Článek
Němečtí strážní v Colditzu dobře věděli, co musí hlídat. Zajatci mohli podkopat zeď, vykopat tunel nebo se pokusit proklouznout přes plot. Jenže zatímco jejich pozornost mířila k zemi, několik metrů nad nimi vznikalo něco, co by je ani ve snu nenapadlo.
Za falešnou stěnou v podkroví britští váleční zajatci tajně stavěli dvoumístný kluzák. Využívali dřevo z postelí, podlahová prkna, části elektrického vedení, pružiny z gramofonů a další věci, které dokázali v hradu nenápadně získat. Chtěli postavit stroj, který by se rozjel po střeše kaple, vznesl se nad německým hradem a odnesl dva muže k vytoužené svobodě.
Jenže jak dostat bezmotorové letadlo ze střechy do vzduchu? Odpověď, ke které vězni dospěli, patří k nejpodivnějším součástem celého plánu. Kluzák měl rozjet mechanismus s lanem a kladkami, poháněný padající vanou naplněnou betonem.
Colditz, místo, odkud se neutíká
Colditz nebyl obyčejný zajatecký tábor. Němci z hradu udělali Oflag IV-C, tábor pro spojenecké důstojníky, z nichž mnozí už měli za sebou pokusy o útěk. Právě proto byli posíláni na místo, odkud by podle německých představ neměli mít šanci uprchnout. Němci zároveň dobře věděli, že jejich vězni budou hledat každou možnost, jak se dostat ven. Colditz proto postupně získal pověst tábora, v němž se neustále něco chystá.
Zajatci skutečně kopali tunely, vyráběli falešné uniformy a dokumenty, ukrývali se v nejrůznějších prostorách a hledali slabiny německého zabezpečení. Stráže se proto soustředily na věci, které dávaly smysl. Podezřelá hlína znamenala tunel. Chybějící nářadí mohlo znamenat další pokus o útěk. Poškozená zeď mohla být začátkem průchodu.
Nikdo ale neměl důvod kontrolovat oblohu.
Právě toho chtěli využít britští důstojníci Bill Goldfinch a Jack Best. Goldfinch měl technické znalosti a zkušenosti s létáním. Colditz stál vysoko nad okolní krajinou a kolem hradu proudil vzduch, který mohl kluzáku pomoci získat potřebný vztlak. Pokud by se podařilo lehký stroj dostat na vhodnou střechu a dodat mu dostatečnou počáteční rychlost, mohl by přeletět město a dostat se za řeku Mulde.
Nešlo o představu, že by dva vězni odletěli z Německa až do Británie. Kluzák měl pouze překonat bezprostřední okolí hradu. Jeho úkolem bylo vytvořit několik rozhodujících minut náskoku.
A tak začal jeden z nejneobvyklejších stavebních projektů druhé světové války.
Hrad Colditz v roce 2011. Hřeben střechy zcela vlevo je místo, které mělo sloužit jako startovací plošina pro coldtitzký kluzák.
Letadlo za falešnou stěnou
Tajná dílna vznikla v podkroví nad kaplí. Vězni zde vytvořili falešnou stěnu, za kterou bylo možné ukrýt materiál i rozpracované části konstrukce. Přístup do prostoru byl ukrytý tak, aby běžný pohled neodhalil, že se za stěnou nachází něco neobvyklého.
Každá součástka musela vzniknout z toho, co se podařilo získat v táboře nebo co bylo možné nějakým způsobem přeměnit. Dřevo pocházelo z postelí a podlahových prken. Pružiny z gramofonů posloužily jako materiál pro pilové listy. Vrtáky bylo možné vyrobit z hřebíků a další nástroje vznikaly z běžných kovových předmětů. Některé součástky se podařilo získat prostřednictvím výměn a úplatků.
Každý kus dřeva však musel zmizet tak, aby jeho absence nevzbudila podezření. Stejně opatrně se musely do podkroví dostávat jednotlivé nástroje. Stavba proto postupovala pomalu.
Na konstrukci křídel připadaly tisíce drobných součástek. Jednotlivá žebra bylo třeba vyrobit, vytvarovat, ohnout a upevnit. To, co by v normální letecké dílně zvládly stroje během krátké doby, museli zajatci dělat ručně improvizovanými nástroji.
Dlouho se jim dařilo pracovat bez odhalení, ale nakonec jeden z Němců falešnou stěnu objevil. Pro zajatce to mohl být konec celého projektu. Kdyby strážný oznámil nález nadřízeným, Němci by celou dílnu okamžitě zničili.
