Článek
Byl to únor roku 1782, Londýn se dusil pod těžkou přikrývkou smogu a očekávání. V síni Westminster Hall, kde se rozhodovalo o nejvážnějších zločinech říše, se tísnily stovky zvědavců. V sále nebylo místo ani k stání, protože tento proces měl nabídnout víc než jen právní argumenty. Nabízel cosi, co bylo vždycky nejprodávanější – sex, moc a ponížení.
V předních řadách se tísnily ženy z vyšší společnosti, s vějíři přitisknutými k tvářím, aby zakryly rozpaky i vzrušení. V zadních řadách stála londýnská chudina, která si koupila vstupenku do soudní síně stejně, jako by šla na divadlo. A opravdu – tohle divadlo, v němž Lady Seymour Dorothy Worsleyová stanula proti svému vlastnímu manželovi, se do dějin zapsalo jako jeden z nejskandálnějších případů 18. století.
Scéna v lázních
Důkazem, který měl rozhodnout o 20 000 librách odškodného, byla historka z městských lázní v Maidstone. Zazněla přímo před porotou – a sál se při ní zachvěl jako při výstřelu.
„Sir Richard, sám, pomohl kapitánu Bissettovi vyšplhat na zeď, aby mohl spatřit jeho paní nahou v koupeli,“ zaznělo z úst svědka. Jeden z reportérů tisku The Morning Chronicle poznamenal: „Nikdy ještě nebyla u soudu vyslovena slova tak drzá, aby se dáma království stala divadlem pro potěchu důstojníků.“
Výjev byl popsán tak živě, že si jej čtenáři dokázali představit. „‚Seymour, Seymour, Bisset se na tebe dívá!‘ – takto měl Sir Richard zvolat, jako by šlo o scénu frašky a nikoli o čest jeho vlastní manželky,“ psal s jízlivostí The Public Advertiser.
Obraz manžela, který vlastní rukou vyzdvihuje soupeře, aby ten spatřil jeho ženu nahou, se stal neodolatelným pro karikaturisty. James Gillray a další umělci ryli a tiskli satirické listy, které se prodávaly po stovkách. V jednom z nich nesl Sir Richard parohy a přihlížel, zatímco jiný muž nakukoval do vany. Pod nápisem stálo: „My yoke is easy & my burden light“ – tedy „Mé jho je lehké a břímě snadné.“
Nevěra jako účetnictví
Žaloba o „criminal conversation“ byla v jádru jednoduchá. Pokud muž svedl cizí manželku, musel zaplatit náhradu, protože poškodil hodnotu ženy jako „majetku“. Sir Richard požadoval 20 000 liber – sumu, za níž by se dal koupit palác na venkově i s pozemky.
Obhájci kapitána Bissetta však argumentovali, že žalobce nemůže mluvit o ztrátě cti, když sám svou ženu „půjčoval“ desítkám jiných. V soudním protokolu se objevilo tvrzení, že Lady Worsleyová měla „nejméně dvacet sedm známých milenců“, ale většina těchto styků proběhla s manželovým vědomím. The Times ve své zprávě napsaly: „Paní Worsleyová byla sdílena, jako by byla knihou v knihovně Jeho lorda – mnohý důstojník ji otevřel, než byla zavřena zpět.“
Porota to vzala v potaz. A tak zatímco soudce ještě dlouze přednášel o povinnostech manželky, v očích přísedících už byl Sir Richard směšný. Verdikt byl rychlý: kapitán Bisset zaplatí – ale jen symbolický jeden šilink.
Výsměch v tisku a triumf satiry
Výsledek soudu byl okamžitě přetaven do satiry. Brožury s přepisem procesu se prodávaly na ulicích. V kavárnách si čtenáři šeptali pikantní detaily. A karikatury se vyvěšovaly ve výlohách, kde je okukovaly celé zástupy.
Nejznámější z nich – „Sir Richard worse-than-sly, exposing his wife’s bottom; – o fye!“ – zachycovala poníženého manžela, který sám „odhaluje“ svou ženu. Nikdo už neměl soucit s jeho zradou; stal se z něj terč posměchu.
Lady Seymour se tak paradoxně stala hrdinkou i obětí. Hrdinkou, protože se dokázala vymanit z ponižující role manželovy loutky. Obětí, protože společnost ji odvrhla. Ztratila místo v dobrých kruzích, ale získala svobodu – a odvahu otevřeně mluvit o své touze. Krátce po procesu se dokonce objevila satirická báseň „An Epistle from L-y W-y to S-r R-d W-y“, v níž si Lady Worsleyová bere zpět svůj hlas a obhajuje právo ženy na rozkoš.
Skandál, který přepsal hranice
Tento případ nebyl jen drby z jedné ložnice. Ukázal, jak hluboce bylo 18. století rozpolceno. Na jedné straně zákony, které ženu redukovaly na majetek. Na straně druhé fascinace veřejnosti, která toužila slyšet o každém detailu koupelny v Maidstone.
Lady Seymour Dorothy Worsleyová nakonec žila se svým milencem Bissettem, ačkoliv jejich vztah nevydržel navždy. Ale její jméno zůstalo. Stalo se synonymem skandálu, který ukázal, že ani nejpřísnější soud nemůže zastavit touhu – ani ženskou vůli vyvázat se z manželského jha.
„Jeden šilink je cena, již dostal muž za svou čest,“ psal The Morning Herald hned po procesu. „Ale skutečná cena, již zaplatí, je posměch, jenž bude znít ještě dlouho poté, co mince spadne na zem.“
Skandál Lady Worsleyové tak dodnes zůstává připomínkou, že soudní síně nebyly jen místem práva, ale i divadlem lidských slabostí. A že někdy jediný šilink dokáže rozvrátit celý svět iluzí o manželské cti.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. Kinchin-Smith, S. Lady Worsley’s Scandalous Story [online]. English Heritage, 13. 2. 2019 [cit. 16. 8. 2025]. Dostupné z: https://www.english-heritage.org.uk/visit/inspire-me/blog/blog-posts/lady-worsley/
2. Donkin, R. P. The Trial: With the Whole of the Evidence… on Thursday the 21st of February, 1782 [online]. London: G. Kearsley, 1782 [cit. 16. 8. 2025]. Dostupné z: https://archive.org/details/bim_eighteenth-century_the-trial-with-the-whol_worsley-richard-sir_1782_0
3. National Portrait Gallery. Sir Richard Worse-than-sly, exposing his wife’s bottom; – o fye! [online]. 14. 3. 1782 [cit. 16. 8. 2025]. Dostupné z: https://www.npg.org.uk/collections/search/portrait/mw63181/Sir-Richard-Worse-than-sly-exposing-his-wifes-bottom---o-fye
