Kressenbrunn 1260: Zapomenutá bitva mezi Čechami a Uherskem

Je 12. července 1260 a nad rovinou u Moravy panuje letní vedro. Od rána se krajinou přesouvají tisíce mužů a koní. Na jednom místě se shromažďují české, moravské, rakouské a německé oddíly, na druhé straně se připravuje obrovské vojsko uherského krále Bély IV. Jeho armáda je pestrou směsí různých národů. Vedle těžce ozbrojených jezdců jsou zde také Kumáni, jejichž lehká jízda dokáže zasypat protivníka šípy a rychle zmizet z dosahu jeho zbraní. Mezi oběma armádami teče Morava a právě ona se během několika hodin může změnit z obyčejné řeky v rozhodující zbraň.

Na jedné straně stojí Přemysl Otakar II., český král, kterému je kolem třiceti let a který už nyní patří k nejmocnějším panovníkům střední Evropy. Vládne Čechám a Moravě, získal Rakousy a nyní chce definitivně ovládnout Štýrsko. Na druhé straně stojí Béla IV., uherský král, který rozhodně nemá v úmyslu sledovat, jak se česká moc přibližuje k jeho hranicím. Pro oba muže je v sázce mnohem víc než jedna země. Kdo dnes ustoupí, tomu se začne rozpadat jeho mocenský plán.

Přemysl přitom ví, že před sebou nemá snadného soupeře. Uherské vojsko je početné a jeho součástí jsou jednotky, které dokážou otevřený terén využít lépe než těžká rytířská jízda. Přímý útok proti celé připravené armádě by mohl být riskantní. Český král proto nepotřebuje jen větší sílu. Potřebuje příležitost.

Král, který už jednou přišel téměř o celé království

Béla IV. nebyl panovníkem, který by se války bál. Život ho naučil, že král může během několika měsíců přijít téměř o všechno. V roce 1241 vpadli do Uherska Mongolové a Béla se jejich postup pokusil zastavit. Jeho armáda však byla poražena v katastrofální bitvě u Mohi. Mongolové poté zpustošili rozsáhlé části království a Béla musel uprchnout. Jeho cesta vedla přes Rakousko až k Jaderskému moři, zatímco v jeho zemi umírali lidé.

Když se Mongolové nakonec stáhli, Béla se nevrátil do stejné země, jakou opouštěl. Uhersko bylo hluboce poničené a jeho panovník pochopil, že přežití království nebude záviset pouze na odvaze jeho vojska. Začal proto rozsáhlou obnovu. Podporoval osidlování zpustošených oblastí, zval nové obyvatele, rozvíjel města a především podporoval stavbu kamenných hradů. Země měla získat síť opevnění, která dokážou odolat prvnímu úderu a poskytnou panovníkovi čas na shromáždění armády.

Právě proto bývá Béla IV. označován za druhého zakladatele Uherska.

Nyní však před ním stál jiný druh nebezpečí. Přemysl Otakar nebyl kočovný nájezdník, který by přišel Uhersko vyplenit a zase zmizel. Byl evropským panovníkem s početným vojskem a ambicemi, které sahaly daleko za hranice Čech. Pokud získá Štýrsko, česká moc se výrazně přiblíží k Uhersku a Béla bude muset počítat s novým soupeřem, jehož moc může během několika let vyrůst do rozměrů, které budou pro Uhry představovat vážnou hrozbu.

Válka o dědictví Babenberků

Kořeny konfliktu sahají do roku 1246, kdy v bitvě na Litavě padl rakouský vévoda Fridrich II. Bojovný. Zemřel bez mužského dědice a jeho smrtí vymřela mužská linie Babenberků, která v Rakousku vládla po několik generací.

Následoval zápas o jedno z nejcennějších území střední Evropy. Rakousy a sousední Štýrsko nebyly jen bohatými zeměmi s významnými městy. Vedly přes ně důležité obchodní cesty a jejich poloha mezi Čechami, Uherskem a říšskými zeměmi z nich dělala území mimořádného strategického významu.

Přemysl Otakar se do zápasu zapojil rychle. Roku 1251 se stal rakouským vévodou a svůj nárok posílil sňatkem s Markétou Babenberskou, sestrou posledního rakouského vévody. Získal tím přímé spojení s rodem, jehož dědictví bylo předmětem celého sporu. Zároveň však vstoupil do prostoru, který Béla IV. považoval za oblast vlastního mocenského zájmu.

