Článek
Nejdřív to byl jen hluk. Nízký, narůstající, jako vzdálený motor někde za obzorem. Pak se vzduch náhle zahustil pískem a svět se začal rozpadat na drobné, bodavé částice. Horizont zmizel během několika minut. Obloha splývala se zemí do jediné špinavě žluté plochy bez hloubky a bez směru.
Mauro Prosperi běžel dál, protože běžet bylo to jediné, co mohl dělat. Pohyb byl instinkt, návyk, obranný mechanismus. Zastavit by znamenalo přemýšlet. A přemýšlení v tu chvíli znamenalo paniku.
Vítr ho bil do obličeje, zrnka písku se zařezávala do kůže, do očí, do úst. Usazovala se v záhybech rtů, pod víčky, v nosních dírkách. Každý nádech chutnal po písku. Plíce protestovaly, ale pracovaly dál. Byl čtvrtý den Marathon des Sables roku 1994 a Sahara právě převzala kontrolu.
Prosperi byl přesvědčený, že bouře přejde. Že trať zůstane tam, kde byla. Že svět má stále nějaký řád, ke kterému se lze vrátit. Netušil, že poušť dokáže během pár hodin přepsat mapy, zahladit stopy a proměnit pečlivě připravený závod v past bez východu.
Marathon des Sables: moderní rituál utrpení
Marathon des Sables nevznikl jako sportovní událost v běžném slova smyslu. Vznikl jako test. Zkouška hranic, které se obvykle nepřekračují. Závod dlouhý přes dvě stě padesát kilometrů, běžený v několika etapách v srdci Sahary, kde denní teploty pravidelně překračují padesát stupňů a nocí se plazí chlad, který bere dech.
Závodníci si nesou téměř vše sami. Jídlo, oblečení, léky, spacák. Každý gram navíc je znát. Voda je na příděl a přesně odměřená. Každý doušek má cenu. Každý krok má váhu. Sahara zde není jen kulisa pro extrémní výkon, je aktivní protivník, který neustále testuje slabiny.
Historie pouště je historií ztracených armád, karavan a expedic. Už ve starověku tu mizely celé oddíly beze stopy. Římané se Sahary báli a považovali ji za hranici světa. Napoleonovi vojáci ji nazývali „mořem bez vody“. Prosperi vstoupil do prostoru, kde lidská paměť končí a kde žádná mapa není definitivní.
Okamžik, kdy se člověk ztratí
Když se písečná bouře konečně utišila, nastalo ticho. Tíživé, nepřirozené, téměř fyzické. Prosperi se zastavil a rozhlédl. Neviděl nic známého. Žádné praporky vyznačující trasu, žádné stopy bot v písku, žádné postavy v dálce. Jen nekonečnou krajinu, která vypadala všude stejně a odmítala nabídnout jediný orientační bod.
Vystřelil světlice. Čekal. Čas se vlekl. Nad hlavou se nakonec objevil vrtulník. Letěl příliš vysoko, příliš rychle. Ztracený muž v červeném dresu splýval s barvou pouště. Pro oko shora byl jen dalším kamenem. Vrtulník odletěl.
Ten okamžik byl zlomový. Prosperi ještě netušil, že organizátoři už zahajují pátrání, že jeho jméno se zapisuje mezi pohřešované. Stál uprostřed Sahary a rozhodoval se, zda zůstat na místě a doufat, nebo se vydat vpřed.
Rozhodl se jít. A šel špatným směrem.
Poušť, která klame
Sahara není jen horká. Je zrádná v samotné podstatě. Duny se pohybují, světlo zkresluje vzdálenosti, horizont se neustále posouvá. To, co se zdá být blízko, je nedosažitelné. To, co vypadá jako cesta, je jen náhodná linie stínů.
Prosperi věřil, že míří k civilizaci. Každý krok byl potvrzením této víry. Netušil, že se ve skutečnosti vzdaluje stovky kilometrů od jakékoliv pomoci. Každý krok byl fyzickou investicí, kterou tělo nebude schopné splatit.
Bez vody začíná tělo vypínat nepotřebné funkce. Nejprve zmizí hlad, pak schopnost soustředění. Mozek zpomaluje, svaly tvrdnou, srdce šetří energii. Člověk se postupně mění v biologický stroj, který má jediný úkol: vydržet ještě chvíli.
Pití, které člověka ponižuje
Když došla voda, Prosperi pil vlastní moč. Nebylo v tom žádné drama ani hrdinství. Byla to technická volba. Věděl, že to není řešení. Věděl, že tím zatěžuje ledviny. Ale věděl také, že i krátké oddálení kolapsu může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Poušť zbavuje člověka studu. Neexistují morální kategorie, které by přežily žízeň. Neexistuje odpor ani znechucení. Jen přežití.
