Článek
Na konci světa leží země, která byla stvořena pro trest. Tasmánie. Vězeňský ostrov zahalený mlhou a křikem ptáků, kde dešťový prales dusí světlo a naděje zde má krátkou životnost. V devatenáctém století měla jiný název: Van Diemenova země. Pro trestance z Irska a Anglie znamenala jediné – konec všeho.
Sem byl v roce 1820 deportován Alexander Pearce. Ir. Dělník. Hříšník s malým zločinem a velkým trestem. Ukradl koně – a za to byl poslán do pekla.
Macquarie Harbour – nejdrsnější vězeňská kolonie celé britské říše. Odtud se neutíká. Ne proto, že by to nebylo možné. Ale proto, že útěk znamenal něco horšího než bič: volnost v krajině, kde nelze přežít.
Osm mužů. Jeden nůž. A hlad, který přichází rychle
Září 1822. Lesy Van Diemenovy země pohlcují osm postav. Těla jsou hubená, vyčerpaná z galejí a kázeňských trestů. Myšlenky jim běží v rytmu úderů srdce – utéct, přežít. Každý z nich nese jiný příběh – jeden ukradl bochník chleba, druhý vrazil nůž do výčepního, třetí se narodil ve špatné čtvrti v Dublinu. Ale tady, v tomhle zatraceném pralese, jsou si rovni. Zločinci. Odsouzenci. Trosečníci na souši.
Mají u sebe jen jeden nůž. A falešnou jistotu, že pokud půjdou dost dlouho na východ, narazí na civilizaci. Na chleba, stín střechy. Možná dokonce milosrdenství.
Jenže les je jiného názoru.
První tři dny se živí tím, co najdou. Kořením kapradin, zelenou slizkou vodou, občas seberou mrtvou žábu nebo žvýkají kůru stromů. Noc je těžká, chladná, plná zvuků, které v lidech probouzejí pradávný strach. Šustění listí se mění v šepot. Prasknutí větve v přízrak. Každé ráno je chladnější. Každý další krok těžší.
Pátý den začíná první z nich kulhat. Má horečku, mluví z cesty, jeho oči bloudí mezi stromy jako oči zvířete hledajícího doupě. Nohy ho zrazují. Zůstává vzadu. Ostatní zpomalí. Ale ne ze soucitu. Spíš z neklidu.
Ten večer se kolem ohně moc nemluví. Jen plameny šeptají. V očích mužů už není únava – je tam ticho. Ne to obyčejné. Ticho rozhodování. Kdo první? Kdy? Jak?
A pak přijde noc.
Ráno se už muž neprobudí. Tělo je chladné, ale ne úplně. A maso? Měkké. Poddá se. Sůl nemají. Ale oheň ano.
První maso vždy chutná nejhůř. Tak to alespoň říkají ti, co to přežili. Ale i to nejhorší maso chutná líp než kapradí.
V ten den se mění všechno.
Muž, který druhý den upadne, se už neodvažuje požádat o pomoc. Jen se dívá, když se k němu ostatní pomalu přibližují. Z kapsy někdo vytáhne nůž. A pak už je zase večer. A oni mají co jíst.
Vrah? Oběť? Přítel? To jsou pojmy z jiného světa. Tady se mění pravidla.
Morálka padá jako první. Hned za ní vztahy. A pak i lidskost. Každý další den znamená další oslabení – nejen těl, ale i svědomí. Slabší mizí. Silnější přežívají. Je to jednoduchá rovnice, kterou diktuje hlad.
Pearce zatím jen sleduje. Mlčí. Učí se. Není silák. Ale má oči. Paměť. Přemýšlí, komu zůstaly silnější nohy. Kdo má ve tváři příliš masa. Kdo by se dal přes noc zvládnout, aniž by to stálo moc síly.
Pamatuje si. Všechny detaily. Kdo zemřel první. Kdo chutnal nejlíp.
A kdo, pravděpodobně, bude další.
Zůstali jenom dva. A jeden nůž
Dny plynuly. Těla mizela. Vzpomínky bledly. Hlad zůstával.
Každé další jídlo bylo slabší než to předchozí – nejen objemem, ale i kvalitou. Šlachy byly tuhé, krev řídká. Někteří umírali dřív, než do nich vůbec stačil proniknout nůž – zkolabovali v tichu, bez jediného výkřiku, jako kdyby se sami vzdali.
Zůstali jen dva.
Pearce – drobný Ir s očima, které si pamatovaly příliš mnoho – a Greenhill. Dřevorubec. O hlavu vyšší, o několik kil těžší. Svaly jako kořeny eukalyptu. Byl to muž zrozený pro přežití. Měl sílu, zkušenosti, odhodlání. Ale chyběla mu jedna věc – nedůvěra.
Putovali dál. Slova už byla zbytečná. Oba věděli, že všechno končí. Otázkou nebylo jestli, ale kdy.
A kdo.
Jednoho rána Greenhill vylezl na pahorek, aby se rozhlédl. V dálce nebylo nic – jen nekonečný prales, divoké kopce a bledé nebe, které nedávalo žádnou odpověď. Sestoupil zpět. Přisedl k ohni. Ruce si třel o sebe. Vyčerpaný. Ale pořád silný.
Pearce mlčel. Seděl naproti. Oči se nehýbaly.
Ten večer se Greenhillovi poprvé od útěku zavřely oči dřív než Pearcovi.
Byla to chyba.
Pearce neváhal. Věděl, že kdyby čekal, zítra by byl na řadě on. Udělal to tiše. Rychle. Prakticky. Ostří nože se zalesklo v záblesku ohně, tělo se zachvělo, ale nebránilo se.
Když bylo po všem, neseděl dlouho. Nespal. Pracoval. Řezal maso.
Zkušenosti předchozích dní mu ukázaly, které části těla vydrží déle. Které je třeba sníst hned, než hniloba masa překoná i hlad. Věděl, jak rozdělit zásobu, aby vydržel další den. Možná týden.
Zůstal sám.
Ne jako muž.
Jako poslední článek potravinového řetězce, který už dávno přestal být lidský.
Pohyboval se jako stín. Oči měl mrtvé, ale tělo pořád kráčelo. Měl maso. Teplo ohně. Instinkt. Nic jiného. Čas přestal být měřitelný.
Pátý týden.
Šestý.
Už nepočítal dny – počítal kroky mezi stromy. Kořeny, o které nezakopnout. Místa, kde hořel oheň a kde zůstaly kostry.
A pak jednoho dne přišlo světlo. Dům. Kouř z komína. Hlas.
Lidský hlas.
Pearce se zjevil u obydlí jako zjevení. Zablácený. Zarostlý. Hubený na kost. V očích neměl slzy, jen prázdno. V rukou nesl vak. A v tom vaku – kousky masa.
Přežil.
Začal mluvit. Tiše. Rozvážně. Všechno přiznal.
Lidi to ohromilo.
Ale nevěřili mu.
Kdo by taky věřil muži, který tvrdí, že snědl sedm dalších lidí a přitom nemá v očích výčitky?
Mapa prvního útěku
Příběh se opakuje
Rok poté.
Les už dávno ztichl. Pearce sedí v cele. Soudci mu nevěřili. Kněz se za něj modlí. A on mlčí. Už ví, že pravda není to, co chce svět slyšet. Ostatní ho litují. Mnozí se mu smějí. Někteří se ho bojí.
Pak přijde nový plán. Nový útěk.
A nový společník.
Thomas Cox. Mladý trestanec, dvacetiletý, s tváří chlapce a srdcem, které ještě věří v přátelství. V přežití. V dobro.
Cox má zásoby. Chléb, trochu sušeného masa, mapu, kompas. A víru. Hlavně víru.