Roku 1254 se oba panovníci pokusili konflikt vyřešit dohodou. Štýrsko bylo rozděleno mezi Přemysla a Bélu a na čas se zdálo, že soupeření obou králů dostalo politické řešení.

Jenže Štýrsko nebylo zemí, kterou bylo možné jednoduše rozdělit na dvě poloviny a tím ukončit všechny problémy.

Místní šlechta měla vlastní zájmy a část štýrských velmožů nebyla spokojena s uherskou správou. Jakmile se objevila možnost změnit poměry, začala se část šlechty znovu obracet k Přemyslovi. Roku 1258 vypuklo povstání a český král zasáhl. Jeho vojsko vstoupilo do Štýrska a pokusilo se obnovit jeho vliv.

Béla IV. reagoval.

V následujících letech se konflikt znovu rozhořel a roku 1259 se štýrská šlechta opět obrátila k Přemyslovi. Ten vyslal další vojsko. Tentokrát už bylo jasné, že diplomatické dohody nedokážou spor vyřešit.

Béla začal shromažďovat spojence.

Vojsko z mnoha zemí

Béla IV. dokázal během své vlády vytvořit rozsáhlou síť spojeneckých vztahů. Po jeho boku se objevili mimo jiné jeho syn Štěpán, haličský kníže Daniel Romanovič a další spojenci. Uherské vojsko tak představovalo pestrou směs různých vojenských skupin.

Mezi nimi byli také Kumáni.

Jejich způsob boje byl založen na rychlosti a pohyblivosti. Lehce vyzbrojení jezdci mohli zasypávat nepřítele střelami a ustupovat dříve, než se proti nim stačila rozvinout těžká jízda. Na otevřeném prostoru mohli protivníka vyčerpávat a nutit ho k neustálým reakcím.

Pro Přemyslovy rytíře představovali nepřítele, kterého nebylo snadné donutit k přímému střetu.

Český král proto potřeboval zabránit tomu, aby Béla mohl svou armádu plně rozvinout. Pokud by se celé uherské vojsko seřadilo na otevřené ploše, čekal by ho mimořádně tvrdý boj. Přemysl však měl před sebou ještě jednu možnost.

Řeku.

Morava mezi dvěma armádami

Obě armády se dostaly do prostoru dnešního Groißenbrunnu. Morava oddělovala protivníky a její význam si oba velitelé dobře uvědomovali. Přechod velkého vojska přes řeku nebyl jednoduchou záležitostí. Jednotlivé oddíly nemohly překonat vodní tok najednou. Předvoj už mohl být na druhém břehu, zatímco další části armády ještě čekaly.

A právě v takovém okamžiku byla armáda nejzranitelnější.

Přemysl se proto rozhodl ustoupit.

Na první pohled to mohlo vypadat jako známka slabosti. Uherská armáda byla početná a český král se před ní stahoval. Béla mohl získat dojem, že protivník nechce riskovat přímý střet.

Jenže přesně to Přemysl potřeboval.

Chtěl, aby Uhři překročili Moravu. Chtěl, aby část jejich vojska přešla na jeho stranu řeky, zatímco hlavní část zůstane za ní. Vytvořil by tak situaci, kdy proti sobě nestojí dvě celé armády, ale pouze část uherského vojska proti jeho soustředěným silám.

Byl to riskantní plán.

Kdyby Béla dokázal dostat přes řeku celé vojsko dostatečně rychle, Přemysl by ztratil výhodu. Kdyby zaútočil příliš brzy, mohl se dostat do boje s jednotkami, které by se ještě dokázaly stáhnout zpět. Český král proto nemohl jednat ani příliš rychle, ani příliš pozdě.

Musel čekat.

Štěpánův útok

Uherský předvoj vedl Štěpán, syn Bély IV. Jeho jednotky překročily Moravu. A potom Štěpán uviděl ustupujícího protivníka.

Pro něj to byla příležitost.

České oddíly ustupovaly a uherský předvoj mohl získat dojem, že Přemyslova armáda nechce přijmout boj. Štěpán se proto rozhodl zaútočit.

