Měl nahradit padák. Britský Rotachute překvapil i při zkouškách

Vítr narážel do kovové konstrukce zavěšené za letadlem a muž pevně svíral řídicí páku. Pod sebou měl několik stovek metrů prázdného prostoru. Nad hlavou se rychle otáčely dva dlouhé rotorové listy, které poháněl pouze proudící vzduch. Kdyby se někdo podíval z dálky, jen těžko by uvěřil, že právě tohle má být nový prostředek pro výsadkáře. Připomínalo to spíš nouzově svařenou konstrukci z trubek než vojenskou techniku, do níž britská armáda vkládala naděje.

Pak přišel okamžik, na který všichni čekali. Pilot Rotachute uvolnil vlečné lano a neobvyklý stroj se oddělil od letadla. Krátce ztratil několik metrů výšky, než přešel do ustáleného autorotačního letu. Rotor se dál otáčel vysokou rychlostí a vytvářel dostatek vztlaku, aby pilot mohl bezpečně pokračovat v řízeném sestupu. Jemnými pohyby řídicí páky upravoval směr letu a vybíral místo, kde dosedne.

Psal se rok 1942 a britští konstruktéři právě ověřovali jeden z nejneobvyklejších projektů druhé světové války. Stroj dostal jméno Hafner Rotachute a jeho úkol byl překvapivě prostý. Měl dopravit jednotlivé výsadkáře na zem s větší přesností, než umožňoval tehdejší padák.

Když vítr rozhodoval o životě

Na začátku války se výsadkové jednotky stávaly stále důležitější součástí moderních armád. Němci předvedli jejich sílu při útocích na Nizozemsko i Belgii a Britové velmi rychle pochopili, že se bez vlastních výsadkářů neobejdou. Nadšení však brzy vystřídala realita.

Jakmile voják vyskočil z letadla, přestával mít svůj osud ve vlastních rukou. Stačil silnější vítr a jednotka určená k obsazení mostu nebo důležité křižovatky byla rozptýlena na obrovské ploše. Místo okamžitého útoku následovalo hledání spolubojovníků a správného místa. Každá minuta zpoždění přitom dávala obráncům čas připravit se na odpor.

Britské ministerstvo letectví proto hledalo způsob, jak výsadkářům dopřát alespoň částečnou kontrolu nad poslední částí letu. Úkol připadl muži, který už řadu let tvrdil, že budoucnost nepatří jen letadlům s pevnými křídly.

Konstruktér, který věřil rotorům

Raoul Hafner pocházel z Rakouska a létající stroje ho fascinovaly od mládí. Zatímco většina leteckých konstruktérů zdokonalovala klasická letadla, on se soustředil na rotující nosné plochy. Věřil, že právě ony umožní vznik zcela nových typů letadel.

Ve třicátých letech odešel do Velké Británie, kde pokračoval ve svém výzkumu. Po vypuknutí války se dostal do nepříjemné situace. Jako občan země, která se ocitla na opačné straně fronty, byl krátce internován. Britské úřady si však brzy uvědomily, že zkušený letecký konstruktér představuje mnohem větší hodnotu v konstrukční kanceláři než za ostnatým drátem. Hafner se tak mohl vrátit ke své práci.

Právě tehdy přišel s velmi zajímavým návrhem. Tvrdil, že padák lze nahradit rotorem.

Na první pohled to znělo absurdně. Rotor si většina lidí spojovala s vrtulníkem a vrtulník bez motoru nedával smysl. Hafner ale vycházel z fyzikálního jevu známého jako autorotace. Proud vzduchu vznikající při klesání dokáže rotor roztočit natolik, že začne vytvářet vztlak. Čím rychleji se listy otáčejí, tím pomaleji stroj klesá. Pilot navíc získává možnost měnit směr letu, což bylo něco, o čem si výsadkáři s tehdejšími kruhovými padáky mohli nechat jen zdát.

Myšlenka byla natolik odvážná, že ji nebylo možné posoudit jen podle výpočtů. Bylo nutné ji vyzkoušet.

Dlouhá cesta k prvnímu letu

Vývoj nezačal stavbou skutečného stroje. Hafnerův tým nejprve vyráběl malé modely, které shazoval z letadel. První pokusy přinesly spíš zklamání. Některé modely se okamžitě převrátily, jiné se rozkývaly tak silně, že narazily do země dříve, než se rotor pořádně roztočil. Inženýři proto měnili tvar listů, jejich uchycení i polohu těžiště. Každá úprava znamenala další sérii zkoušek.

Po měsících práce se začaly dostavovat první povzbudivé výsledky. Modely klesaly klidněji a bylo zřejmé, že princip opravdu funguje. Teprve tehdy dostali konstruktéři svolení postavit pilotovaný prototyp.

Na první pohled nepůsobil nijak impozantně. Jednoduchý rám z ocelových trubek nesl jediné sedadlo, za ním se nacházela malá ocasní plocha a nad hlavou pilota se otáčel dvoulistý rotor o průměru 7,3 metrů. Chyběl motor i jakákoli ochrana pilota. Přesto právě tento nenápadný stroj představoval vyvrcholení několika let práce.

Než se ale mohl vznést za letadlem, čekala konstruktéry ještě jedna neobvyklá etapa zkoušek.

