Hlavní obsah
Věda a historie

Když hlad zabíjel lidskost: Kanibalismus v obleženém Leningradu

Foto: NPC/ChatGPT

Kanibalismus, obléhání Leningradu, druhá světová válka, hlad: Příběh přežití v městě bez naděje, kde se lidé stávali stíny a zoufalství měnilo domovy v místa nejtěžší volby.

Článek

Je leden 1942. Nad městem se snáší sníh, ale už dlouho není bílý – je šedý, špinavý, znečíštěný smogem a popelem. V jednom bytě na třetím patře staré leningradské činžovní vily sedí čtrnáctiletý chlapec jménem Alexej. Pod sebou má kabát, který dřív patřil jeho otci – teď už jen zapáchající hadr. Jeho matka právě svírá ruce nad prázdným hrncem. Celé dny nemluvila. Venku umírá svět, ale ona teď sleduje něco jiného. Její pohled se zarazil na dívce – na její mladší dceři, Aně. Oči se jí lesknou. Je to zoufalství nebo už něco jiného?

Alexej to ví. Cítí to. Smrt je blízko. A možná – ještě něco horšího.

Představte si, že jste uvězněni ve vlastním městě. Neexistuje cesta ven. Neexistuje cesta dovnitř. Nepřichází žádná pomoc, žádné zásoby, žádná zpráva, že se něco změní. Jen sníh, mráz a ticho. A v tom tichu zní nejhlasitěji prázdný žaludek.

Přesně to zažilo více než dva a půl milionu obyvatel Leningradu, když se 8. září 1941 uzavřel německý a finský prstenec kolem města. Plán byl jednoduchý: Leningrad nesmí být dobyt, ale vyhladověn. Zničen zevnitř. Pomalu, bolestně, bez slitování. A Hitler trval na tom, aby se město neevakuovalo – chtěl, aby smrt byla totální.

Začala blokáda, která trvala 872 dnů.

Zpočátku lidé doufali. Věřili, že se to zlomí. Že Rudá armáda prolomí obklíčení. Ale zima přišla dřív než vítězství. A s ní první oběti. Denní příděl chleba se v listopadu 1941 snížil na 125 gramů – pro dělníky i civilisty. Ale to nebyl chléb, jak ho známe. Byl to tmavý kus hmoty z mouky, pilin, sušené trávy a zbytků.

Lidé jedli tapety, protože obsahovaly škrob. Jedli zvířecí kůže, kožené boty, vazelínu. Jedli mrtvé kočky a krysy, ale brzy už nebylo co lovit. Tak začali jíst lidi.

První případy kanibalismu se objevily v prosinci 1941. Nešlo o náhlý výbuch šílenství – ale o pomalý, systematický rozpad lidskosti. NKVD každý případ evidovala. Matky, které zabily své děti. Sousedi, kteří zmizeli, a po nich zůstaly jen kostry. Lidé, kteří se živili masem z těl nalezených ve sněhu. A ti druzí – ti, kteří lovili lidi.

Vyšetřovací zprávy jsou dnes strašidelně věcné. Žena zadržena při pokusu prodat maso na trhu –lidské maso. Muž dopaden s pytlem masa a kostí, tvrdil, že je to pes. Forenzní rozbor ukázal, že jde o lidské stehenní kosti. Skupiny se začaly organizovat. Byly zaznamenány případy únosů a vražd jen kvůli masu. Tito lidé neměli jména. Byli temnou stranou přežití.

A přesto i ti, kdo kanibalismu podlehli, byli často běžní lidé. Zoufalí, zničení. Ne šílení – jen hladoví. Historikové dnes ukazují na to, že mnozí z nich jednali ve chvíli, kdy mozek doslova vypověděl poslušnost. Hlad totiž nemučí jen tělo – ničí osobnost. Ti, kdo přežili, popisovali stav, kdy se z lidí staly stíny. Nemluvili, nehýbali se, jen seděli a čekali.

Leningrad se však i přes toto peklo bránil. Pracovalo se. Hudba se hrála. Děti se učily. Lidé umírali, ale město dýchalo. V srpnu 1942 zazněla v obleženém městě Šostakovičova Sedmá symfonie. Tóny jejího finále byly přenášeny ampliony přes městské zdi – jako odpověď Němcům, že město ještě žije.

Symfonie se hrála, zatímco lidé jedli své mrtvé.

Alexejova matka nakonec nezabila svou dceru. Dívka zemřela sama, o několik dní později. A matka, podle zápisu v Alexejově deníku, si tehdy klekla na kolena. Držela její tělo. Hladová. Vyčerpaná. S očima plnými zoufalství. A přesto – ji pohřbila. V mělkém hrobu, do zmrzlé země. „Zůstala člověkem,“ napsal tehdy Alexej. „A tím mě zachránila.“

Leningrad byl po dvou a půl letech osvobozen. Přes milion lidí zemřelo, z toho většina hlady. Někteří zemřeli, aby jiní mohli žít. Jiní přežili tím, že se stali něčím jiným než lidmi.

Dnes jsou domy, v nichž se to všechno odehrálo, opravené, omítnuté, s novými okny. Ale podlahy v těch bytech možná stále šeptají. Příběhy o tom, co se stane, když je člověk odříznut od světa – a sám od sebe. Příběhy o tom, jak hluboko sahá temnota a jak vysoko může vystoupat odvaha.

Seznam použitých zdrojů:

INDEPENDENT. Historian uncovers diaries from Nazi siege of Leningrad documenting cannibalism during famine [online]. 16. 11. 2017 [cit. 8. 6. 2025]. Dostupné z: https://www.independent.co.uk/news/world/history/newly-discovered-diaries-reveal-cannibal-nazi-horror-a7796246.html

TAMPA BAY TIMES. Survivors recall atrocities born of Leningrad siege [online]. 27. 1. 1994 [cit. 8. 6. 2025]. Dostupné z: https://www.tampabay.com/archive/1994/01/27/survivors-recall-atrocities-born-of-leningrad-siege/

REDDIT. TIL during the 1942 blockade of Leningrad, … Those convicted of cannibalism were divided into two legal categories… [online]. 2019 [cit. 8. 6. 2025]. Dostupné z: https://www.reddit.com/r/todayilearned/comments/wa5t6a/til_during_the_1942_blockade_of_leningrad_where/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz