Článek
Vídeň, jaro roku 1884. Na vídeňské Berggasse 19 panuje ticho, přerušované jen škrábáním pera o papír. Mladý lékař Sigmund Freud, tehdy teprve osmatřicetiletý, sedí nad svými poznámkami a občas zvedne pohled k malé skleněné lahvičce na stole. Uvnitř je bílý prášek – novinka z Jižní Ameriky, kterou mu přátelé doporučili jako prostředek proti melancholii a únavě. „Koka,“ šeptá pro sebe Freud. Nabere na špičku nože a nechá krystalky rozpustit na jazyku. O několik minut později se mu hlava rozjasní, myšlenky proudí jako jarní řeka.
Freud si zapisuje první věty článku, který nazve Über Coca. Domnívá se, že stojí na prahu epochálního objevu – drogy, jež by mohla změnit nejen medicínu, ale i samotnou podstatu lidské psychiky. O několik let později však stejná látka zničí život jeho blízkému příteli a téměř i jeho vlastní pověst.
Lék na utrpení – nebo brána do pekla
Kokain se ve Freudově době považoval za zázrak. Lékaři ho zkoumali jako stimulant, anestetikum i lék na morfiniovou závislost. Freud jej začal doporučovat svým pacientům i kolegům. Mezi nimi byl i jeho přítel Ernst von Fleischl-Marxow, chirurg, který se po úrazu ruky stal otrokem morfia. Freud mu s nadšením píše: „Erne, zkus to. Koka tě osvobodí.“
Tragédie na sebe nenechala dlouho čekat. Fleischl-Marxow brzy propadl i kokainu, kombinoval ho s morfiem, až mu tělo vypovědělo službu. Umíral v bolestech, zatímco Freud pokračoval v psaní článků o „blahodárných účincích“ bílé látky.
V jednom z dopisů své snoubence Marthě Bernaysové Freud píše:
„Běda ti, má princezno, až přijdu. Políbím tě dočervena a nakrmím tě, až ztloustneš. A když budeš zlobivá, poznáš, kdo je silnější: jemná dívenka, která málo jí, nebo velký divoký muž, který má v těle kokain.“
Ten dopis je směsí lásky, vášně a extáze – i první náznak, že Freudova mysl se začíná měnit.
Bílý sen o dokonalosti
Freud neviděl v kokainu drogu, ale inspiraci. Věřil, že mu umožňuje dosáhnout nevídané duševní svěžesti a odvahy. V dopise z roku 1885 poznamenal:
„Při poslední depresi jsem znovu vzal trochu kokainu a malá dávka mě pozvedla k nebesům úžasným způsobem.“
Freud experimentoval na sobě. Studoval účinky drogy na vnímání, paměť, náladu. Psal s horečnou rychlostí, přeskakoval z jednoho nápadu na druhý. V jeho poznámkách z té doby se mísí vědecká terminologie s básnickými obrazy, jako by se pokoušel zachytit stav mezi snem a skutečností.
Ale s každou další dávkou přicházela únava, podrážděnost, nespavost. Freud začal cítit, že něco není v pořádku. Zázračný prostředek se pomalu měnil v démona.
Ztracená víra ve vědu
Když se Freudova naděje v kokain zhroutila, zhroutila se i jeho víra v medicínu jako nástroj spásy. „Člověk není pánem ve svém vlastním domě,“ napsal později – větu, která se stala základem psychoanalýzy. Už to nebyl vědec hledající chemické řešení lidské bolesti, ale pozorovatel duše, který pochopil, že utrpení má kořeny hlouběji než v těle.
Přelom devatenáctého a dvacátého století přinesl Freudovi nové zjevení. Pokud kokain dokáže krátce osvobodit tělo, pak sny mohou osvobodit mysl. Z této myšlenky se zrodilo jeho dílo Výklad snů (Die Traumdeutung, 1899) – kniha, která změnila způsob, jakým lidé chápou sami sebe.
Psychoanalýza z popela závislosti
Freudova osobní zkušenost s kokainem mu paradoxně pomohla odhalit mechanismy závislosti, potlačení a úniku. Jeho slavný koncept opakovacího nutkání (Wiederholungszwang) – tendence znovu prožívat bolestné situace – lze chápat i jako ozvěnu jeho vlastního zápasu s drogou, kterou nedokázal zcela opustit.
Když později analyzoval sny svých pacientů, dokázal v nich číst to, co sám prožil: touhu po úniku, po okamžité euforii, po návratu do „dětské“ bezstarostnosti. Freud nahlédl, že nevědomí je jako droga – slibuje úlevu, ale vyžaduje odvahu postavit se vlastním démonům.
Mezi slávou a stínem
Veřejně Freud o své kokainové minulosti téměř nikdy nemluvil. Jeho žáci ji zamlčovali, životopisci obcházeli mlčením. Ale dopisy, které se dochovaly, vypovídají jasně. Freud nebyl neomylný prorok – byl člověk. A právě to z něj činí postavu fascinující dodnes.
V jeho rukopisech lze číst stopy viny i fascinace. V jednom z posledních zápisů píše:
„Touha je jako hlad po životě. A kdo ji chce utišit, musí se jí nejdříve poddat.“
Jeho slova jsou univerzální, a přesto osobní. Jako by mluvil o své závislosti i o lidské přirozenosti.
Epilog: Génius v zajetí bílého snu
Sigmund Freud, otec psychoanalýzy, bývá dnes vnímán jako ikona intelektu, ale za touto ikonou stál muž, který ochutnal vlastní limity. Jeho fascinace kokainem byla omylem, ale i spouštěčem. Bez ní by zřejmě nikdy nepronikl do hlubin nevědomí, nikdy by nevyslovil teorii, že potlačené touhy ovládají naše životy.
Jeho pád nebyl jen osobní tragédií – byl i obětí na oltář poznání. Freud hledal lék na duši a místo toho objevil duši samotnou.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. PBS. Cocaine: How „Miracle Drug“ Nearly Destroyed Sigmund Freud, William Halsted [online]. Arlington: PBS NewsHour, 2011 [cit. 2025-10-17]. Dostupné z: https://www.pbs.org/newshour/show/cocaine-how-miracle-drug-nearly-destroyed-sigmund-freud-william-halsted
2. Musto, D.F. A Study in Cocaine: Sherlock Holmes and Sigmund Freud. JAMA, 1968;204(1):27–32 [online] [cit. 2025-10-17]. Dostupné z: https://jamanetwork.com/journals/jama/fullarticle/338629
3. Fuller, R.C. Biographical Origins of Psychological Ideas: Freud’s Personal Use of Cocaine [journal article, 1992] [online] [cit. 2025-10-17]. Dostupné z: https://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0022167892323006
4. Caroff, S.N. A Magic Bullet for the Mind: Sigmund Freud and the Quest for Chemical Transcendence [PDF, 2022] [online] [cit. 2025-10-17]. Dostupné z: https://www.alphaomegaalpha.org/wp-content/uploads/2022/09/pp42-47_Caroff_Freud_SUM22.pdf