Auto jako neobvyklý pomocník

Nikdo nechtěl riskovat život zkušebního pilota při prvním pokusu. Místo letadla proto přišel ke slovu obyčejný automobil. Rotachute byl připevněn na dlouhé vlečné lano a vůz se rozjel po letištní ploše. Jak rychlost rostla, proudící vzduch začal roztáčet rotor. Nejdříve jen zvolna, pak stále rychleji, až se stroj lehce odlepil od země.

Pro kolemjdoucí to musel být zvláštní pohled. Za automobilem se několik metrů nad zemí vznášela konstrukce připomínající křížence zahradní židle a vrtulníku. Přesto právě tyto zkoušky poskytly konstruktérům množství cenných poznatků. Ověřili, jak se rotor chová při různých rychlostech, a jak se stroj chová při přistání.

Ne všechno probíhalo hladce. Několik prototypů se po dosednutí převrátilo, poškodily se listy rotoru i podvozek a konstruktéři se museli vracet k rýsovacím prknům. Každá nehoda však znamenala další zlepšení. Postupně se měnil tvar ocasních ploch a upravovalo uchycení rotorových listů. S každou další verzí byl Rotachute stabilnější a lépe ovladatelný.

Když byly pozemní zkoušky úspěšně dokončeny, nastal okamžik, kterého se mnozí obávali. Rotachute měl poprvé vzlétnout za letadlem.

Ve vzduchu překvapil i své tvůrce

Ke zkouškám byl vybrán osvědčený dvouplošník de Havilland Tiger Moth. Rotachute za ním visel na dlouhém vlečném laně podobně jako kluzák. Zpočátku letoun stoupal jen do malé výšky, aby bylo možné v případě potíží rychle přistát. Ukázalo se však, že obavy byly větší než skutečné problémy.

Po odpojení vlečného lana následoval krátký propad. Poté se rotor roztočil na pracovní otáčky a stroj přešel do klidného sestupu. Pilot mohl měnit směr letu a bezpečně dosednout na zem. Další zkoušky probíhaly z větších výšek a pokaždé potvrdily, že Hafnerův výpočet byl správný.

Rotachute nebyl jen technickou kuriozitou. Skutečně létal.

To ovšem neznamenalo, že by byl připraven pro bojové nasazení. Brzy se začaly objevovat nevýhody, které nebylo možné odstranit ani dalšími úpravami.

Především šlo o složitost celé operace. Každý Rotachute musel být vlečen za letadlem a teprve ve vhodném okamžiku odpojen. To prodlužovalo dobu letu nad nepřátelským územím a zvyšovalo riziko, že transportní letoun zasáhne protiletadlová palba. Armáda navíc musela přepravovat samostatný stroj pro každého výsadkáře, což znamenalo další nároky na logistiku.

Ve stejné době se přitom rychle zlepšovaly klasické padáky a do výzbroje přicházely velké transportní kluzáky, které dokázaly dopravit na bojiště celé družstvo vojáků i s výzbrojí. Ve srovnání s nimi působil Rotachute stále méně prakticky.

Projekt, který přišel ve špatnou dobu

Na první pohled by se mohlo zdát, že Rotachute skončil jako neúspěšný experiment. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Během zkoušek prokázal, že jeho myšlenka je správná. Pilot dokázal řídit směr letu a přistát mnohem přesněji než při běžném seskoku s padákem.

Projekt nezastavila technika, ale rychlý vývoj války. Spojenecké armády získávaly převahu a nové dopravní prostředky nabízely jednodušší řešení. Zavádět další typ výsadkového vybavení přestalo dávat smysl.

Přesto by bylo chybou považovat Rotachute za slepou uličku. Dokázal, že autorotace může bezpečně nést člověka i bez motoru a přispěl k dalšímu vývoji rotorových letadel.

Dnes bývá Hafner Rotachute připomínán jen okrajově, přestože patří k nejzajímavějším experimentům druhé světové války. V době, kdy konstruktéři zdokonalovali padáky, vznikl stroj, který se vydal úplně jiným směrem. Podivná konstrukce a rotor nad hlavou působí na fotografiích jako rekvizita z dobrodružného filmu než jako seriózní vojenský projekt.

Jenže tento podivný stroj skutečně létal. A to velmi dobře.

Některé nápady změnily svět. Jiné skončily v muzeích. Hafner Rotachute zůstává někde mezi nimi jako důkaz, že i zdánlivě bláznivý nápad může fungovat lépe, než by kdokoli čekal.

Seznam použitých zdrojů:

1. WIKIPEDIA. Hafner Rotachute [online]. Wikimedia Foundation, poslední aktualizace neuvedena [cit. 2026-07-13]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Hafner_Rotachute

2. WIKIPEDIA. Raoul Hafner [online]. Wikimedia Foundation, poslední aktualizace neuvedena [cit. 2026-07-13]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Raoul_Hafner

3. ROYAL AIR FORCE. Helicopters in the Royal Air Force 1950–1960 [online]. Royal Air Force [cit. 2026-07-13]. Dostupné z: https://www.raf.mod.uk/what-we-do/our-history/air-historical-branch/regional-studies-post-coldwar-narratives/helicopters-in-the-royal-air-force-1950-1960/

4. WIKIPEDIA. Hafner Rotabuggy [online]. Wikimedia Foundation, poslední aktualizace neuvedena [cit. 2026-07-13]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Hafner_Rotabuggy