To, co vypadalo jako pronásledování ustupujícího nepřítele, však mohlo Přemyslovi hrát přímo do rukou. České jednotky se obrátily.

Ústup skončil.

Z jednotek, které ještě před chvílí ustupovali před Uhry, se během okamžiku stal protiútok. Štěpánův předvoj se ocitl před nepřítelem, zatímco značná část hlavní uherské armády byla stále na druhé straně Moravy.

A právě v tomto okamžiku se změnil poměr sil. Přemysl nemusel bojovat proti celé uherské armádě.

Mohl udeřit na její část.

Střet na břehu Moravy

Na bojišti se rozpoutal prudký boj. Česká a rakouská těžká jízda se vrhla proti uherským jednotkám a na krátkou vzdálenost se výhoda rychlé lehké jízdy začínala ztrácet.

Kopí narážela do štítů a zbrojí a jednotlivé oddíly se pokoušely udržet soudržnost. Za první linií se další muži snažili dostat do boje, zatímco jiní hledali prostor, kudy by mohli ustoupit.

Uherské jednotky se ocitly v boji dříve, než se mohla přes Moravu dostat hlavní část vojska. Přemysl tak mohl soustředit své síly proti oddílům, které neměly za zády celý zbytek armády.

Štěpán byl během boje zraněn. A v okamžiku, kdy byl uherský velitel nucen ustoupit, začala ztrácet soudržnost i část jeho vojska.

To byl okamžik, na který Přemysl čekal.

Řeka se mění v past

Uherské jednotky se začaly stahovat zpět k Moravě. Jenže za nimi byla řeka.

Na druhém břehu stále čekaly další části uherské armády. Přechody nebyly široké a ustupující muži se nemohli jednoduše rozptýlit. Ti, kteří se chtěli vrátit, se museli dostat k místům, kde bylo možné řeku překonat.

Ještě před několika hodinami byla Morava překážkou, kterou chtěli Uhři překonat. Nyní jim stála v cestě.

Přemyslovi vojáci pokračovali v útoku a tlačili protivníka směrem k řece. Uherské jednotky se snažily udržet pořádek, ale tlak sílil. Vojáci hledali brody a přechody, jednotlivé skupiny se mísily a původní sestavy se začínaly rozpadat.

V takové chvíli je rozdíl mezi spořádaným ústupem a útěkem velmi malý.

Ti, kteří se dostali až k řece, se snažili dostat na druhou stranu. Někteří muži se pokoušeli překonat vodu plaváním. Jiní hledali bezpečný přechod. Další se snažili probít zpět na místa, kde se stále pohybovali jejich vlastní vojáci. A za nimi tlačila Přemyslova armáda.

Přemyslův plán se naplnil.

Uherská početní převaha byla v rozhodujícím okamžiku bezvýznamná, protože velká část vojska nemohla zasáhnout do boje. Část armády bojovala, část se snažila přejít řeku a část se pokoušela dostat na druhý břeh, kde by vůbec mohla pomoci.

Jedna armáda byla rozdělená. Druhá mohla udeřit soustředěně.

Přesné ztráty dnes neznáme. Dobové kroniky uvádějí vysoká čísla, která mohou být nadsazená. Jisté však je, že uherské vojsko utrpělo těžkou porážku a jeho pokus získat Štýrsko silou selhal.

Béla IV. ustupuje

Béla IV. nyní čelil realitě. Jeho syn byl zraněn a jeho vojsko utrpělo těžkou porážku. Pokračování války by mohlo znamenat další ztráty bez jistoty, že se Uhersku podaří situaci zvrátit.

Béla ustoupil.

Přemysl mezitím získal přesně to, kvůli čemu do války vstoupil. Jeho kontrola nad Štýrskem byla posílena a uherský král už neměl dostatečnou vojenskou pozici, aby ji mohl zpochybnit.

Dne 31. března 1261 byla ve Vídni uzavřena mírová dohoda. Přemysl Otakar II. si udržel Štýrsko a Béla IV. se svého nároku vzdal.

Válka, která začala jako spor o dědictví Babenberků a kontrolu nad jednou alpskou zemí, tak skončila zásadní změnou mocenských poměrů.

A potom přišlo smíření, které by ještě několik měsíců předtím působilo neuvěřitelně.

