Článek
Podpalubí Meermin bylo temné jako hrob. Vzduch pálil v plicích, ticho přerušovalo jen tlumené vzlykání dětí a šepot mužů, kteří se snažili udržet vědomí navzdory žízni. Mezi nimi seděla dívka, Malgašanka sotva dvacetiletá. Její jméno nikdo nezapsal - nebylo třeba pojmenovávat někoho, kdo měl být v Kapském Městě prodán jako zboží, pouhá věc.
Toho rána však dívka zvedla hlavu a začala tiše zpívat melodii ze své domoviny. Její hlas byl slabý, sotva slyšitelný, ale v temnotě měl sílu roznítit jiskru. Oči Malgašanů se otevřely, jeden po druhém získávali naději.
Na palubě si kapitán Muller stíral pot z čela a nedůvěřivě sledoval obchodníka VOC Johanna Gottfrieda Krauseho, který naléhal, aby byli zotročení vyvedeni nahoru. Umírali příliš rychle – což znamenalo ztrátu zisku. Krause proto porušil přísný zákaz společnosti: pustil lidi z řetězů, nechal je vyjít na světlo a tvrdil, že „rozproudění krve“ jim zachrání život.
Kapitán věděl, že je to nebezpečné. A udělal chybu, která změnila dějiny.
Oštěpy, které obrátily tok událostí
Posádka si ulehčila práci a dala zajatým Malgašanům na palubě k opravě assegaje – štíhlé oštěpy, které byly součástí nákladu a měly sloužit k výměnnému obchodu na pobřeží jižní Afriky. Šlo o desítky kusů, které byly uloženy ve skladišti a potřebovaly vyčistit od rzi a slaných usazenin, aby vypadaly jako zboží v dobrém stavu.
V tu chvíli tak nedali zotročeným lidem práci, ale jejich tradiční zbraně. A více než zbraně – dali jim příležitost.
Vzpoura nezačala křikem. Začala jediným pohledem. Dva Malgašané se na sebe podívali s pochopením, které nevyžaduje slova. V příští vteřině jeden z nich hodil assegaj, který se zarazil nejbližšímu strážnému do hrudi.
První muž zemřel okamžitě. Ani druhý strážce nedokázal použít mušketu – vržený oštěp ho zasáhl do ramene a pronikl až do plic. Malgašané útočili tiše, jako lovci.
Paluba vybuchla v chaos. Posádka byla zaskočená a neozbrojená, protože většina palných zbraní byla zamčena ve zbrojnici. Někteří padli hned, jiní uprchli do podpalubí. Meermin se během několika minut ocitla v rukou těch, kteří měli být bezejmenným nákladem.
Vzduch, který dosud páchl přijetím osudu, se najednou naplnil svobodou — prudkou, bolestnou, spalující.
Třístěžňový hoeker, typ holandské rybářské lodě, některé byly používány i pro obchod nebo přepravu otroků. Autor: Gerrit Groenewegen, 1789, (Public Domain)
Tři týdny mezi nebem a peklem
Vzít loď neznamenalo ovládnout oceán. Malgašani byli rybáři, lovci, řemeslníci - ale nikdo z nich neznal evropskou navigaci. Meermin se tak změnila v plovoucí arénu, kde obě skupiny žily vedle sebe jako dvě šelmy v jediné kleci.
První dny po vzpouře byly opojné. Malgašští muži drželi palubu, jejich ženy se staraly o děti, někteří dokonce tančili, když se vítr změnil tak, jak očekávali. Ale čím déle loď mířila na otevřené moře, tím více se radost měnila ve strach.
V noci se ze střechy kajuty ozývaly hádky mezi malgašskými vůdci. Jeden tvrdil, že domov leží na severu, druhý ukazoval na jihovýchod. Žádné hvězdy neznali tak jako Evropané - pro ně byla každá jasná tečka na nebi jen slzou bohů.
Posádka to pozorovala a čekala. Kapitán Muller měl plán.
