Článek
Bylo ráno 13. února 1960. Mladý pastevec Idriss vedl stádo koz podél vyschlého vádí poblíž Reggane, v samém středu alžírské Sahary. Klid, ticho, rudé slunce na obzoru. A pak – světlo ostřejší než den. Obloha se otevřela, země se zachvěla a nebe naplnil hřibovitý oblak o síle sedmdesáti kilotun.
Francie odpálila svou první atomovou bombu. Test nesl jméno Gerboise Bleue. Nebyl to pouze vědecký pokus, ale manifest imperiální moci, síla republiky vyrytá do křehké kůže kolonie. Zatímco Paříž slavila technologický triumf a tisk mluvil o vstupu Francie mezi „velmoci atomového věku“, v poušti se lidé bez jména dusili radioaktivním prachem. Nebyli varováni. Nebyli evakuováni. Byli neviditelní.
Gerboise Bleue: výbuch v srdci kolonie
Francouzské vojenské dokumenty z roku 1960 přiznávají, že přímému účinku exploze byly vystaveny i osoby bez ochranného vybavení. Archivní zpráva z generálního štábu z března 1960 konstatuje: „Jednotky marockého původu byly po explozi nasměrovány do zamořené oblasti za účelem pozorování vlivu na jejich psychický a fyzický stav.“ (Service historique de la Défense, Vincennes, série 14 J, dokument č. 487/B)
Záměrná expozice koloniálních vojáků radiaci nebyla výjimkou – byla systémem. Francouzská armáda testovala účinky výbuchu na domorodém obyvatelstvu i vojácích z cizineckých jednotek. Tito lidé nebyli informováni. Neměli přístup k ochraně, k odškodnění, ani ke spravedlnosti. Byli statistickou poznámkou ve vědeckém pokroku.
Zamořená země, ztracené osudy
Po výbuchu následovaly měsíce ticha. Radiace pronikla do vody, písku, masa i mléka. Veterinární zpráva z Reggane z dubna 1960 uvádí: „Došlo k úhynu více než 65 % pasoucího se dobytka v oblasti vzdálené 40 km od epicentra. Zvířata vykazovala popáleniny, kožní léze a neurologické symptomy.“ (Archives nationales d’outre-mer, Aix-en-Provence, série 5 H 92)
O lidech se mlčelo. Bez záznamů, bez hlasu. Jen pozdější vzpomínky přeživších vyprávěly o nevolnosti, krvácení z dásní, neplodnosti a nemocech, které v poušti nikdy předtím neviděli. Stíny atomového věku se vkradly do každodennosti – neviditelné, ale všudypřítomné.
Béryl: test, který měl zůstat pohřben
Prvního května 1962 se stalo něco, co francouzští vědci neplánovali. Na základně In Ekker v pohoří Hoggar měl proběhnout podzemní test s krycím jménem Béryl. Hornina však nevydržela tlak. Podzemní dutina, v níž byla bomba umístěna, praskla a radioaktivní oblak unikl na povrch. Na místě byl přítomen i ministr obrany Jacques Chaban-Delmas, který musel být okamžitě evakuován. Ostatní – vojáci, dělníci, alžírští technici – zůstali.
Z interní zprávy z téhož roku vyplývá: „Při pokusu Béryl došlo k neplánovanému úniku radioaktivního prachu. Bylo zasaženo přibližně 100 osob, včetně 11 příslušníků koloniální správy a neurčený počet místních obyvatel.“ (Archives militaires françaises, In Ekker, incident report č. 31/62)
Slova „neurčený počet“ provázejí celou historii francouzských testů v Alžírsku. Nikdo přesně neví, kolik lidí bylo vystaveno záření, kolik jich onemocnělo a kolik zemřelo. Archivní mlha, státní mlčení a ztracené životy – to byla daň, kterou zaplatili.
Neviditelní svědkové atomového století
Mezi lety 1960 a 1966 provedla Francie v Alžírsku celkem sedmnáct jaderných testů. První čtyři byly atmosférické, zbytek podzemní. Probíhaly v odlehlých oblastech Reggane a In Ekker, ale nikdy dost daleko od lidí. Po vyhlášení alžírské nezávislosti v roce 1962 si Paříž vymínila pokračování testování až do roku 1966. De facto si část Sahary ponechala jako experimentální území.
Dekontaminace nikdy neproběhla systematicky. Na území zůstaly kontejnery s radioaktivním odpadem, zničená technika, zamořená půda a voda. Děti si hrály se zbytky kovových součástek, místní lidé používali kontaminované kameny ke stavbě svých domů. Účinky záření pronikly do tkání i vzpomínek.
V roce 2010 Francie konečně schválila zákon o odškodnění obětí jaderných testů. Jenže Alžířané museli doložit, že jejich zdravotní stav je přímo spojen s konkrétním výbuchem. V zemi, kde v šedesátých letech téměř neexistovala lékařská dokumentace a většina obyvatel neuměla číst, to bylo téměř nemožné.
K roku 2021 bylo podáno 1 765 žádostí. Francie uznala jedinou.
Saharské hroby bez jmen
Poušť nemá náhrobky. Nemá registry, nemá kříže. Francouzské testy v Alžírsku nejsou jen epizodou studené války – jsou mementem toho, že moderní technologie se rodila v místech, kde bylo lidské tělo považováno za spotřební materiál. Ve jménu bezpečnosti a pokroku byly obětovány životy, které neměly v očích mocných žádnou váhu.
Těla shořela v záblesku, ale jejich stín zůstal vypálen v písku.
Seznam použitých zdrojů:
1. GLOBAL ZERO. The legacy of French nuclear testing in Algeria shows how nuclear weapons perpetuate colonialism [online]. Global Zero, 1. června 2023 [cit. 4. 7. 2025]. Dostupné z: https://www.globalzero.org/updates/the-legacy-of-french-nuclear-testing-in-algeria-shows-how-nuclear-weapons-perpetuate-colonialism/index.html
2. THE NEW ARAB. Algerians seek overdue justice for colonial French nuclear tests [online]. The New Arab, 2025 [cit. 4. 7. 2025]. Dostupné z: https://www.newarab.com/news/algerians-seek-overdue-justice-colonial-french-nuclear-tests
3. INTERNATIONAL ATOMIC ENERGY AGENCY. Radiological Conditions at the Former French Nuclear Test Sites in Algeria: Preliminary Assessment and Recommendations [online]. Vienna: IAEA, 2005 [cit. 4. 7. 2025]. Dostupné z: https://www-pub.iaea.org/MTCD/Publications/PDF/Pub1215_web_new.pdf
4. MIDDLE EAST EYE. ‘The day the desert wind cried’: French nuclear tests cast long shadows [online]. Middle East Eye, 2023 [cit. 4. 7. 2025]. Dostupné z: https://www.middleeasteye.net/news/france-libya-algeria-nuclear-tests-still-haunt-desert-cried