Místo toho přišlo vyjednávání a jeden z nejbizarnějších obchodů, jaké v Colditzu proběhly. Vězňové se pokusili strážného přesvědčit, aby o tom, co viděl, mlčel a nabídli mu 500 cigaret. V prostředí zajateckého tábora měly cigarety značnou hodnotu a nabídka zjevně zabrala.
Tajná dílna mohla pokračovat.
Replika coldtitzkého kluzáku v leteckém muzeu v Berlin-Kladow (Gatow), 22. června 2013.
Z postelí vznikal dvoumístný kluzák
Výsledkem měl být lehký dvoumístný hornoplošník s rozpětím přibližně 9,75 metru a délkou kolem šesti metrů. Konstrukce byla navržena tak, aby byla co nejlehčí, protože každý kilogram navíc znamenal větší nároky při startu.
Potah představoval problém. Vězni neměli letecké plátno, a tak použili bavlněné povlečení s modrobílým kostkovaným vzorem. Samotná látka ale nestačila. Museli ji napnout a utěsnit, aby vytvořila hladký a dostatečně pevný povrch. K tomu použili něco, co měli přímo ve svých přídělech: proso. Několik hodin ho vařili ve vodě, až vznikla hustá kaše, kterou ještě horkou nanášeli na látku. Po zaschnutí se směs smrštila, uzavřela póry bavlny a potah napnula. Z obilí, které měli sníst, tak vznikl provizorní letecký materiál.
Jakmile byla konstrukce dostatečně daleko, vznikl další problém. Kluzák potřeboval ke vzletu dostatečnou rychlost.
Zajatci ovšem neměli možnost postavit si normální startovací dráhu. Museli proto využít střechu kaple a vymyslet mechanismus, který by dokázal lehký stroj prudce rozjet. Plán počítal s přibližně osmnáctimetrovou startovací dráhou. Kluzák měl být připojen k lanu vedenému přes kladky a na opačném konci měl být zavěšený těžký předmět.
Tím předmětem měla být vana. Naplněná betonem.
Jakmile by se mechanismus uvolnil, těžká vana by začala padat. Její hmotnost by prostřednictvím lan a kladek táhla kluzák po střeše. Vězni odhadovali, že by tím mohli dosáhnout rychlosti kolem 48 km/h, která by lehkému stroji umožnila odlepit se od střechy.
A potom už měl pracovat vzduch. Z výšky přibližně 60 metrů nad řekou Mulde měl kluzák získat několik minut letu, během nichž by se dva muži pokusili dostat mimo dosah německých stráží.
Teoreticky to dávalo smysl.
Zbývalo pouze zjistit, zda by to fungovalo ve skutečnosti.
Jediná dochovaná fotografie coldtitzkého kluzáku uvnitř hradu Colditz, 15. dubna 1945.
Válka se blíží ke konci
Na jaře 1945 byl letoun dokončen. Po měsících práce měli vězni konečně stroj připravený ke startu. Jenže současně se změnila situace. Spojenecké armády postupovaly Německem a válka se blížila ke svému konci. Zajatci už nepotřebovali plánovat útěk. Pokud by se Američané dostali ke Colditzu, celý tábor mohl být během několika hodin osvobozen.
Vězni proto kluzák nevyužili. To je na celém příběhu možná největší ironie. Po měsících práce mohli nakonec jednoduše počkat.
Američané dorazili ke Colditzu 16. dubna 1945.
Jenže tím zůstala nezodpovězená otázka, která se s příběhem táhla další desetiletí.
Dokázali skutečně postavit letadlo, které by letělo?
Původní letoun se po válce nedochoval. Zachovaly se však konstrukční plány a vzpomínky lidí, kteří na projektu pracovali. O několik desetiletí později bylo možné pokus zopakovat. V Británii vznikla podle původní dokumentace věrná replika kluzáku.
A v roce 2000 se stalo něco, co původnímu stroji nebylo nikdy umožněno.
Replika vzlétla.
Seznam použitých zdrojů:
1. GUARDIAN. The ultimate escape plan: a glider flight from Colditz. 2000. [online]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/uk/2000/jan/31/audreygillan
2. NATIONAL ARCHIVES. Escaping Colditz. [online]. Dostupné z: https://www.nationalarchives.gov.uk/explore-the-collection/explore-by-time-period/second-world-war/escaping-colditz/
3. PBS NOVA. Building the Colditz Glider. 2001. [online]. Dostupné z: https://www.pbs.org/wgbh/nova/naziprison/glid_building.html
4. PBS NOVA. Nazi Prison Escape – Transcript. 2001. [online]. Dostupné z: https://www.pbs.org/wgbh/nova/transcripts/2803naziprison.html
5. WIKIPEDIA. Colditz Cock. [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Colditz_Cock
