Článek
Kdysi stačilo natáhnout ruku po jablku – a čekala vás smyčka. Tohle byl svět, kde se trestalo hladové břicho víc než zlé srdce. A kde šibenice byla součástí krajiny.
Vítr na ulici páchl potem a deštěm. Dav se tlačil pod šibenicí, jako by šlo o trh s jablky. Dva muži, svázané ruce, rozcuchané vlasy, čekali na povel kata. Někteří lidé plakali. Jiní žvýkali chleba. Jiní — ti s rychlýma rukama a bystrýma očima — vyčkávali na svou příležitost.
A jak těla spadla do prázdna, kapsy přihlížejících se také vyprazdňovaly.
Během té jediné popravy bylo zadrženo přes čtyřicet kapsářů. Čtyřicet. Někteří měli u sebe hodinky, jiní šátky, jiní měšce se stříbrem. Všechno ukradeno těm, kdo přišli vidět „odstrašující příklad“. Všechno ukradeno pod pohledem šibenice, pod pohledem zákona.
Odstrašující? Ne. Popravy byly slavností pro podsvětí. Jak řekl jeden z těch, co ten den skončili v poutech:
„Popravy jsou nejlepší sklizeň, jakou s kamarády máme.“
Šibenice rostly – ale zločin kvetl s nimi.
A lidé se dívali. Ne s hrůzou. Ale se zvykem.
Z úst mrtvého
Malý dům, zápach vosku a studené hlíny. Uprostřed místnosti leželo tělo. Ir. Padělatel. Byl oběšen za falešné bankovky — a teď, zabalený v prostěradle, čekal, až ho pohřbí.
Vdova seděla vedle něj. Plakala. Držela jeho ruku, která už byla studená jako železo. A pak – kroky na prahu. Zákazník. Nervózní, s kloboukem v ruce. Přišel si pro své peníze. Padělky.
Žena neváhala. Se zoufalstvím, které znají jen ti, kdo nemají kam jít a co jíst, odtáhla mrtvolu, jako by to byl pytel mouky. A pod tělem, zabalený v hadru, ležel balík bankovek.
Zakrýt. Schovat. Někam, kam ani smrt nesahá.
A tak je zastrčila mrtvému do úst. A modlila se, aby nikdo nic neviděl.
Jenže viděl. A policie? Ti mrtvého znovu „otevřeli“ – a vytáhli z jeho úst falešné peníze, mokré od slin, smíchané s popelem.
Vdova plakala. Ale ne nad mužem. Nad prázdnými rukama. Nad tím, že jí nepomohla ani smrt, aby ochránila tajemství.
Smrt, která zasela smrt
Měl být varováním. Měl viset vysoko, aby ho všichni viděli.
„Podívejte se! Tak skončí ti, kdo se vzepřou zákonu!“
A tak ho pověsili. Provaz se napnul. Dav zahučel. Někteří si odplivli. Jiní se pomodlili. A většina si jen narovnala kabáty a šla dál.
Druhý den? Jeden muž pobodán u tržnice. Druhý zastřelen u hostince. Třetí den? Další mrtvý – dřevěnou holí ubité tělo v příkopu.
Do dvou týdnů bylo v kraji zaznamenáno sedm pokusů o vraždu.
Šibenice měla zastrašit. Místo toho zasela. Strach. Vztek. Chuť po krvi. Každý věděl, že život může skončit jediným chybným krokem. Každý věděl, že smrt je laciná. A tak se podle toho i žilo.
Šibenice byla stromem – a násilí bylo ovocem, které pod ní padalo.
Děti pod šibenicí
Někdy tam stáli celé hodiny. Děti, sotva školou povinné, s mokrými nohavicemi a bosýma nohama v blátě. Koukaly vzhůru. Počítaly, kolikrát se provaz zatočí ve větru. Smály se, když krk zavrzal.
Šibenice nebyla pro ně děsivá. Byla součástí světa. Jako hřbitovy. Jako žebráci u kostelních vrat. Jako hlad.
Jednou za čas jim kat dovolil přiblížit se. Někdy si mohly sáhnout na provaz. Dotknout se hrubého konopí, na kterém ještě visel poslední dech mrtvého. Pro štěstí, říkali někteří.
Jiní si odnášeli kousek provazu domů. Pověsili ho nad dveře, mezi sušené byliny a podkovy, aby prý ochránil dům před neštěstím.
Neuvědomovali si, že neštěstí už dávno bydlí uvnitř.
Krajina plná šibenic
Šibenice rostly u cest. Na kopcích. U tržišť. Každé město mělo svou. Některá i dvě.
Byly tam pro ty, kdo zabili. Pro ty, kdo hladověli. Pro ty, kdo se provinili krádeží jídla. Někdy tam viseli nevinní. Někdy ti, kteří prostě neměli nikoho, kdo by za ně mluvil.
A lidé? Ti chodili kolem. Nosili vodu, jídlo, zprávy. Dívky si zakrývaly oči, když vítr rozhoupal mrtvoly. Muži se dívali přímo, protože se to od nich čekalo.
Ale všichni věděli, že zítra to může být kdokoli z nich.
Stačilo málo. Stuha za tři šilinky, ukradená v obchodě. Jablko ze špatného sadu.
Život byl levný.
A zákon byl rychlý.
Soudci se sklopenýma očima
Někdy, v zamračených sálech, mezi lavicemi páchnoucími potem a prachem, seděli soudci, kteří cítili váhu svého kladívka.
Viděli dívky v otrhaných šatech, které stály před soudem za kus chleba. Viděli starce, kteří nesli v kapse ukradené šídlo, protože v zimě se bez bot umírá rychle. Viděli ženy, které v kapse schovávaly pár vlašských ořechů – a za to měly viset.
A tak někdy, v tichu, které znělo hlasitěji než křik, soudci udělali to jediné, co mohli: snížili cenu ukradené věci.
Tři libry se proměnily na třicet devět šilinků. Dvě slepice na jednu. Hedvábná stuha se proměnila na lacinou stužku.
Jeden šilink, jeden vynalézavý zápis stačil k tomu, aby smrt dostala oddech.
Ne pravidlo. Ne vždy. Ale někdy.
A někdy to znamenalo vše.
Mlčící hroby
Když bylo po všem, těla odříznuli. Pokud měla rodinu – a ta měla peníze – koupila tělo zpět. Za pár šilinků. Jako by kupovala pytel mouky nebo starého koně.
Ti, kdo neměli nikoho, byli pohřbeni za zdí. Za hřbitovní zdí, kde leželi sebevrazi, zloději, prostitutky, hladoví.
Bez kamene. Bez jména. Jen zem, která byla stejně lhostejná jako soudce, který vynesl rozsudek, a kat, který ho vykonal.
Někdy, když v noci foukal vítr, vesničané tvrdili, že slyší jejich kroky.
Šustění trávy. Tiché nářky v dálce.
Ale ráno zase brali srpy, zapřahali koně a šli dál. Protože život běžel, i když byl napůl zlomený.
A že šibenice, které rostly jak stromy, jednoho dne shnily.
Pod tíhou svých vlastních plodů.
Seznam použitých zdrojů
1. QUINBY, Q. W. The Gallows, the Prison, and the Poor-House: A Plea for Humanity; Showing the Demands of Christianity in Behalf of the Criminal and Perishing Classes. Cincinnati: G. W. Quinby, 1856
