Článek
Bylo 23. května 1967. Na první pohled naprosto obyčejný den. Vše šlo svým tempem — děti mířily do škol, obchodníci otevírali krámky, generálové dolaďovali scénáře konfrontace, která se nikdy neměla odehrát. Jen Slunce se chovalo jinak. Neviditelné změny v jeho atmosféře připravovaly neviditelný úder, který však mohl proměnit planetu v radioaktivní pustinu.
Ten den se studená válka přiblížila varovnému bodu varu. A to ne kvůli lidskému rozhodnutí, ale kvůli výboji plazmatu vzdálenému 150 milionů kilometrů. Sluneční erupci.
Sluneční erupce jsou běžnou součástí života naší hvězdy. Ale některé z nich jsou výjimečné — svým rozsahem, silou a důsledky. Výron koronální hmoty, který zasáhl Zemi v květnu 1967, patřil k těm extrémnějším. Nabité částice vtrhly do magnetosféry planety jako neviditelná armáda.
Důsledky byly okamžité: narušení vysokofrekvenčních rádiových vln, ztráta signálu, poruchy v navigaci a radarových systémech. Z vědeckého hlediska fascinující jev. Z vojenského hlediska — noční můra.
Systém včasného varování BMEWS (Ballistic Missile Early Warning System) byl chloubou americké obrany. Jeho úkolem bylo zachytit jakýkoli sovětský pokus o jaderný útok. Tři hlavní radarové stanice — Thule v Grónsku, Clear na Aljašce a Fylingdales Moor ve Velké Británii — tvořily první obrannou linii. A právě ty 23. května 1967 selhaly.
Nebyly dostupné žádné záznamy, žádné varování. Ticho. Jako když vypnete světla ve zbrojnici. Velitelé uvažovali nejtemnější možnost: elektronický útok. Sabotáž. Předehra ke skutečné válce.
Příprava na apokalypsu
Ve vojenské logice studené války se každá minuta počítala. Strategické letectvo spustilo procedury jaderné pohotovosti. Bombardéry B-52 vzlétly s aktivními zbraněmi. Jaderné hlavice byly připraveny k odpálení.
Chybělo jen několik kroků v rozhodovacím procesu. A svět by se ponořil do ohně.
Sovětská rozvědka a protivzdušná obrana (PVO) v té době nezaznamenaly žádný výpadek systému — nebyly zasaženy v takové míře jako americké radary. Avšak zpravodajská služba zaznamenala zvýšený pohyb amerických strategických bombardérů. V moskevských štábech se diskutovalo, zda nejde o skrytý manévr nebo přípravu na úder.
Rozkaz k bojové pohotovosti zatím nevydali — i díky odlišné konfiguraci systému varování. Ale nervozita byla všudypřítomná.
A právě tehdy zasáhl tým vojenských meteorologů a fyziků specializujících se na tzv. space weather — vesmírné počasí. Jejich analýzy ukázaly, že výpadek radarů není dílem sovětské sabotáže, ale důsledkem masivní sluneční bouře.
Předali tuto informaci do struktur velení. A tehdy se odehrál malý zázrak. Rozkaz k odvetnému útoku byl zrušen. Letadla se vrátila na základny. Nedošlo ke katastrofě. A svět šel dál — jako by se nic nestalo.
Nikdo o incidentu nemluvil. Dokumenty zůstaly utajené desítky let.
Časová osa: Den, kdy málem začala jaderná válka
• 13:41 UTC – Tři hlavní stanice systému BMEWS (Thule, Clear, Fylingdales) zaznamenávají náhlé přerušení komunikace. Spojení se ztrácí.
• 13:50 UTC – Americké strategické letectvo (SAC) aktivuje protokol pohotovosti. Bombardéry B-52 dostávají rozkaz k přípravě na vzlet. Některé už jsou ve vzduchu.
• 14:05 UTC – Vojenští meteorologové identifikují souvislost výpadku se silnou geomagnetickou bouří. Data putují k velení NORAD.
• 14:20 UTC – Informace o vesmírném původu výpadku přesvědčují velení, že se nejedná o útok. Rozkazy k jadernému odvetnému úderu nejsou vydány.
• 14:30 UTC – Letadla se vracejí. Velení zahajuje interní vyšetřování incidentu. Událost zůstává utajena.
„Byli jsme si téměř jisti, že to byl útok. Nikdo tehdy netušil, že viníkem je Slunce. Když jsme informovali velení, měli jsme jen pár minut. Ale vyšlo to.“
— Leonard Jaffe, ředitel NASA pro solární monitorování (tehdy pracoval pro US Air Force)
Událost z května 1967 zůstává poučením. Nejen o tom, jak nebezpečné mohou být sluneční erupce, ale i o tom, jak málo stačí ke globální katastrofě. Jeden chybný výklad. Jeden přerušený signál. Jedno rozhodnutí v afektu.
Dnes jsme vybaveni přesnějšími družicemi, observatořemi a modely. Ale technologie nejsou všemocné. V roce 1989 sluneční bouře vyřadila rozvodnou síť v Kanadě. V roce 2003 bouře poškodila satelity a rušila GPS. A v roce 2012 Zemi o pouhé tři dny minula bouře, která by bývala způsobila škody v bilionech dolarů.
To, že v květnu 1967 svět neskončil, nebylo samozřejmostí. Byla to kombinace vědeckého postřehu, rychlého rozhodování a velké dávky štěstí. A přesně tyto faktory mohou rozhodnout i příště.
Možná už zítra.
Seznam použitých zdrojů:
1. KNIPP, Delores J. et al. The May 1967 Great Storm and Radio Disruption Event: Extreme Space Weather and Extraordinary Responses. Space Weather, 2016, roč. 14, č. 9, s. 614–633. Dostupné z: https://agupubs.onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1002/2016SW001423
2. WALL, Mike. How a 1967 Solar Storm Nearly Led to Nuclear War. Space.com [online]. 2016-08-09 [cit. 2025-05-07]. Dostupné z: https://www.space.com/33687-solar-storm-cold-war-false-alarm.html
3. SIDDER, Aaron. How Sun-Watchers Stopped World War III in 1967. National Geographic [online]. 2016-08-11 [cit. 2025-05-07]. Dostupné z: https://www.nationalgeographic.com/science/article/solar-storm-1967-space-weather-cold-war-science
4. POPPICK, Laura. The Solar Storm That Nearly Set the Cold War Ablaze. Smithsonian Magazine [online]. 2016-08-12 [cit. 2025-05-07]. Dostupné z: https://www.smithsonianmag.com/science-nature/solar-storm-nearly-set-cold-war-ablaze-180960106/