Dny se táhly pomalu. Horko pálilo kůži, voda docházela. Malgašanky se snažily utišit děti, které plakaly, až se jejich hlasy měnily v šepot. Někteří z námořníků trpěli infekcemi, jiní už nedokázali vstát.
Hlad byl nejhorší. Způsobil, že se i stateční muži dívali na oceán s novou nadějí. Několik Malgašanů uvěřilo, že mořské proudy je donesou k jejich ostrovu. Skočili do vln. Někteří s úsměvem. Jiní beze slova. Moře se nad nimi zavřelo.
Kapitánova zrada: mapa svobody obrácená naruby
Kapitán Muller, uvězněný pod palubou, pochopil, že otevřená bitva je beznadějná. Ale loď - loď byla jeho zbraň. Slíbil Malgašanům, že je dovede zpět na Madagaskar. „K vašim vesnicím, k vašim dětem,“ šeptal. „Stačí, když mne budete poslouchat.“
A oni poslouchali. Neměli jinou možnost.
Muller však tajně stočil kurz ke Kapsku. Věděl, že když Meermin přivede na mělčiny, budou Malgašané zranitelní. Posádka mezitím psala tajné vzkazy - popisy vzpoury, prosby o pomoc - a házela je v lahvích do moře.
Překvapivě, několik rybářů u Struisbaai lahve opravdu našlo. Rozdělali ohně. Vysoké, jasné, vzkazující:
Jsme tady. Vezměte kurz sem.
Když Malgašani viděli plameny na pobřeží, jejich radost byla tak silná, že mnozí padli na kolena. „Jsme doma,“ šeptali. Objímali se, plakali, drželi děti v náručí.
Nikdo netušil, že jsou jen pár hodin od poslední zrady.
Ztroskotání a konec snu
Když Meermin narazila na mělčinu u Struisbaai, ozval se zvuk praskajícího dřeva. Trup praskl, paluba se naklonila, lidé padali, sudy se valily. Malgašani pochopili, že byli podvedeni - ale už bylo pozdě.
Z pobřeží se blížily ozbrojené oddíly - Burové a milice VOC. Přicházeli jako mlha, tichá, ale neúprosná.
Následovala krátká, prudká bitva. Malgašani bojovali o svobodu. Ale byli hladoví, vyčerpaní, zranění. Někteří se vrhli do vody, jiní bojovali do posledního dechu.
Ti, kteří přežili, byli spoutáni a odvedeni do Kapského Města. Tam byli prodáni.
Odkaz pohřbený v písku, ne v zapomnění
Příběh Meermin přežil díky deníkům, soudním záznamům a archeologickým výzkumům. Dnes o něm vyprávějí muzejní rekonstrukce i malgašská komunita v Jižní Africe. Ztroskotaná loď stále leží někde pod písky Struisbaai jako náhrobek pro ty, kteří chtěli být svobodní.
Je to příběh odvahy, která byla tak silná, že se pokusila zlomit okovy uprostřed oceánu. Příběh naděje, která byla zrazena.
Moře pohltilo loď, těla i křik.
Ale příběh Meermin se znovu vynořil na hladinu - jako připomínka, že i v nejtemnějších okamžicích dějin lidé dokázali postavit za svou svobodu, i když věděli, že je může stát život.
Seznam použitých zdrojů:
1. Iziko Museums of South Africa. The sea journey – Slavery in South Africa. Iziko Museums (online). [cit. 2025-12-01]. Dostupné z: https://slavery.iziko.org.za/theseajourney/
2. Alexander, Andrew. The Meermin (1766) and De Zon (1775). Kronos (PDF), 2007. [cit. 2025-12-01]. Dostupné z: https://scielo.org.za/pdf/kronos/v33n1/04.pdf
3. OpenUCT / University of Cape Town. The mutiny on the Meermin – A. Alexander (2003). OpenUCT repository (online). [cit. 2025-12-01]. Dostupné z: https://open.uct.ac.za/handle/11427/11794
4. van der Merwe, B. The taking of the slaver Meermin, 1766. New Contree, Vol. 71 (2014). [cit. 2025-12-01]. Dostupné z: https://newcontree.org.za/index.php/nc/article/view/197/197