Věří Pearcovi. Slepě. Bere ho jako zkušeného průvodce, muže, který přežil peklo a teď touží po návratu do světa lidí. Netuší, že ten muž, který s ním sdílí cestu, už není člověk. Je zrcadlem toho lesa, ze kterého kdysi vyšel. Není to monstrum s tesáky a drápy – je to horší. Je to člověk bez hranic. Bez svědomí. Bez výčitek.
Hlad už ho neděsí. Hlad je přítel. Nástroj. Chuť.
Putují dny a noci. Prales se nemění – pořád dusivý a bez slitování. Cox pomalu chápe, že cesta není tak snadná, jak si myslel. Že naděje se rozpadá stejně rychle jako poslední kus chleba v torně.
A Pearce? Pearce sleduje.
Nepospíchá. Čeká. Ne na správný okamžik – ale na nejsnazší.
Jednoho dne Cox zakopne. Zhroutí se. Vyčerpání? Možná. Ale možná to byla jen otázka času.
Pearce se ani nezarazí.
Udělá to v tichu. Bez váhání. Bez hněvu. Jeho ruce ví, co dělat. Stejně jako před rokem. Pohyb kudly je jistý. Hluboký. Čistý.
Žádné drama.
Žádné křiky.
Jen maso.
Opatrně otevře tělo. Pracuje rychle, soustředěně. Vybírá svaly, které zná nejlépe – stehna, lýtka, záda. Části, které vydrží. Zbytek nechá predátorům. Příroda si vezme, co zbude.
Pak si rozdělá oheň. Vůně pečeného masa se rozprostře mezi stromy jako dým z kadidla. Sedí tiše. Žvýká. Nepospíchá. Ukládá si zbytky do vaku – pečlivě zabalené, aby vydržely další den. A ten další.
Měl plán. Ale už ho nepotřebuje. Nejde dál.
A tak ho najdou.
Bez odporu. Bez útěku. Sedí u ohně. Krvavé ruce, mastná brada, oči prázdné. V klíně stehenní kost. V kapse – pečlivě odříznutý sval, zabalený v kůži.
Tentokrát nikdo nepochybuje.
Tentokrát není prostor pro pochybnosti, výmluvy, nevěřícné úsměvy.
Tentokrát ho soudí.
Ale i teď mlčí.
Protože co říct světu, který už neznáš?
Co říct lidem, když jsi přestal být jedním z nich?
Poslední soud
U soudu není rozčilený. Není zlomený. Je… klidný. Vysvětluje. Popisuje, jak se připravuje maso. Jak se chutě mění s věkem oběti. Jak je hlad mocnější než strach. Mocnější než přátelství.
Přiznává se beze studu. Neprosí o život. Jen poprosí o popravu.
19. července 1824 ho oběsí v Hobartu. Bez posledního jídla. Už ho měl. Před pár dny. Čerstvé lidské maso.
Alexander Pearce byl první kanibal koloniální Austrálie, kterého si dějiny zapamatovaly. Ale nebyl jediný.
Pearce se stal symbolem toho, co se stane, když člověku vezmete všechno. Když mu ponecháte jen hlad.
Použité zdroje:
1. Biography - Alexander Pearce - People Australia. Dostupné z: https://peopleaustralia.anu.edu.au/biography/pearce-alexander-31474
2. R. v. Pearce [1824] TASSupC 11 (21 June 1824) - AustLII. Dostupné z: https://www.austlii.edu.au/au/other/TASSupC/1824/11.html
3. Alexander Pearce: More than just a ‚cannibal convict‘ - Footyology. Dostupné z: https://footyology.com.au/alexander-pearce-more-than-just-a-cannibal-convict/
4. The gruesome story of Alexander Pearce the cannibal convict - NZ Herald. Dostupné z: https://www.nzherald.co.nz/world/we-ate-each-other-one-by-one-the-gruesome-story-of-alexander-pearce-the-cannibal-convict/IZ7HKYWQD6PM6X67MX5EOWYMQ4/
