Článek
Chathamské ostrovy — v jazyce Moriori Rēkohu, „mlžná země“ — leží 800 kilometrů východně od Nového Zélandu. Kolem roku 1500 se tam usadila skupina Maorů, která připlula z Aotearoa na kánoích. Izolace změnila všechno: klima bylo drsné, půda chudá, stromy nízké.
Z nutnosti se stali rybáři, sběrači a mírumilovnými lidmi. Jejich zbraně ztratily smysl. Boj znamenal smrt, zatímco spolupráce – přežití. V 17. století přijal jejich vůdce Nunuku-whenua zákon, který zakazoval zabíjet. Od té chvíle se ve sporech nebojovalo. Viníci museli prosit o odpuštění, ne prolévat krev.
Podle odhadů žilo na Rēkohu kolem roku 1800 asi 2000 Moriori rozesetých ve vesnicích podél pobřeží. Lovili ryby, tuleně, ptáky, vyráběli kánoe z kůry, vyřezávali posvátné postavy rakau momori do stromů kopi — vzpomínky na předky, kteří je měli chránit.
Nevěděli, že právě jejich víra v mír je promění v terč.
Válka připlouvá
V roce 1835 zuřily na Novém Zélandu tzv. Mušketové války — desetiletí kmenových konfliktů, které přinesly první střelné zbraně. Kmeny Ngāti Mutunga a Ngāti Tama z oblasti Taranaki utrpěly porážku a hledaly útočiště. Od evropských lovců tuleňů se dozvěděly o ostrovech na východě — o zemi, kde je dost ryb a žádní bojovníci.
19. listopadu 1835 vyplula loď Lord Rodney, pronajatá Evropanem Johnem Stewartem. Na palubě bylo 500 ozbrojených Maorů, včetně žen a dětí. Po týdnu dorazili k břehům Rēkohu. Krátce po přistání zabili několik tulenů, jejichž lov byl pro Moriori spojen s posvátnými rituály a přísnými pravidly. Tento čin proto považovali za znesvěcení.
O pár dní později připlula druhá loď, Cynthia, s dalšími bojovníky. Moriori se je pokusili přivítat jako hosty — nabídli jídlo, vodu a útočiště. Maorové to považovali za podřízenost.
Sněm v Te Awapatiki
Starší Moriori svolali velkou radu v místě Te Awapatiki. Zúčastnilo se jí asi 1000 lidí. Mladší muži volali po odporu – věděli, že Maorové jsou válečníci. Ale starší připomínali zákon Nunuku: nikdy nezabíjet, i kdyby to mělo stát život.
Rozhodnutí padlo: nebudou se bránit. Věřili, že Maory přesvědčí mír.
Tři dny poté se na pláži objevil první oddíl ozbrojených mužů. Začalo vraždění.
Tři týdny krve
V prosinci 1835 se Rēkohu změnilo v peklo.
Úsvity se barvily dýmem, moře zrudlo krví. Když se zvedla mlha, objevily se skupiny Maorů – ozbrojené mušketami, kyji, oštěpy a noži. Postupovali od vesnice k vesnici.
První útok zasáhl osadu Waitangi. Podle pozdější výpovědi přeživšího Rena Tamana se Maorové vylodili v noci, obklíčili chýše a zapálili je. Lidé vybíhali ven, zaslepení kouřem a byli ihned sraženi k zemi.
Ženy křičely, děti se schovávaly pod těly rodičů. Nikdo se nebránil — nesměli.
Další dny padly osady Kaingaroa, Hapupu a Te Whanga. Bojovníci Ngāti Tama si rozdělili pobřeží jako loviště. Zajatce shromažďovali, svazovali do řetězů z lián a nutili je sledovat, jak jejich druhy vraždí. Někteří byli ubiti na místě, jiní odvlečeni jako otroci.
Záznamy evropského námořníka Roberta MacLeana, který ostrov navštívil krátce po masakru, popisují, že Maorové „zabíjeli z radosti i ze zvyku“. Muži byli probodáváni, ženy znásilňovány, děti vhazovány do ohně.
Misionář William Thomas, jenž dorazil na ostrov o dekádu později, zaznamenal svědectví starého Moriori:
„Řekli nám, že si vezmou naši zemi a že my budeme jejich psi. Kdo odmítl, byl zabit. Viděl jsem, jak mého bratra rozřízli a jedli.“
Odhady hovoří o více než 1600 mrtvých během tří týdnů. Někteří badatelé tvrdí, že vraždění pokračovalo ještě měsíce — Maorové pořádali „čistky“ mezi těmi, kteří se skrývali v lesích nebo jeskyních.
Na jednom místě, v zátoce Owhenga, bylo později nalezeno více než dvě stě lebek, nahromaděných do hromady. Dřevěné kánoe sloužily jako hranice, na nichž pálili těla.
Zbylí Moriori se vzdali.
Zhruba 200 přeživších bylo rozděleno mezi jednotlivé kmenové rodiny jako otroci.
Museli nosit jména svých pánů, nesměli vlastnit majetek ani vstoupit do moře bez svolení.
Kdo byl přistižen při modlitbě nebo zpěvu posvátných písní, byl zbit nebo zabit.
Vesnice Te Awapatiki, kdysi centrum rady, se změnila v tržiště otroků. Děti Moriori tam byly nabízeny za evropské zboží – mušketu, zrcátko, kus látky.
Evropští lovci tuleňů a misionáři, kteří ostrov navštěvovali, byli zděšeni, ale nezasáhli. V dopisech z roku 1836 popisují, že „noví páni“ Chathamských ostrovů vládnou železem a hrůzou.
Do konce roku 1836 z původních 2000 Moriori zůstala sotva desetina.
Zánik, který se stal legendou
Po roce 1842 se Ngāti Mutunga a Ngāti Tama usadili trvale.
Z původního národa zůstalo asi 101 Moriori, z nichž většina zemřela do konce století.
Evropští kolonisté příběh převyprávěli jinak. V novozélandských učebnicích se začalo psát, že Moriori byli „před-maorským“ národem, který byl vyhuben, silnější rasou. Tento mýtus se stal základem rasistické teorie, že silnější má právo nahradit slabšího. Trvalo více než sto let, než historici ukázali pravdu.
Dnes žije na ostrovech Rēkohu a Pitt kolem 800 lidí, kteří se znovu označují za Moriori. Staví malé školy, vyučují jazyk, obnovují tradice rybolovu a každoročně pořádají vzpomínkový rituál Kopinga Marae – oslavu přežití.
Země, která mluví
Na pobřeží Chathamských ostrovů stojí staré stromy kopi s vyrytými tvářemi předků, zarostlé lišejníky.
V ruinách vesnic se nacházejí kosti, ulity, nástroje. Každý kámen, každá vyřezaná tvář nese tichou ozvěnu dávného příslibu: nikdy nezabíjet.
Historici považují zkázu Moriori za jeden z nejlépe zdokumentovaných případů genocidy původního obyvatelstva v Tichomoří.
Jejich příběh zůstává připomínkou, že i víra v mír může mít tragický konec — ale také, že žádná genocida, ať se odehrála jakkoli dávno, by neměla být zapomenuta.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. Museum of New Zealand Te Papa Tongarewa. Repatriation and return of karāpuna to Rēkohu [online]. [cit. 2025-10-19]. Dostupné z: https://tepapa.govt.nz/repatriation-and-return-karapuna-rekohu
2. Brett, A. Colonial genocide and the Moriori of New Zealand’s Chathams Islands [online]. Postcolonial Studies, 2015 [cit. 2025-10-19]. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/14623528.2015.1027073
3. Atlas Obscura. The sad story of the Moriori, who learned to live in peace — and paid the price [online]. 6. 3. 2018 [cit. 2025-10-19]. Dostupné z: https://www.atlasobscura.com/articles/moriori-people-genocide-history-chatham-islands
