Nejdelší obléhání v dějinách, na které se zapomnělo: Candia (1648–1669)

Na první pohled byla noc klidná, ale klid na Krétě býval jen maskou pro to, co se skrývalo v temnotě. Zemi, která byla kdysi chloubou benátského námořního impéria, teď rozrývaly zákopy, podzemní tunely a krátery po stovkách tisíc dělostřeleckých výstřelů. Ve vlhkém zimním větru byl cítit prach z ruin a něco kovového – pach, který se vznáší tam, kde se po desetiletí prolévá krev. Město Candia, dnešní Heraklion, žilo ve stínu osmanských vlajek už tak dlouho, že i staří lidé zapomněli, kdy přesně to začalo.

V jejich vzpomínkách se roky slévaly do jediného, nikdy nekončícího obléhání. Vzpomínali jen na výbuchy, na praskání dřeva pod dopadajícími dělovými koulemi a na zvláštní ticho, které přicházelo po každém náporu. Byli uvnitř pevnosti, která umírala už dvě desetiletí, a přesto žila dál.

Začátek nejdelšího obléhání v dějinách

Obléhání Candie nezačalo jako velká epopej, ale jako jedna epizoda v dlouhé válce mezi Benátskou republikou a Osmanskou říší. Roku 1648 zahájila osmanská armáda blokádu města, přičemž vnější provincie Kréty padaly do jejich rukou jedna za druhou. Candia zůstala poslední benátskou baštou – městem, které se odmítlo vzdát.

Osmanská říše poslala na Krétu síly, které během let kolísaly, ale ve vrcholné fázi obléhání přesahovaly 60 000 až 70 000 mužů, včetně elitních janičářských jednotek a těžkého dělostřelectva. Naproti tomu benátská posádka měla jen zlomek této síly: v prvních letech okolo 3 600 až 4 000 obránců, později posílených francouzskými, papežskými a maltézskými kontingenty. Nejpočetnější posily přišly v první polovině 60. let, kdy Francie vyslala více než 6 000 vojáků pod vedením vévody de Beaufort – jehož smrt v roce 1664 při útoku na bastion Panigra byla jednou z nejbolestivějších ran celého obléhání.

Podle dobových kronik padlo během 21 let obléhání až 30 000 osmanských vojáků a přibližně 9 000 obránců, nepočítaje civilní oběti, jejichž počet se nikdy nepodařilo odhadnout. Někteří kronikáři mluví dokonce o 100 000 zraněných na obou stranách, protože útoky, minování a exploze byly na denním pořádku.

Město pod zemí: válka tunelů

Candia byla jedním z nejlépe budovaných opevnění své doby. Benátští inženýři v předchozích stoletích přetvořili město na hvězdicovou pevnost s mohutnými bastiony, širokými příkopy a složitými liniemi obrany. Ale právě tato síla dala Osmanům do ruky nový plán: válku pod zemí.

Desítky a desítky tunelů se táhly pod hradbami Candie. Osmanští sapéři v nich umisťovali sudy se střelným prachem, zatímco benátští ženisté kopali proti nim, poslouchali kroky a pokládali vlastní výbušniny. Výsledkem byly exploze, které dokázaly během několika vteřin rozmetat celou část opevnění – a pohřbít jednotky obou stran.

Jeden z obránců si do deníku napsal:

„Nejděsivější nebyly výstřely, ale zvuk lopat pod našima nohama. Nikdy jsme nevěděli, v kterou chvíli zmizí půda.“

Smrtící moře: bitvy o zásobování

Candia nevydržela díky svým hradbám. Vydržela díky moři.

Benátské loďstvo, podporované Maltézskými rytíři a někdy i Francouzi, drželo zásobovací trasy navzdory tomu, že osmanská flotila měla početní převahu. Bitva za bitvou se odehrávala v mořských úžinách, kde se během těch let potopilo více než 100 lodí, obchodních i válečných.

Jedna z francouzských posádek tehdy poznamenala:

„Do Candie se nedováží chléb, ale naděje.“

Ale každá zásilka byla čím dál dražší, cesta stále nebezpečnější a Benáty stále slabší. Republika, která kdysi ovládala půlku Středomoří, najednou přestávala mít peníze, loďstvo i sílu.

Roky, které lámaly i nejodolnější

V 60. letech 17. století se z obléhání stal permanentní mlýnek na maso. Hradby byly opravovány tak rychle, jak padaly. Obránci se mezi útoky modlili, spali na směny a bojovali s epidemií, která v roce 1667 zabila stovky obyvatel během několika týdnů.

Francouzský velitel François de Vendôme tehdy stručně popsal situaci:

„Je to peklo. Není tu jiného slova. A my v něm žijeme už příliš dlouho.“

Osmanské útoky sílily. Benátčané stále doufali v rozhodující námořní vítězství – ale ta přišla příliš pozdě nebo v nesprávný čas. V závěru obléhání už město drželo jen díky heroickému vypětí vojáků a obyvatel, kteří odmítali odejít.

Konec, který si nikdo nepřál

Roku 1669, po jednadvaceti letech bojů, se velitel Francesco Morosini rozhodl k nejtěžšímu kroku svého života: podepsal kapitulaci.

Osmané vstoupili do města, které bylo z velké části ruinou. Byl to triumf, který jim trval dvě desetiletí – a za který zaplatili tolik krve, že i jejich vlastní kronikáři o něm mluvili s respektem k obráncům.

Candia padla. Ale její odpor se stal legendou, kterou benátští kronikáři zapisovali s pýchou a Osmané s uznáním.

Město, které vydrželo 21 let

V učebnicích dějin najdeme Waterloo, Trafalgar nebo Hasting. Ale Candia, město, které se bránilo 21 let, zůstává skryto v poznámkách historií unavených archivářů.

Možná proto, že její příběh je příliš dlouhý, příliš bolestný a příliš skutečný.

A přesto stojí za připomínku. Je to příběh o lidské vytrvalosti. Jen jsme na něj zapomněli.

Teď už ne.

Seznam použitých zdrojů:

1. Thalassinou E., Tsiamis C., Poulakou-Rebelakou E., Hatzakis A. Biological Warfare Plan in the 17th Century — the Siege of Candia, 1648–1669. Emerging Infectious Diseases (CDC). December 2015. Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4672449/

2. A Venetian Spy’s Account of the War of Candia. Cambridge University Press — Resolve (book page and description). Dostupné z: https://resolve.cambridge.org/core/books/venetian-spys-account-of-the-war-of-candia/A9CF9890CAA93449D21D1677ABAD01C4

3. Account of the siege of Candia by the Turks in 1669, MS. Rawl. C. 684. Bodleian Archives & Manuscripts, University of Oxford. Dostupné z: https://archives.bodleian.ox.ac.uk/repositories/2/archival_objects/320014

4. „Morosini family“ (entry on Francesco Morosini and his campaigns). Encyclopaedia Britannica. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/Morosini-family