Našel opuštěnou marabutskou svatyni. Nízkou stavbu z hlíny a kamene, kde se dalo alespoň na chvíli schovat před sluncem. Stín měl cenu zlata. Na střeše žili netopýři. Lovil je holýma rukama, pomalu, s vědomím, že každý pohyb stojí energii. Pil jejich krev. Jedl syrové maso.
Historicky nejsou podobná rozhodnutí výjimečná. Ztroskotaní námořníci, polárníci, ztracení vojáci – lidské tělo má extrémní adaptační schopnosti. Cena je ale vždy stejná: hluboké psychické jizvy, které zůstávají dlouho po návratu.
Když se realita rozpadá
Po několika dnech bez vody se realita začala drolit. Objevily se halucinace. Prosperi viděl města tam, kde byl jen písek. Slyšel hlasy, které ho volaly jménem. Měl pocit, že někdo stojí těsně za ním.
Mozek, zbavený tekutin, začal vytvářet vlastní svět. Přesvědčivý, naléhavý, nebezpečný.
Věděl, že mu nemůže věřit. Přesto ho vtahoval. Každá vidina byla lákavá. Každá nabízela konec utrpení. Historie Sahary je plná příběhů mužů, kteří následovali přeludy a zemřeli pár kilometrů od vody. Prosperi se snažil jít dál. Mechanicky. Bez emocí. Krok za krokem.
Rozhodnutí zemřít
Po více než týdnu pochopil, že šance jsou minimální. Tělo bylo vyčerpané, kůže spálená do tmava, mysl roztříštěná. Rozhodnutí zemřít nepřišlo jako zoufalství, ale jako klidná úvaha.
Pokusil se podřezat si zápěstí. Krev netekla. Tělo bylo příliš vysušené. Cévy se stáhly. Smrt nepřišla.
Ten okamžik se stal paradoxně bodem obratu. Prosperi to nepochopil jako selhání, ale jako zprávu. Pokud ani smrt nepřichází, je třeba pokračovat.
Devátý den
Devátý den narazil na pastevce. Skutečné lidi. Skutečný hlas. Skutečný stín, který se nepohyboval podle halucinací v jeho hlavě.
Zhroutil se. Ztratil přes patnáct kilogramů. Ledviny byly vážně poškozené. Lékaři nechápali, jak mohl přežít tak dlouho bez vody.
Organizátoři závodu ho už považovali za mrtvého.
Co Sahara zanechala
Prosperi přežil díky kombinaci fyzické přípravy, nízkého metabolismu a extrémní psychické disciplíny. Ale především díky tomu, že se nevzdal ani ve chvíli, kdy se rozhodl zemřít.
Sahara mu vzala iluzi kontroly. Ukázala mu, že člověk není pánem prostředí. Jen hostem, který může být kdykoliv vyhoštěn.
Jeho příběh není o sportu. Je o tom, co zůstane, když se všechno ostatní rozpadne. Když nezbude voda, směr ani jistota. Jen další krok.
A někdy i ten stačí.
Seznam použitých zdrojů:
1. COCOZZA, Paula. I was lost in the desert for nine and a half days – and sustained myself with raw bats and urine [online]. The Guardian, 4 July 2023 [cit. 2026-01-13]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2023/jul/04/how-we-survive-mauro-prosperi-lost-desert-raw-bats-urine
2. The Marathon des Sables is the world's toughest race. This man veered 291km off course — and survived [online]. ABC News, 1 January 2022 [cit. 2026-01-13]. Dostupné z: https://www.abc.net.au/news/2022-01-01/marathon-des-sables-mauro-prosperi/100726892
3. How I drank urine and bat blood to survive [online]. BBC News Magazine, 21 November 2014 [cit. 2026-01-13]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/magazine-30046426
4. The Surprising Way This Man Survived Nine Days in the Sahara Desert [online]. Grunge, 15 August 2021 [cit. 2026-01-13]. Dostupné z: https://www.grunge.com/618068/the-surprising-way-this-man-survived-nine-days-in-the-sahara-desert/
5. LISLE, Debbie. Exotic Endurance: Tourism, Fitness and the Marathon des Sables [online]. Queen’s University Belfast, 2015 [cit. 2026-01-13]. Dostupné z: https://pureadmin.qub.ac.uk/ws/files/34916630/Lisle_MdS_Paper_Accepted_Version_PURE_Sept2015.pdf
