Článek
Ranní mlha se plazí po holých kopcích provincie Jižní Hamgjong. První sluneční paprsky dopadají na rezavé plechy strážních věží a mizí v kouřových závojích, které stoupají z polních kuchyní. Zevnitř dřevěných baráků se ozývá kašel, tlumené vzlyky a dětské hlasy recitující slova, jejichž význam dávno přestaly chápat: „Vůdce je slunce našeho života, otec našich duší…“ Každé ráno, každé dítě, každý pracovní tábor.
Za ostnatým drátem se odehrává dětství, jaké si většina z nás nedokáže ani představit. Dětství bez hraček, bez dotyku matky, bez možnosti zasmát se nahlas. Jen práce, hlad, bití a strach.
Některé děti se narodily už jako vězni. Jejich matky byly zatčeny pro „zločiny proti režimu“ – což může znamenat cokoli: poslech jihokorejského rádia, kritiku vlády, pokus o útěk. Dítě je v Severní Koreji právně odpovědné za činy svých rodičů. Takzvaný systém tří generací trestu znamená, že vina je dědičná. Rodí se tak generace dětí, které nikdy nic neprovedly, přesto jsou odsouzeny k životu v nelidských podmínkách.
Kim Hye-sook strávila v pracovním táboře č. 18 více než 28 let. Byla tam od dětství. „Jako malá jsem si myslela, že svět je jen tábor. Netušila jsem, že existuje něco jako svoboda, město, školy, sladkosti,“ vzpomínala po útěku do Jižní Koreje. „Můj první sen byl, že nebudu mít hlad. Druhý, že mě už mě nikdo nebude bít.“
Děti jako Hye-sook pracovaly od útlého věku. V létě sbíraly uhlí, tahaly dřevo, nosily kameny. V zimě, kdy teploty klesaly hluboko pod bod mrazu, čistily latríny a kopaly hroby.
Chlapec jménem Kang
Bylo mu dvanáct, když ho poprvé zlomili. Jmenoval se Kang a vyrůstal v pracovním táboře č. 14. Byl synem otce, který se provinil kritikou armády. Jednoho dne Kang při práci upustil koš s bramborami. Byl okamžitě předvolán. Nečekal trest – byl na něj zvyklý. Ale ten den dozorce přivedl jiného chlapce. Staršího, cizího. „Podívej, co jsi způsobil,“ řekl dozorce a bez dalších slov vytáhl pistoli. Chlapec padl mrtvý k zemi. Kang omdlel.
„Učili nás, že chyba jednoho může být trestem pro druhého. Tím nás drželi v šachu. Každý byl potenciální obětí. A každý i katem,“ řekl o mnoho let později, když uprchl přes hranice.
Školy bez smíchu
Některé pracovní tábory měly tzv. převýchovné pavilony, kde se děti učily základní čtení a psaní – ale hlavně ideologii. Každý den začínal hymnou, poté následovaly hodiny o vůdcích dynastie Kim. Otec, syn, vnuk – tři jména, tři bohové v lidské podobě. Děti kreslily portréty, opisovaly hesla a učily se nenávidět nepřítele: Ameriku, Jih, zrádce a dezertéry. Pokud někdo řekl něco špatného, celá třída byla potrestána. V lepším případě přišly hodiny klečení na betonu, v horším mlácení holí, hladovění, vyloučení z přídělů jídla.
Příběh malé Jo Mi-ran je zapsán ve svědecké zprávě jednoho jihokorejského výzkumníka. Když jí bylo osm, nakreslila ve škole obrázek květiny a uprostřed nápis „Miluji maminku“. Byla zbičována do bezvědomí. Učitelka jí zakřičela do ucha: „Matka je zrádce, tvoje láska je zrada!“
Nok-hoova smrt
Nok-ho měl osm let. Jeho otec byl kdysi armádní inženýr, který se pokusil uprchnout do Číny. Selhal. Rodina byla deportována do pracovního tábora č. 22. Nok-ho neuměl číst ani psát, ale miloval ptáky. Jednou v lese zahlédl vrabce a rozběhl se za ním – za hranici vymezenou strážními věžemi. Nedaleko, na mýtině, byl zastřelen.
Jeho matka byla poté veřejně zbičována. Ostatním dětem bylo řečeno, že Nok-ho byl „zrádce v srdci“, protože se pokusil utéct. Pták, který ho svedl, se stal symbolem zločinu. Od té doby měli zakázáno zpívat, napodobovat ptačí hlas nebo dokonce kreslit křídla.
Jeden z bývalých spoluvězňů vzpomínal: „Po Nok-hoově smrti jsme už nikdy neviděli děti běžet.“
Děti, které zmizely
Nikdo přesně neví, kolik dětí žije v pracovních táborech dnes. OSN i lidskoprávní organizace odhadují, že v síti táborů je kolem 100 000 až 150 000 lidí, z toho nezanedbatelný podíl tvoří děti. Některé zmizí beze stopy. Jiní jsou použiti jako „živá pracovní síla“ – těží uhlí, vyrábějí uniformy, šijí boty pro vojáky. Jejich tváře svět nikdy neuvidí. Jejich jména se nikdy nedostanou do novin.
A přesto existují. Každé ráno se probouzejí do stejného světa – bez práva, bez hlasu, bez budoucnosti. Jejich osudy nejsou v učebnicích, jejich sny se rozpouštějí ve studeném větru, který vane přes strážní věže.
Na severokorejské mapě nejsou žádné značky, které by ukazovaly na místa utrpení. Pracovní tábory nejsou zakreslené, nejsou přiznané. Ale satelitní snímky existují. A svědectví přeživších se množí. Přesto svět mlčí. V diplomatických salonech se mluví o raketách, o odzbrojení, o obchodu. Děti v pracovních táborech nejsou tématem.
Ale měly by být. Protože to, co režim dokázal – zlomit dětství, změnit lásku v trest, a bolest v každodenní realitu – je zločin, který nelze vyvážit žádnou mezinárodní dohodou.
Seznam použitých zdrojů:
1. Human Rights Watch. North Korea Controls Youth Through ‚Hard Labor‘ [online]. 2021-09-02 [cit. 2025-05-11]. Dostupné z: https://www.hrw.org/news/2021/09/02/north-korea-controls-youth-through-hard-labor
2. Fricker, M. How North Korean kids are trained to KILL as they are brainwashed, starved & spied on in Kim’s brutal schools [online]. The Sun, 2024-12-05 [cit. 2025-05-11]. Dostupné z: https://www.thesun.co.uk/news/31984109/north-korea-school-brainwash-america-enemy/
3. George W. Bush Presidential Center. Kang Chol-hwan: Child Labor [online]. [cit. 2025-05-11]. Dostupné z: https://www.bushcenter.org/freedom-collection/kang-chol-hwan-child-labor
4. Human Rights Watch. North Korea: End Rampant Forced Child Labor [online]. 2017-02-13 [cit. 2025-05-11]. Dostupné z: https://www.hrw.org/news/2017/02/13/north-korea-end-rampant-forced-child-labor