Z nepřátel se stali příbuzní

Přemysl Otakar II. se v říjnu roku 1261 oženil s Kunhutou Uherskou, vnučkou Bély IV. Sňatek měl potvrdit nové vztahy mezi oběma dynastiemi a ukázal jeden z charakteristických rysů středověké politiky.

Válka skončila. Územní spor byl vyřešen.

A nepřátelé se stali příbuznými.

Pro Přemysla však Kressenbrunn znamenal mnohem víc než pouze získání Štýrska. Jeho moc nyní zahrnovala Čechy, Moravu, Rakousy a Štýrsko. Český král se stal jedním z nejvýznamnějších panovníků své doby a jeho ambice se začaly rozšiřovat ještě dál.

V následujících letech získal Korutany a Kraňsko a jeho mocenský prostor se přiblížil Jaderskému moři.

Z českého krále se stal vládce rozsáhlého středoevropského mocenského bloku.

Král železný a zlatý

Přemysl Otakar II. dnes patří mezi nejznámější české středověké panovníky. Jeho skutečný význam však někdy zastírá dramatický konec jeho života. Roku 1278 padl v bitvě na Moravském poli proti Rudolfu Habsburskému a právě tato porážka se do českého povědomí zapsala výrazněji než mnohá jeho předchozí vítězství.

Kressenbrunn však ukazuje jiného Přemysla.

Ne panovníka, který čeká na svůj tragický konec, ale mladého krále na vrcholu vojenské moci. Panovníka, který dokázal spojit politické ambice s vojenskou strategií a který pochopil, že početnější armádu není vždy nutné porazit větší silou.

Někdy stačí donutit ji, aby se rozdělila. V roce 1260 se mu to podařilo.

Na jedné straně řeky stál Béla IV., král, který přežil mongolskou invazi a znovu vybudoval své království. Na druhé Přemysl Otakar II., mladý český panovník, jehož moc právě začínala sahat od českých zemí až k Alpám a později k Jaderskému moři.

A mezi nimi tekla Morava.

Seznam použitých zdrojů:

1. E-STŘEDOVĚK.CZ. Bitva u Kressenbrunnu [online]. e-Středověk.cz [cit. 2026-08-07]. https://www.e-stredovek.cz/post/bitva-u-kressenbrunnu/

2. PALKÓ, Jakub. Annales Sancrucenses I–II as a Source for the Medieval History of the Kingdom of Hungary [online]. Historia Nova, 2021 [cit. 2026-08-07]. https://www.researchgate.net/publication/360928329_Annales_Sancrucenses_I_-II_ako_pramen_k_stredovekym_dejinam_Uhorska_Annales_Sancrucenses_I_-_II_as_a_Source_for_the_Medieval_History_of_the_Kingdom_of_Hungary

3. PALKÓ, Jakub. The conflict over the throne of the Archbishop of Salzburg as part of the war over the Babenberg heritage: from the election of Philip of Spanheim to the battle of Kressenbrunn [online]. 2022 [cit. 2026-08-07]. https://www.researchgate.net/publication/360928089_Konflikt_o_salzbursky_arcibiskupsky_stolec_ako_sucast_vojny_o_babenberske_dedicstvo_Od_zvolenia_Filipa_Sponheimskeho_do_bitky_pri_Kressenbrunne

4. NOVINY KRAJE. Bitva u Kressenbrunnu, která se odehrála roku 1260, znamenala rozhodné vítězství Přemysla Otakara II. nad početně silnějším uherským vojskem [online]. Novinykraje.cz, 24. 11. 2023 [cit. 2026-08-07]. https://www.novinykraje.cz/vysocina/2023/11/24/bitva-u-kressenbrunnu-ktera-se-odehrala-roku-1260-znamenala-rozhodne-vitezstvi-premysla-otakara-ii-nad-pocetne-silnejsim-uherskym-vojskem/

5. WIKIPEDIA. Battle of Kressenbrunn [online]. Wikipedia: The Free Encyclopedia [cit. 2026-08-07]. https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Kressenbrunn

6. YOUTUBE. Bitva u Kressenbrunnu [video online]. YouTube [cit. 2026-08-07]. https://www.youtube.com/watch?v=5WT0D_E_1z4