Článek
Malá Mary žila se svou rodinou na farmě v Idahu. Bylo jí šest let. Každé ráno si sama nalila mléko do skleničky, usadila se ke stolu a hrdě vypila svou porci zdraví – tak jí to říkala maminka. Její tatínek byl veterán z války, silný, hrdý muž. Na jejich dvorku se pásly tři krávy, které krmili čerstvě posečenou trávou. Nikdo z nich netušil, že když v Nevadě před dvěma týdny explodovala další atomová bomba, obloha nad nimi se změnila. A jód 131 – neviditelný, bez chuti, bez zápachu – si našel cestu do trávy. A z ní do mléka. A z mléka do Mary.
O dva roky později měla Mary viditelně zvětšený krk. Lékař rodině řekl, že se jedná o „dětskou štítnou žlázu, která někdy prostě roste“. V osmi letech podstoupila první operaci. V devíti už nemluvila a nemohla polykat. Zemřela v zimě roku 1961. Její smrt byla zapsána jako „rakovina štítné žlázy – komplikace“.
Takových dětí byly tisíce. A jejich rodiče se nikdy nedozvěděli proč. Alespoň ne tehdy.
Padesátá léta byla érou optimistického pokroku, ale i hlubokého strachu. Nad světem se klene železná opona a za ní dvě mocnosti testují, co jejich zbraně dokážou. Spojené státy provedly přes sto devadesát atmosférických jaderných testů jen v poušti Nevada. Sovětský svaz odpověděl vlastními testy v Kazachstánu a na Nové zemi (souostroví v Severním ledovém oceánu). A pokaždé, když se jaderná hřibová oblaka zvedla k obloze, nešlo jen o vojenskou demonstraci. Byla to tichá genocida bez výstřelu.
Radioaktivní jód 131 je jedním z nejzáludnějších produktů těchto výbuchů. Navzdory svému krátkému poločasu rozpadu – pouhých osm dní – má tragicky dlouhý dopad na lidské tělo, zvláště to dětské. Šíří se atmosférou, padá zpět na zem s deštěm, pokrývá pastviny a vsakuje se do každodenního života. Do mléka, másla, sýra. Ale především do štítné žlázy, orgánu, který je u dětí mimořádně citlivý.
Krávy to nevěděly. Děti také ne. A vlády mlčely.
V utajovaných studiích se už v 50. letech vědělo, že děti, které pily čerstvé mléko z místní produkce, absorbovaly vyšší dávky záření než mnozí vojáci přímo na testovacích polygonech. Ale přiznat to? To by znamenalo připustit, že ve jménu národní bezpečnosti byly obětovány nevinné životy.
A tak zatímco se na zasedáních Pentagonu řešila strategie „vzájemně zaručeného zničení“, v americkém venkově rostly rakoviny v hrdlech nic netušících dětí.
Mary nebyla jediná, jejíž jméno dnes známe jen z archivních hlášení a lékařských záznamů. V Utahu, Montaně, Jižní Dakotě a dalších státech amerického vnitrozemí se během 60. a 70. let objevila „tichá epidemie“ – výrazný nárůst případů rakoviny štítné žlázy u dětí i mladých dospělých. Lidé žili v domnění, že jsou daleko od války, na klidném venkově. Netušili, že právě jejich geografická poloha je činí neviditelnými oběťmi – vítr vanoucí z jaderného polygonu v Nevadě z nich udělal cíle bez terčů. Někteří rodiče, když po letech objevili informace o jódu 131, vytahovali staré snímky svých dětí a sžíral je hněv. „Mysleli jsme, že to byla genetika. Ale naše geny nebyly tak zlé. Bylo to jejich mlčení,“ řekla po letech matka dnes již mrtvého chlapce v dokumentu PBS.
Zvláště kruté bylo, že děti, které přežily první vlnu onemocnění, často žily s doživotními následky. Zvětšené štítné žlázy, hormonální poruchy, komplikace v dospělosti a psychické trauma, které se přenášelo dál. Mnohé z nich podstoupily radiační terapii či chirurgické odstranění štítné žlázy – a přesto nikdy nedostaly oficiální potvrzení, že jejich nemoc má původ v jaderných testech. Spojené státy sice postupně zavedly programy odškodnění a zdravotní podpory, ale až desítky let po tom, co bylo potřeba. A v Sovětském svazu? Tam se o odškodnění nikdy otevřeně nemluvilo. V archivech zůstaly složky s poznámkami o „lokalizovaných problémech“ a „dočasném zhoršení zdravotního stavu obyvatelstva“. Ve skutečnosti šlo o systematickou devastaci celých komunit.
Až v roce 1997, více než 30 let po nejintenzivnějších testech, vyšla na veřejnost zpráva amerického Národního onkologického institutu. Uváděla, že více než 160 milionů Američanů bylo vystaveno jódu 131, včetně dětí, které ho do sebe dostávaly s každým lokem mléka. Až 75 000 případů rakoviny štítné žlázy mohlo být přímým důsledkem těchto testů.
Ale pro Mary a další tisíce dětí byla tato pravda jen opožděným epitafem.
Dnes se o jódu 131 mluví tiše – jako o přízraku z dob, kdy se věda utrhla ze řetězu. Je to připomínka, že skutečná cena za pokrok se často platí v těch nejmenších životech. Že sklenice mléka může být kalichem jedu. A že mlčení – to nejnebezpečnější ticho ze všech – může trvat celou generaci.
Seznam použitých zdrojů:
1. CENTERS FOR DISEASE CONTROL AND PREVENTION. Iodine-131 | Radiation Emergencies [online]. Atlanta: CDC, 2022 [cit. 2025-06-01]. Dostupné z: https://www.cdc.gov/radiation-emergencies/hcp/isotopes/iodine-131.html
2. MAUGH II, Thomas H. Fallout Study Predicts Higher Cancer Incidence. Los Angeles Times [online]. 2. srpna 1997 [cit. 2025-06-01]. Dostupné z: https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1997-aug-02-mn-18703-story.html
3. NATIONAL CANCER INSTITUTE. I-131 Radiation Exposure from Fallout [online]. Bethesda: National Cancer Institute, 2020 [cit. 2025-06-01]. Dostupné z: https://www.cancer.gov/about-cancer/causes-prevention/risk/radiation/i-131
4. NATIONAL RESEARCH COUNCIL. Exposure of the American People to Iodine-131 from Nevada Nuclear-Bomb Tests: Review of the National Cancer Institute Report and Public Health Implications [online]. Washington, D.C.: National Academies Press, 1999 [cit. 2025-06-01]. Dostupné z: https://nap.nationalacademies.org/read/6283/chapter/2
