Článek
Když se 13. ledna 1941 otevřely brány psychiatrické léčebny v Hadamaru pro první transport z Berlína, byla země pod sněhem. Na nádvoří stály šedé autobusy s bílými závěsy v oknech – eufemisticky nazývané „sanitky“. Vystupovali z nich muži a ženy s prázdnýma očima, někteří se usmívali, jiní plakali, ale všichni věřili, že přijeli do nemocnice.
Nikdo netušil, že pod budovou se už rozjíždí nový druh „lékařské praxe“ – vraždění na lékařský předpis. V suterénu, za tlustými zdmi, stála místnost obložená bílými dlaždicemi. Na první pohled připomínala sprchu. Když se dveře uzavřely, z trubek nezačala téct voda, ale kysličník uhelnatý. Po deseti minutách bylo ticho. Sanitáři poté těla odtáhli, vytrhali zlaté zuby a zapsali jména do pečlivě vedených knih.
„Viděli jsme kouř, který páchl jinak než dřevo,“ vzpomínala po válce obyvatelka města Hilde Michaelová. „Každý věděl, že to nejsou odpadky. Ale nikdo nic neřekl.“
Program T4: lékařská vražda
Hadamar byl jedním ze šesti hlavních „eutanaziíních center“ v rámci programu Aktion T4, který Adolf Hitler osobně schválil už v roce 1939. Cílem bylo „očistit“ národ od jedinců považovaných za nehodné života – duševně nemocných, postižených dětí, alkoholiků či lidí označených za „asociální“.
Za projekt zodpovídali lékaři Karl Brandt a Philipp Bouhler. Ti vytvořili systém, který měl vraždění dodat odbornou formu: každý rozsudek smrti byl schválen podpisem lékaře.
Jen v Hadamaru bylo během prvních osmi měsíců roku 1941 zabito více než 10 000 lidí. Plynová komora dokázala „zpracovat“ až sto osob denně. Lékaři a úředníci z berlínské centrály T4 sledovali tabulky, denní výkazy, efektivitu provozu. Každá smrt měla své číslo, každý popel byl evidován.
„Hadamar byl testovací provoz,“ uvádí historik Ernst Klee. „Zkušenosti odsud se později použily při konstrukci plynových komor v Osvětimi.“
Mlčení, které páchlo kouřem
Když program T4 skončil oficiálním rozkazem v srpnu 1941, vraždy pokračovaly – jen tišeji. Místo plynu přicházely smrtící injekce, hlad, předávkování léky. Mezi lety 1942 a 1945 zemřely v Hadamaru další čtyři tisíce lidí – mezi nimi i děti z tzv. „dětské eutanazie“.
Ve městě to všichni věděli. Dým se z komína valil denně a na obzoru vytvářel mastný závoj. Děti si po městě šeptaly: „V Hadamaru pálí lidi.“ A přesto panovalo ticho. Strach byl silnější než svědomí.
„Viděli jsme urny, které přicházely poštou,“ vypověděl po válce místní pošťák Johann Koch. „Na každé bylo jméno a dopis, že pacient zemřel na zápal plic. Ale v jednom týdnu jich bylo i třicet.“
Konec mlčení: Američané v Hadamaru
V březnu 1945 dorazila do Hadamaru americká armáda. To, co našla, se stalo jedním z prvních důkazů nacistických válečných zločinů. Ve sklepení nemocnice ležela těla, urny, popel a pece. V jedné místnosti byly stovky uren se jmény i bez nich.
Američané pořídili desítky fotografií, výpovědi personálu a pacientů, kteří přežili. Na základě těchto důkazů proběhl v říjnu 1945 v Darmstadtu soud. Ředitel zařízení Alfons Klein, správce Heinrich Ruoff a ošetřovatel Karl Willig byli odsouzeni k smrti a popraveni 14. března 1946. Hlavní sestra Irmgard Huberová dostala 25 let, ale už v roce 1952 byla propuštěna.
„Hadamar byl místem, kde se poprvé spojila byrokracie, věda a vražda,“ uvedl americký žalobce Leon Jaworski.
Věda bez svědomí
Hadamar se stal symbolem temné stránky medicíny. Lékaři, kteří měli léčit, se proměnili v úředníky smrti. Diagnóza se stala rozsudkem. Zdravotníci vyplňovali formuláře a smrt vydávali za léčbu.
Likvidace pacientů, testovaná v Hadamaru, byla předzvěstí masového vyhlazování. Plynové komory, evidence, úřední dopisy – všechno se stalo předobrazem systému holocaustu.
Po válce trvalo desetiletí, než se o Hadamaru začalo mluvit nahlas. Dlouho se mlčelo, mnoho lékařů se vrátilo do praxe, mnozí zůstali bez trestu.
Místo, kde mrazí i po osmdesáti letech
Dnes je z Hadamaru památník. V bývalém sklepení stojí zachovaná část plynové komory. Chlad je téměř hmatatelný, vlhké zdi pohlcují zvuk kroků. Na stěnách visí fotografie obětí – obyčejné tváře, které zmizely v systému posedlém dokonalostí.
V jedné vitríně leží urna označená jen číslem a vedle ní dopis rodičů:
„Děkujeme za péči o naši dceru. Věříme, že zemřela v pokoji.“
Nikdo z nich netušil, že jejich dítě bylo udušeno plynem v místnosti o velikosti pár metrů čtverečních.
Hadamar je dodnes symbolem tichého zla – zla, které se skrývalo za bílými plášti, pod záštitou vědy a pokroku.
Autor: NPC
Seznam použité literatury:
1. UNITED STATES HOLOCAUST MEMORIAL MUSEUM. Euthanasia Program and Aktion T4 [online]. Holocaust Encyclopedia. [cit. 2025-10-06]. Dostupné z: https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/euthanasia-program
2. GEDENKSTÄTTE HADAMAR. The „T4“ programme and the Hadamar killing centre (1941) [online]. Hadamar Memorial Museum. [cit. 2025-10-06]. Dostupné z: https://www.gedenkstaette-hadamar.de/en/history/the-t4-programme-and-the-hadamar-killing-centre-1941/
3. THE NATIONAL WWII MUSEUM. American Soldiers Uncover Medical Mass Murder at Hadamar [online]. New Orleans: The National WWII Museum, 29 March 2022. [cit. 2025-10-06]. Dostupné z: https://www.nationalww2museum.org/war/articles/american-soldiers-uncover-medical-mass-murder-hadamar
4. KENYON COLLEGE. Nazi Euthanasia: Aktion T4 [online]. Digital Collections. [cit. 2025-10-06]. Dostupné z: https://digital.kenyon.edu/bulmash_euthanasia/
