Článek
Bylo mu patnáct let. Jmenoval se Takeshi Nakamura a až do srpna 1945 nikdy neopustil svou vesnici nedaleko Harbinu. Vyrůstal mezi rýžovými políčky, v rodině chudých rolníků. Školu navštěvoval jen do dvanácti. Pak začal pracovat. Byl skromný, oddaný a věřil, že císař je bůh. Stejně jako většina jeho vrstevníků.
Když přišel rozkaz, že „každý schopný muž“ musí vstoupit do Kokumin Giyūtai – tzv. občanské dobrovolnické jednotky –, neměl na výběr. Odvedli ho s dalšími dvaceti chlapci. Vydali mu uniformu z pytloviny, bambusové kopí a slíbil, že za každého padlého dostane jeho matka lístek na rýži.
Žádný z nich se už nikdy nevrátil. Jeden z sovětských tankistů později vypověděl, že na jednom úseku „přejeli snad stovku Japonců, kteří na ně běželi s dřevěnými holemi jako posedlí“. Mezi nimi byl i Takeshi.
Mandžusko: předpeklí konečné porážky
Mandžusko bylo od roku 1931 pod japonskou kontrolou – jako loutkový stát Mandžukuo. Japonci jej považovali za korunní kolonii, zónu průmyslové výroby, zemědělství a vojenské síly. Ale na konci války už z něj zbyl jen stín. Když Sovětský svaz 8. srpna 1945 porušil pakt o neutralitě a zahájil ofenzivu, japonská obrana se zhroutila během hodin.
Sověti nasadili více než 1,5 milionu vojáků, přes 26 tisíc děl, 5 tisíc tanků a 3,7 tisíce letadel. Japonci měli zhruba 700 tisíc mužů, z nichž většina byla špatně vyzbrojena, s nízkou morálkou a nedostatkem paliva i munice. Mnohé jednotky byly jen na papíře.
Když generál Otozō Yamada pochopil, že regulérní armáda nestačí, povolal do zbraně civilisty: chlapce, starce, rolníky, studenty, někde dokonce ženy. Úkolem těchto „dobrovolníků“ bylo vytvořit zádržný pás před sovětským postupem – alespoň na několik dní.
Civilní obrana: záchranná brzda zoufalství
Oficiálně tyto jednotky nesly jméno Kokumin Giyūtai – národní dobrovolnické sbory. V praxi šlo o přes 100 tisíc lidí – z toho velké procento nezletilých. Jen minimum mělo vojenský výcvik, zbraní byl nedostatek. Často dostávali bambusová kopí, háky na tanky, zápalné láhve nebo improvizované granáty. Sověti je nevnímali jako vojáky – považovali je za šílené fanatiky.
Masakry byly nelítostné. V prvních pěti dnech ofenzivy padlo v Mandžusku podle odhadů více než 80 tisíc Japonců, z toho zhruba 20 až 30 tisíc civilních dobrovolníků. V některých regionech byly celé obranné brigády zlikvidovány během několika minut. Jeden sovětský důstojník o nich napsal:
„Byli jako stíny. Běhali kolem nás, křičeli, bodali do pancíře. Nestříleli jsme. Rozjížděli jsme je koly.“
Případ Gegenmiao: hrůza, kterou nikdo nezdokumentoval
Jednou z nejznámějších epizod, o níž se Japonci po válce snažili mlčet, byla katastrofa v Gegenmiao – oblasti, kde se před Rudou armádou ukrývaly tisíce civilistů, hlavně žen a dětí. Brigáda složená z nezletilých měla oblast bránit. Byli to děti. Děti s holí.
Sověti je rozdrtili během několika hodin. Pak začalo peklo: masové znásilňování, vraždy, vypalování domů s lidmi uvnitř. Záznamy jsou chudé, většina svědků mlčela po celý život. Zpravodaj japonské armády, který přežil, si do deníku napsal jedinou větu: „Císař opustil své děti.“
Po válce: paměť zapomenutých
Po kapitulaci Japonska 15. srpna 1945 se pozornost světa obrátila jinam. Hirošima, Nagasaki, tokijské procesy, okupace – to všechno překrylo události v Mandžusku. Japonci nemluvili o obraně civilisty, protože to odhalovalo cynismus jejich vedení. Vzývaný císař se stal symbolickou hlavou státu, ale nikdy nepřiznal odpovědnost.
Přeživší z brigád, pokud existovali, se vrátili jako neviditelní. Bez vyznamenání, bez uznání, beze jména. Památníky neexistují. Historické studie jsou ojedinělé.
Odhady se liší, ale podle některých japonských historiků mohlo v rámci těchto brigád padnout až 50 tisíc civilistů, z toho třetina nezletilých. Ti, kteří nepřišli o život v boji, často skončili v sovětských zajateckých táborech, kde je čekaly roky otrocké práce.
Příběh Takeshiho Nakamury a tisíců dalších, kteří byli obětováni na oltář umírající říše, je víc než zapomenutá epizoda války. Je to studený zrcadlový odraz toho, co se stane, když stát ztratí soudnost. Když se válka přestane vést mezi vojáky – a začne pohlcovat vlastní děti.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. MARSHALL, Andrew. What were the Volunteer Fighting Corps? Bootcamp Military Fitness Institute, 24. 5. 2023 [online]. Dostupné z: https://bootcampmilitaryfitnessinstitute.com/2023/05/24/what-were-the-volunteer-fighting-corps/ (cit. 15. 7. 2025).
2. OSPREY PUBLISHING. Soviet Tanks in Manchuria 1945: The Red Army’s ruthless last blitzkrieg of World War II. 2023 [online]. Dostupné z: https://www.ospreypublishing.com/us/osprey-blog/2023/soviet-tanks-in-manchuria-1945-the-red-army-s-ruthless-last-blitzkrieg-of-world-war-ii/ (cit. 15. 7. 2025).
3. PREFER, Nathan N. The Soviet Invasion of Manchuria led to Japan’s Greatest Defeat. Warfare History Network, Spring 2018 [online]. Dostupné z: https://warfarehistorynetwork.com/article/the-soviet-invasion-of-manchuria-led-to-japans-greatest-defeat/ (cit. 15. 7. 2025).
4. WIKIPEDIA. Gegenmiao massacre [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Gegenmiao_massacre (cit. 15. 7. 2025).
