíře
Některé tábory měly takzvané porodní baráky – dřevěné stavby bez topení a hygieny, kde ženy rodily na pryčně, v zimě v mrazu, v létě ve smradlavém vedru. Lékař tam nebýval, někdy přišla jen jiná vězeňkyně, sama nemocná a slabá.
„Rodila jsem po celodenní směně v kamenolomu. Neměla jsem sílu ani křičet. Dítě dýchalo, ale já jsem omdlela. Když jsem se probrala, už tam nebylo,“ napsala Taťána, která přežila, ale její dcera zemřela po dvou dnech. Infekce, krvácení, hlad – to vše bylo silnější než mateřská láska.
Historici odhadují, že úmrtnost novorozenců v gulagu přesahovala 70 %. Přesná čísla nejsou známá – archivy byly zničeny nebo zůstávají nepřístupné.
Děti bez identity, matky bez naděje
Děti vězeňkyň byly od narození cejchované jako „děti nepřátel lidu“. Po několika týdnech je matkám odebrali, dali do sirotčinců, kde dostaly nové jméno. Někdy putovaly tisíce kilometrů od mateřského tábora. Ztráta identity byla součástí trestu.
„Nikdy nezapomenu ten křik, když mi ho brali. Nemohla jsem vstát, byla jsem slabá po porodu, jen jsem křičela do prázdna,“ vzpomínala Ljudmila, jejíž syn přežil jen několik měsíců.
Děti, které přežily, vyrůstaly bez matky, bez rodiny a bez minulosti. I v dospělosti je pronásledoval cejch původu.
Solidarita, která byla tichým aktem odporu
V tom pekle, kde život nic neznamenal, vznikaly mezi ženami neobyčejné vazby. Starší vězeňkyně radily mladším, jak kojit, i když měly sotva pár kapek mléka. Schovávaly kousky chleba, aby novorozenci neumřeli hlady, i když samy umíraly vyčerpáním.
„Byly jsme cizí, ale držely jsme spolu. To nás zachránilo před šílenstvím,“ napsala Zoja, vězeňkyně, která v gulagu přišla o dvě děti.
Byl to možná ten největší projev lidskosti: chránit život, i když byl předem odsouzený.
Zapomenuté příběhy matek a dětí
Anna, učitelka z Moskvy, byla odsouzena za vtip o Stalinovi. Rodila v zimě 1942, při třicetistupňovém mrazu, na slamníku bez přikrývky. Dítě zemřelo po dvou dnech. Marija, dcera pravoslavného kněze, porodila na transportu – její novorozeně vyhodili z vagónu uprostřed tajgy. Galina, teprve sedmnáctiletá, porodila dceru v táboře Akmolinsk. Dítě přežilo několik měsíců, než podlehlo zápalu plic. Po propuštění Galina zjistila, že dcera je zapsaná jako „neznámá“, bez rodného listu.
Jsou to jen střípky z tisíců zapomenutých osudů.
Po Stalinově smrti se o těchto ženách téměř nemluvilo. Nebyly to slavné disidentky ani političky. Byly to matky, které chtěly chránit život, zatímco stát chtěl jejich děti vymazat. Teprve po desetiletích vypluly na povrch jejich deníky, dopisy a vzpomínky.
Dnes tyto příběhy ukazují skutečnou podobu režimu, kde se i narození dítěte stávalo zločinem proti státu.
Jejich příběhy zůstaly zakopané v archivu, v paměti několika přeživších a v pár zažloutlých dopisech. A přesto právě tyto příběhy svědčí o tom, že i v největší temnotě existovala láska a odvaha.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. KIS, Oksana. Maternity behind Bars as a Blessing and a Curse: Women’s Experiences in the GULAG [online]. 2017 [cit. 2025‑07‑15]. Dostupné z: https://nte.etnolog.org.ua/en/archive/2017-year/2/820-from-history-of-science-and-social-life/451-maternity-behind-bars-as-a-blessing-and-a-curse-womens-experiences-in-the-gulag
2. Motherhood and Survival in the Stalinist Gulag [online]. [cit. 2025‑07‑15]. Dostupné z: https://www.berghahnjournals.com/view/journals/aspasia/13/1/asp130106.xml
3. The Voices of a Few: Women in the Gulag [online]. 2022 [cit. 2025‑07‑15]. Dostupné z: https://eurasiatique.ca/2022/04/03/the-voices-of-a-few-women-in-the-gulag/
4. GULAG: Soviet Prison Camps and Their Legacy [online]. [cit. 2025‑07‑15]. Dostupné z: https://gulaghistory.org/nps/downloads/gulag-curriculum.pdf
